Článek
V Heiligenhofu v Bad Kissingenu jsme seděli společně poté, co nám Ulrich Miksch představil zprávu Almara Reitznera. Jedli jsme, mluvili, ale především mlčeli. Potom jsme se s Ulrichem Mikschem podívali na film „Postoloprty 1945 – česká pomsta“. Film začal tiše, ale to, co jsme viděli, nás nechalo beze slov.
Film, který nevypráví fiktivní příběh, ale doslova přehrává protokoly československé vyšetřovací komise z roku 1947. Slovo od slova, výpovědi, zoufalý pokus pohřbít pravdu, protože by mohla poškodit mladou republiku.
Viděl jsem ho poprvé. Tohle je víc než film, je to zrcadlo, temné zrcadlo pravdy. Postoloprty, německy Postelberg, malé město v české kotlině. V červnu 1945 tam byli shromážděni tisíce německých civilistů, mužů, žen, mladistvých, drženi, mučeni, znásilňováni a zavražděni. Všechno pod záminkou „české pomsty“. Na začátku filmu zazní otázka, z které mě zamrazilo:
Kdo prováděl v Postoloprtech exekuce a popravy? [0:00]
Odpověď na tuto otázku:
Já o žádných popravách nevím. [0:05]
Věta, která se opakuje jako ozvěna, ale popravy to byly, organizované Obranným zpravodajstvím (OBZ), vojenskou zpravodajskou službou Československa, jednotkou vytvořenou podle sovětského vzoru. Velitel této jednotky dostával své rozkazy přímo z Prahy. V další scéně se říká:
Příkaz jsme dostali v Praze. Generál Španěl nám tehdy řekl, jděte vyčistit rajon, aby se mohla přestěhovat divize. [43:27]
Republika se upsala Sovětům za cenu odsunu. Edvard Beneš a jeho vláda tuto logiku vytvořili a přijali. Ve filmu to zazní otevřeně:
Honžova komise byla fraška. [48:42]
Protože kdo vyšetřoval? Ti samí muži, kteří předtím dávali rozkazy. Jeden generál to formuloval ještě přímočařeji:
Pamatujte, že dobrý Němec je mrtvý Němec. [43:43]
Seděl jsem tam, poslouchal, a došlo mi, že tato nenávist, toto plánované vyhlazení má kořeny, které sahají daleko před rok 1945. Vytvoření českého národního státu po roce 1918 zůstalo nedokončené. Úspěchy první republiky stály na německy mluvících Židech a Němcích, kteří jako inženýři, podnikatelé, vědci budovali zemi. Hitler zlikvidoval židy. Pracovití sudetští Němci, hospodářská páteř, byli zlikvidováni Benešem. Co zbylo? Stín bývalé velikosti.
Jan Urban to ve filmu říká otevřeně:
Česká společnost nedospěje, pokud si nepřizná, že tahleta operace vyhnání německého obyvatelstva byla předem plánovaná, dopodrobna naplánovaná a že byla svěřená Československé armádě. [49:52]
Tato slova ve mně zněla dál. Právě proto, že jsem toho večera měl před očima děti a vnoučata těch mužů, kteří stříleli, loupili, znásilňovali a zůstali nepotrestáni. Benešovy dekrety je chránily. Jejich potomci dnes žijí v České republice a tuto energii nesou dál.
Říká se tomu transgenerační trauma. Kdo o tom bádá, čte například „Historical Trauma and Unresolved Grief“ (HEARTS 2003), nebo „Conscience and Courage: Rescuers of Jews During the Holocaust“ (FOGELMAN 1994), nebo jako film „Der Krieg in mir“ (HEINZEL 2019).
Trauma se může přenášet přes více generací. Transgenerační trauma popisuje nevědomé předávání traumatických zkušeností na další generace. Zejména u přeživších násilí, ať už jako obětí nebo pachatelů, pozorujeme, že jejich děti a vnoučata vykazují symptomy jako úzkosti, deprese, pocity viny nebo noční můry, aniž by samy původní trauma zažily.
Emoční zátěž doslova „prosakuje“ do další generace, prostřednictvím změněných vzorců chování, a dokonce biologických změn. Moderní výzkum, mimo jiné od Dr. Rachel Yehuda (YEHUDA 2015) ukázal, že těžký stres nebo trauma může vyvolat epigenetické změny. Tyto chemické modifikace DNA ovlivňují aktivitu genů a byly prokázány u potomků přeživších.
Znám české přátele, kteří tento vnitřní neklid nesou, a nevědí, odkud pochází. Film ukazuje syrovou podstatu věcí naprosto nezkresleně. Jako otec dospívajících dětí jsem při této scéně zůstal naprosto beze slov. Pět chlapců, 14 až 15 let starých, kteří chtěli utéct, bylo zastřeleno, ostatní tomu museli přihlížet. Jeden z otců seděl v první řadě a musel se dívat. [33:00]
Děti pachatelů žijí mezi námi, i když pachatelé už dávno zemřeli, energie zůstává ve společnosti zachována. Trauma se může projevit až do třetí generace a někdy i dále, ale to neznamená, že budoucí generace jsou tím neodvolatelně postiženy. Výzkumníci zdůrazňují, že uznání a léčení traumatu v první generaci může přerušit cyklus. Jak to formulovala jedna odbornice:
Bolest putuje rodinami, dokud se nenajde někdo, kdo je ochoten ji cítit.
Relativně novým poznatkem je naše porozumění mechanismům (jako je epigenetika) a nadějnému poznání, že tyto efekty nemusí být trvalé. Co s tímto věděním dnes děláme? Často je potlačujeme, jak v Německu, tak v České republice, přičemž v České republice je téma tabuizováno. Přitom právě otevřená diskuse je krokem k uzdravení.
V Heiligenhofu toho večera už nikdo neřekl ani slovo. Věřím, že si každý z nás něco odnesl. Temné zrcadlo, ve kterém se můžeme vidět, když to dovolíme.
Zdroje
BODE, Sabine, 2009, Kriegsenkel: Die Erben der vergessenen Generation, Verlag Klett-Cotta, Stuttgart
HEART, Maria Yellow Horse Brave, 2003, ‚The Historical Trauma Response among Natives and Its Relationship with Substance Abuse: A Lakota Illustration‘, Journal of Psychoactive Drugs, 35/1, 7–13 https://doi.org/10.1080/02791072.2003.10399988 [17. Juli 2025]
HEINZEL, Sebastian, 2019, Der Krieg in mir https://german-documentaries.de/en_EN/films/the-war-in-me.12919
FOGELMAN, Eva 1994, Conscience and Courage: Rescuers of Jews During the Holocaust (New York: Anchor Books), ISBN 0‑385‑42027‑7 / 978‑0‑385‑42027‑3 https://www.penguinrandomhouse.com/books/54095/conscience-and-courage-by-eva-fogelman/
YEHUDA, R., 2015, Transgenerational transmission of trauma: How trauma affects child development, in: Psychiatric Times, Vol. 32, No. 11, https://www.psychiatrictimes.com/view/transgenerational-transmission-trauma-how-trauma-affects-child-development [17. Juli 2025]
Transgenerational trauma – violence shapes us https://medicamondiale.org/en/violence-against-women/overcoming-trauma/transgenerational-trauma#:~:text=,mountain%20village%20in%20South%20Tirol
