Článek
Je třeba se obávat toho, co si myslí a o čem hovořila paní Schillerová ve svém dnešním vystoupení na Národní třídě k výročí 17. 11. 1989. Co věta, to rozpor nebo polopravda nebo dokonce lež. Hledala paralelu ve slovech Václava Havla v projevu z 1. 1. 1997, kdy mluvil
o takzvané blbé náladě. Toto sousloví ovšem neřekl Václav Havel, ale jeden z jeho ekonomických poradců, když spolu rozebírali ekonomickou situaci. Také její slova o tom, že 55 % lidí našeho národa podle oficiálních průzkumů se bojí mluvit pravdu, výmluvně vyvracel přímo na místě její snímek na Národní třídě z davu okolo ní, nad kterým čněly na transparentech dvě proti sobě takzvané nesmiřitelné „pravdy“ o strachu mluvit takové pravdy: „ANO je sekta jednoho STBáka“ a „Dnes má svátek HAVLOID.“
Paní poslankyně se místo do role romanticky snící a básnící političky pod břízou pasovala
do role stejně patetické a falešně lidově se ohánějící slovy Václava Havla, kterého opravdu jen prolistovala, chytajíc se chytlavého sousloví, pod které se dá schovat, včetně populismu téměř cokoli. A že toho semlela v propagandistické mlýnici, co se dalo.
„Pro mě je to nejkrásnější svátek. Já bych chtěla připomenout, že v současné si asi 40% lidí nepamatuje tuto dobu. Jsou to mladí lidé, kteří vystudovali, už v této době vlastně studují
v zahraničí A já bych chtěla přitom připomenout, že generace mileniálů, generace Z už mají
v genech svobodu. Jestli někdo tvrdí něco jiného, tak hraje falešnou hru.
Ale dovolte mi ještě jednu malou retrospektivu. Mně se nedávno dostala do ruky kniha Havel. Listovala jsem touto knihou a v podstatě jsem si přečetla znovu jeho slavný projev z roku 1997 o blbé náladě. A úplně mě mrazilo, jakou jsem cítila paralelu s dneškem. On tehdy mluvil o tom, že zatímco oficiální místa nás utvrzovaly, jak všechno je v pořádku, jak se všechno daří, a na druhé straně prostě společnost to vůbec tak necítila. Já cítím dneska paralelu.
My tady slyšíme z oficiálních vládních míst, děláme, co je potřeba, dokázali jsme, že to dokážeme, a co je pravdou? Pravdou je to, že poctiví podnikatelé, opět prostě se necítí dobře, nepodniká se jim dobře v této zemi. Jeden a půl milionu lidí má problémy s topením, se svícením, musí to omezovat. 300 tisíc je na dávkách na bydlení. Podle agentury SANEP se více než polovina národa se bojí říkat pravdu. Bojí proto, že se třeba obávají o svoje pracovní místa, nebo o nějaké střety s přáteli, nebo o útoky na sociálních sítích.
Znovu se tady objevila blbá nálada. Oficiální místa nám lakují naši přítomnost na růžovo
a my to tak necítíme. Lidé to necítí. A já bych chtěla říct, že lidé nepotřebují slyšet, že se mají dobře, oni to potřebují cítit. Potřebují to cítit například i ve svých peněženkách. Nikdy žádná vládní reprezentace nemluvila tolik o hodnotách a o demokracii jako vláda Petra Fialy. A co je výsledkem? 55 % lidí našeho národa podle oficiálních průzkumů se bojí mluvit pravdu. To je celý výsledek a z této paralely slov Václava Havla z roku 1997 mě skutečně mrazí.“
Mně vytanul na mysli jiný zásadní projev Václava Havla proneseného v témže roce
v Rudolfinu 9. 12. 1997. Zazněla v něm analytická reflexe stávajícího stavu české demokracie, politiky, ekonomiky a společnosti. Nemohu jinak než z devíti stránkového projevu ocitovat aspoň některé myšlenky z desatera Havlových poznámek. Jsou stále aktuální, protože se je, bohužel, dosud nepodařilo dovést do zdárné praxe ani tradičním stranám, ani Hnutí ANO.
To od roku 2011 pod vedením jednoho, hrubého a stále více hrubějšího předsedy tohoto hnutí, bývalého premiéra vlády České republiky, v minulosti pak bývalého člena Komunistické strany Československa a bývalého spolupracovníka Státní bezpečnosti, v jejích svazcích vedeného pod jménem Bureš. Působení Andreje Babiše v české politice se postupem času stalo spíše parodií téměř na cokoli, co si vezme do úst.
Z desatera Havlových poznámek a myšlenek
Obecný respekt k pravidlům a přísný trest za jejich porušování
1/ „Jakékoli dobré lidské soužití i jakákoli prosperita jsou myslitelné jen tehdy, budou-li panovat v různých oblastech života jasná, dobrá a všem srozumitelná pravidla, a budou-li tato pravidla obecně respektována. Respekt k nim lze zajisté posílit rychlým a přísným trestáním jejich porušování. Hlavní je, aby tento respekt zdomácněl v lidských myslích do té míry, že pro každého bude ctí, plní-li zákon, a nikoli, že ho porušuje či obchází. Jinými slovy:
bez všestranné kultivace mravního řádu, který jediný může být zdrojem respektu k pravidlům lidského soužití a tmelem našeho občanského společenství, nemáme šanci na klid, stabilitu, spokojenost a prosperitu.“
Duch spravedlnosti a slušnosti
2/ „Duchem spravedlnosti a slušnosti, jak vyplývá z tohoto mravního řádu, musí být pak prodchnut celý systém technických pravidel upravujících naše soužití, tedy náš právní řád.
V tom máte nezastupitelnou úlohu vy, členové našeho Parlamentu, kteří přijímáte zákony
pro všechny občany závazné.
Málokdo ví, kolik zákonů vlastně platí, kolikrát byly novelizovány jako takové či jinými zákony, a které obecně závazné právní předpisy na ně navazují. Čím přehlednější, průhlednější a občanům srozumitelnější bude náš právní systém, tím větší bude naděje, že bude respektován.“
Nervová síť státu
3/ „Nervovou sítí státu je systém samosprávy a státní správy. Považuji za velký a zásadní úkol nadcházející doby urychleně začít s reformou tohoto systému. Řeklo se „občan a stát“, díky čemuž byl občan uvržen do beznadějné samoty, a aby mu tam nebylo smutno, a taky proto, že se to hodí, řeklo se občas ještě slovo rodina. Jinak nic a pusto, takže nakonec jediné, co tu mezi občanem a státem zbylo, byla strana s velkým S.
Přičemž nutné zlo samosprávy bylo vecpáno - nebo přesněji: bylo cpáno – rovněž
do stranického chomoutu. Naštěstí se tam úplně vecpat nenechalo, díky čemuž to je dnes jedna z nejlépe fungujících složek státu. A stát jako takový? Prý má být malý, ale silný. Obávám se, že je tomu přesně naopak: je velký a slabý. Zřejmě proto, že jsme měli málo odvahy utkat se s jeho zděděnou podobou.“
Mírová a spolupracující Evropa
4/ „Jako malá země v samotném centru Evropy, která vždycky byla křižovatkou nejrůznějších geopolitických zájmů, máme poprvé naději, že budeme v evropském politickém prostředí opravdu pevně a bezpečně zakotveni. Touto naší kotvou bude především naše budoucí členství v Evropské unii, ale v nemenší míře i naše budoucí členství v Severoatlantické alianci.
Mírovou a spolupracující Evropu si totiž nelze představit bez určitého systému její kolektivní obrany a jedinou institucí, která je dnes schopna tuto obranu zprostředkovávat, je NATO. Rozšiřování této aliance, spojené samozřejmě i s její transformací, je proto přímo existenční podmínkou úspěšné politické integrace Evropy. Nepochybuji o tom, že rozhodující část české politické reprezentace si tyto věci dobře uvědomuje a ví, že to je právě ona, která má historickou čest, že může svými kroky zajišťovat klidný a spokojený život mnoha generací, které přijdou po ní.
O to smutnější je, že jsme dodnes zřejmě nedokázali tyto věci vysvětlit dost přesvědčivě našim spoluobčanům. Možná to byla opět ta nešťastná orientace na pouhou ekonomiku, která zatlačila do pozadí tak zásadní témata, jakým je bezpečnost státu, tedy něco, bez čeho nemůže žádná ekonomika vzkvétat, ba možná vůbec existovat.“
Úkol pro nás všechny, pro celou politickou reprezentaci země
5/ „Všechny zákony týkající se naší bezpečnosti, obrany a vojenské služby, které je nejvyšší čas přijmout, nebudou nikdy v dobré podobě přijaty, nechá-li se všechno jen na příslušném resortním ministrovi. Je to úkol pro nás všechny, pro celou politickou reprezentaci země. Totéž platí o restrukturalizaci armády, o její personální kultivaci, o jejím přezbrojení, o její hospodárnosti. A totéž platí samozřejmě o systematickém posilování autority naší armády ve společnosti.
Víceméně totéž, co říkám o armádě, bych mohl říct o ostatních bezpečnostních nástrojích státu. Chceme-li, aby v naší zemi klesala kriminalita, pak nesmíme boj s ní delegovat pouze na policejního prezidenta nebo ministra vnitra. Je to věc nás všech. Nepochopíme-li to, nemáme právo se nazývat politiky.“
Jak je tomu vlastně s naší ekonomikou
6) „Proč máme najednou těžkosti právě my, kteří jsme se cítili být nebo kteří jsme skutečně byli příkladem pro ostatní v rychlosti ekonomické transformace? Proč naše ekonomika dnes roste pomaleji, než například ekonomika polská?
Velmi divná mi přitom připadá role, kterou často hrají naše banky: nepřímo vlastní podniky, které prodělávají, a čím víc prodělávají, tím víc jim půjčují. Malý podnikatel nezíská půl milionu na smysluplnou a konkrétní investici, zatímco jakýsi podivný pseudo velkopodnikatel získá klidně miliardový úvěr, aniž někdo pořádně prozkoumal, na co ho vlastně potřebuje.
Je totiž několik věcí, na které musí mít stát svůj názor a o nichž musí vědět, zda mu na nich záleží či nikoliv. Nemluvím v tomto okamžiku pouze o celé rozpočtové sféře či o sféře veřejných zájmů či statků, jako je zdravotnictví, školství, kultura a podobně.
Mluvím přímo o hospodářství. Mluvím o takových oblastech, jako je například bytová výstavba a trh s byty, jako je doprava, energetika a vůbec infrastrukturní sítě, mluvím o tom, co je tak říkajíc podložím prosperující ekonomiky a prosperujícího státu. Nezdá se mi možné, aby právě v této sféře neměl stát svůj jasný názor, svou politiku a svou strategii. Máme ji však? Pokud ano, proč se o ní obecně víc neví? Pokud ji nemáme, proč na ní nepracujeme?
Jinými slovy: je nejvyšší čas, aby naše ekonomická transformace nabrala nový dech a nový elán, aby konečně vstoupila do svého druhého dějství, aby politici provedli co nejdřív inventuru všeho nedodělaného a co nejdřív řekli občanům, jak to hodlají dodělat. Jsem přesvědčen, že čím jasnější a srozumitelnější slovo v tomto směru z našich úst zazní, tím spíš se občané dočasně smíří s tou či onou další nutnou obětí.
Za daného stavu, vyznačujícího se jakýmsi zvláštním a téměř mnohoznačným mlčením, je věru nepravděpodobné, že se při prvním dalším útoku na jejich standard, ať už bude mít podobu liberalizace cen nájemného či energií, nevzbouří skutečně, a ne jen tak na oko, jak tomu bylo většinou dosud.“
Dlouho očekávaný zákon o obecně prospěšných společnostech
7/ „Kdekdo se k tomu okamžiku upínal, kdekdo se na něj těšil, kdekdo - včetně mne – se
z něho radoval. Doufali jsme, že mnohé rozpočtové a všechny příspěvkové organizace, tyto relikty komunismu, se začnou konečně transformovat do moderních neziskových subjektů, nesešněrovaných spoustou přihlouplých vyhlášek a předpisů, podstatně svobodnějších,
a právě proto nepoměrně hospodárnějších a zároveň společensky užitečnějších.
Když tu hovořím - a není to před členy Parlamentu zdaleka poprvé - o neziskovém sektoru,
o reformě veřejné správy a o podobných věcech, pak hovořím, jak zajisté víte, o tom, co se nazývá občanskou společností. To znamená o společnosti, které je systematicky otevírán prostor k co nejpestřejší sebestrukturaci a co nejpestřejší účasti na veřejném životě.
Občanská společnost v tomto smyslu má v zásadě dvojí význam: za prvé umožňuje lidské bytosti, aby byla sama sebou ve všech svých dimenzích, tedy i jako tvor společenský, který chce být tisícerým způsobem účasten na životě komunity, v níž žije, za druhé působí jako skutečná záruka politické stability. Platí totiž, že čím jsou rozvinutější všechny organismy, instituce i nástroje občanské společnosti, tím je tato společnost odolnější proti nejrůznějším politickým vichřicím či zvratům. Nebylo náhodou, že nejbrutálnější útok vedl komunismus právě proti občanské společnosti: dobře totiž věděl, že jeho největším nepřítelem není ten či onen nekomunistický politik, ale otevřená a odzdola se svéprávně strukturující, a tudíž velmi těžko zmanipulovatelná společnost.
Těšil jsem se rovněž, kolik peněz se ušetří tím, že nebudou muset putovat ze svého zdroje formou daně do státního rozpočtu a odtud prostřednictvím příslušného ministerstva a jeho rozpočtové kapitoly zpět do místa svého určení. Těšil jsem se, jak tento systém povznese sebevědomí občanů i podnikatelů, kteří všichni budou moci na vlastní oči vidět, jak se jejich peníze proměňují v konkrétní obecně prospěšnou věc. Těšil jsem se marně. Protože všichni zjistili, že je přece jen pohodlnější žít ve starých dobrých socialistických poměrech, tím spíš, že žádné daňové zvýhodňování těch, kdo financují neziskový sektor, nenásledovalo. Ať tak či onak, vidím tu nesmírný dluh a velký úkol do budoucna. Věřím, že nesčetné zmatky, v nichž se potácí celá naše rozpočtová sféra či sféra veřejných statků, by mohly být podstatně menší, kdyby začínal fungovat neziskový sektor způsobem aspoň trochu podobným tomu, který funguje ve vyspělých západních demokraciích.“
ODDĚLIT POSTUPNĚ DŮCHODOVÝ FOND OD STÁTNÍHO ROZPOČTU
8/ „V sociální politice byly provedeny četné reformy a chystají se další. Uvítal jsem, když vláda vtělila do svého programového prohlášení svůj úmysl oddělit postupně důchodový fond od státního rozpočtu. Tento systém se mi zdá být z různých důvodů podstatně lepší, věřím, že může být i finančně výhodnější, protože fondy mohou své peníze lépe zhodnocovat, přičemž považuji za samozřejmé, že na státní záruce za nárok občana na důchod se tím nic nezmění.
Od chvíle, kdy vláda přednesla své programové prohlášení, nebylo o tomto tématu nic slyšet. Rád bych věřil, že to neznamená, že se na tento úmysl zapomnělo, ale naopak, že na celé věci sbor odborníků někde v tichosti intenzivně pracuje. I toto je jeden z úkolů, které jsou před námi.“
Investice do ekologie čistého průmyslu
9/ „Četné miliardy věnované na různá ekologická zařízení začínají přinášet své ovoce
v podobě mírně se zlepšujících ukazatelů stavu ovzduší, půdy i vod. Přesto si nejsem pořád jist, zda se za těmito investicemi skrývá vskutku jasná koncepce. Totiž velmi jednoduchý princip, že nestačí čistit prostředí zašpiněné průmyslem, ale že je třeba budovat čistý průmysl. Což neznamená nic jiného, než tak či onak zvýhodňovat každého, kdo dokáže šetřit energií a kdo zavádí ekologicky neškodné technologie. Ano, nechť platí zákony trhu i v této oblasti. Nechť ale základním z těchto zákonů je zákon, že se vždycky víc vyplatí od začátku méně znečišťovat, než později čistit zašpiněný okolní svět anebo platit příslušné pokuty.“
Věc ze všeho nejdůležitější: O kultuře v nejširším slova smyslu
10/ „O kultuře mluvím nakonec nikoli proto, že bych ji považoval za nadstavbové koření života, ale z důvodu právě opačného: považuji ji za věc vůbec ze všeho nejdůležitější, která si proto zasluhuje, aby byla zmíněna v samotném závěru mých poznámek. Nemám tu teď samozřejmě na mysli kulturu jen jako sféru lidských činností, jako je třeba péče o památky, výroba filmů či psaní básní. Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. To znamená
o kultuře lidských vztahů, lidského soužití, lidské práce, lidského podnikání, mluvím
o kultuře veřejného a politického života, mluvím o naší obecné kulturnosti. Obávám se, že zde máme dluhy největší, a tudíž nejvíc práce před sebou.
Tato kultura v nejširším slova smyslu se totiž neměří počtem báječných rockových hvězd, které nás navštěvují, či krásou šatů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným. Například tím, co křičí skinheadi v hospodě U Zábranských, kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti.
Tuto nekulturnost v nejširším slova smyslu mají na svědomí asi opět oba soubory příčin neutěšeného stavu věcí obecných, o nichž jsem mluvil na začátku: je to typický projev postkomunistického stavu ducha a zároveň asi i důsledek malé péče, kterou jsme v posledních letech kultivaci tohoto stavu věnovali.
Tedy znovu: není tomu tak, že by tu byla ekonomická základna, na jejímž rozkvětu se jaksi přiživuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v němž se dané hospodářství ocitá.“
O IDENTITĚ URČITÉHO VÝKONU, URČITÉHO ČINU A URČITÉHO DÍLA
„Stále víc lidí je zkrátka celkově znechuceno politikou, kterou činí pochopitelně a právem za tyto všechny nedobré věci odpovědno, a my všichni, bez ohledu na to, že si nás svobodně zvolili, se jim stáváme podezřelí, ne-li přímo protivní. Nepokusím se tu o nějakou obsáhlou sociologickou analýzu těchto varovných skutečností. Zmíním se pouze o jejich dvou příčinách či dvou souborech příčin.
Jde o českou variantu úkazu, který v různé míře a podobě potkal všechny země, které se zbavily komunismu. Tento úkaz by se dal nazvat postkomunistickým marasmem. Že něco takového přijde, musel vědět každý soudný člověk.
Málokdo z nás ale předvídal, jak hluboké, vážné a dlouhodobé to bude. S komunismem se totiž ze dne na den zhroutila i po desítiletí udržovaná struktura životních hodnot a s ní pochopitelně i způsob života z této struktury vyrůstající. Skončil „čas jistot“, sice malých, tupých a veskrze pro společnost sebevražedných, ale přesto jistot, a byl náhle vystřídán časem svobody, která se mnohým musela zdát po předchozích zkušenostech bezbřehá, a tudíž
ke všemu svádějící. Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději.
Bylo by ovšem velmi nepoctivé, kdybychom všechno sváděli - způsobem, který tak dobře znali marxisté - jen na jakési slepé historické zákonitosti. Neméně důležitou roli, ne-li
v jistém smyslu ještě důležitější, hraje druhý soubor příčin, o němž bych se tu rád zmínil. Jde o to, co jsme si způsobili my sami. Říkám-li my, mám tím na mysli celou polistopadovou politickou reprezentaci, ale především politickou reprezentaci samostatné České republiky, tedy nás všechny, kteří máme vliv na osud naší země v posledních pěti letech. Zdá se mi, že naší hlavní chybou byla pýcha. Díky tomu, že transformační procesy u nás od listopadu probíhaly víceméně kontinuálně a nebyly neblaze poznamenány velkými politickými změnami, byli jsme vskutku v lecčems dál než jiní - anebo aspoň zprvu se zdálo, že tomu tak je. A to nám zřejmě příliš stouplo do hlavy.
Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde - z hlediska demokratických poměrů - o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven.
Tatáž krize se však mnohým jeví téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. To je podle mého názoru možné mimo jin. é proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách a vůbec se tedy . nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně.
Zazlívám-li něco těm, kteří dnes odstupují, pak daleko víc, než ty či ony konkrétní prohřešky, celkově apatický, ba přímo nepřátelský vztah ke všemu, co by mohlo jen vzdáleně občanskou společnost připomínat či tvořit. Tento apatický vztah je totiž přesně tím, co je v posledku odpovědno za to, že tak banální demokratická příhoda, jakou je pád jedné vlády, se jeví jako málem antické drama a do jisté míry se dokonce takovým dramatem stává: mnoho lidí má docela pochopitelný pocit, že stojí tváří v tvář krachu určité koncepce státu, určitého pohledu na svět, určitého souboru ideálů.
O identitě státu či národa či společnosti se mluví často a nejeden odpůrce evropské integrace se národní identitou ohání a z její ztráty strachuje. Domnívám se, že většina těch, kdo takto mluví, podvědomě vnímá identitu jako jakousi osudovou danost, jako cosi genetického, málem jako identitu krve, tedy jako něco, na co nemáme vliv. Myslím, že to je veskrze zvrácené pojetí identity. Identita je především určitý výkon, určité dílo, určitý čin. Identita není mimo odpovědnost, ale je naopak jejím výrazem.
Bude-li nám naše dnešní krize výzvou k činům, které nově naplní naši identitu, pak nemáme důvod jí litovat. Zkusme ji proto pochopit jako lekci či školu, jako zkoušku, jako apel, který možná přišel v pravou chvíli, aby nás varoval před naší vlastní pýchou a ušetřil něčeho podstatně horšího.“ Dvořáková síň, Rudolfinum, 9. 12. 1997
