Ferdinand II.: Císař, který po Bílé hoře změnil české země

Ferdinand byl panovníkem s rozsáhlou titulaturou. Byl císařem Svaté říše římské, českým a uherským králem, rakouským arcivévodou a vládcem dalších habsburských zemí. V českém historickém povědomí má mimořádně rozporuplnou pověst, především kvůli potlačení stavovského povstání, staroměstské popravě a následné rekatolizaci. Ferdinand schválil rozsudky smrti nad 27 představiteli povstání; tradiční označení „poprava českých pánů“ je však nepřesné, protože mezi odsouzenými byli tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů.

Francouzský historik Ernest Denis vykreslil Ferdinanda jako nevýrazného a omezeně vzdělaného panovníka, který byl v soukromí mírný, veselý, štědrý a oddaný rodině, zatímco jeho vláda patřila k nejtvrdším obdobím českých dějin. Denisovo hodnocení vzniklo v duchu historiografie 19. století, a proto je vhodné vnímat je jako dobově podmíněnou interpretaci, nikoli jako nestranný popis panovníkovy osobnosti.

Podobný rozpor zdůrazňoval také český historik Josef Pekař. Ferdinanda považoval za panovníka nepříliš výrazného nadání, jehož pevná katolická víra mu dodávala jistotu i v nebezpečných situacích. Podle Pekaře přenechával značnou část státních záležitostí politickým a duchovním důvěrníkům, zejména jezuitským zpovědníkům. Vedle každodenních pobožností se věnoval lovu a dvorským zábavám a býval štědrý až marnotratný.

Ferdinandovo pojetí panovnické povinnosti výrazně ovlivnila jezuitská výchova. Jeho učitel a zpovědník Bartholomäus Viller zdůrazňoval, že kníže odpovídá nejen za tělesné, ale především za duchovní blaho poddaných. Z tohoto přesvědčení vycházela Ferdinandova snaha potlačovat nekatolická vyznání a obnovit náboženskou jednotu zemí pod svou vládou.

O Ferdinandovo vzdělání se starala především jeho matka. Zpočátku se učil ve Štýrském Hradci, později jej rodiče poslali k jezuitům do bavorského Ingolstadtu, aby jej vzdálili od vlivu protestantské štýrské šlechty. Studium mělo výrazně náboženský charakter. Budoucí císař si zde upevnil horlivý vztah ke katolicismu, ale získal také hudební vzdělání a znalost několika jazyků.

Po smrti otce se Ferdinand stal nominálním vládcem Vnitřních Rakous, skutečnou moc však do jeho plnoletosti vykonávali regenti. Osobní vládu převzal roku 1596 a poté prosazoval důslednou protireformační politiku. Protestanti museli konvertovat ke katolictví, nebo zemi opustit. Mezi vypovězenými byl také astronom Johannes Kepler, který později našel působiště na pražském dvoře Rudolfa II.

Pro Ferdinanda nastala rozhodující chvíle, když se díky dohodě habsburské dynastie stal hlavním kandidátem na nástupnictví po bezdětném císaři Matyášovi a český sněm jej roku 1617 přijal za budoucího českého krále. České stavy věděly o jeho protireformační politice ve Vnitřních Rakousích. Ferdinand přesto potvrdil zemská privilegia a zavázal se respektovat Rudolfův majestát, jeho předchozí postup však mezi nekatolíky vyvolával značnou nedůvěru.

Ferdinandova zbožnost byla podle svědectví současníků hluboká a upřímná. Po smrti první manželky zůstal téměř šest let vdovcem. Některé pozdější texty mu připisují nošení žíněného roucha a další kající praktiky, jejich přesný rozsah však nelze bezpečně doložit.

Panovník pravidelně vykonával pobožnosti a poutě. Jeho osobní zbožnost však ostře kontrastovala s tvrdostí jeho politiky. Schválil rozsudky nad 27 představiteli českého stavovského povstání a později zbavil velení Albrechta z Valdštejna, který byl roku 1634 v Chebu zavražděn důstojníky spojenými s císařským táborem. Míra Ferdinandovy přímé odpovědnosti za způsob provedení vraždy zůstává předmětem historických debat. Obnovené zřízení zemské učinilo českou korunu dědičnou v habsburském rodě, posílilo panovnickou moc, výrazně omezilo stavovská práva a upevnilo privilegované postavení katolického vyznání.

Ferdinand zemřel ve Vídni 15. února 1637. Bezprostřední příčina jeho smrti není spolehlivě doložena. Pohřben byl v mauzoleu ve Štýrském Hradci, které dal vybudovat. Jeho srdce bylo uloženo v hrobce srdcí v augustiniánském kostele a vnitřnosti ve vévodské hrobce katedrály svatého Štěpána ve Vídni. Hodnocení jeho osobnosti zůstává rozporuplné: soukromě byl popisován jako laskavý a rodinně založený člověk, jako panovník však vědomě prosazoval tvrdé represe, konfiskace a nucenou rekatolizaci.

Rodem bavorská princezna, sňatkem rakouská arcivévodkyně. Dcera vévody Viléma V. z rodu Wittelsbachů a Renaty Lotrinské, první manželka svého bratrance, rakouského arcivévody Ferdinanda II.

Marie Anna se narodila v Mnichově 8. prosince 1574 jako druhá dcera z deseti dětí vévodského páru. Vyrůstala v přísně katolickém prostředí bavorského dvora a byla vedena k hluboké zbožnosti i k budoucí roli manželky a matky.

Sňatek Marie Anny s rakouským arcivévodou měl upevnit vztahy mezi Habsburky a Wittelsbachy. Snoubenci byli blízcí příbuzní a měli společné prarodiče Albrechta V. Bavorského a Annu Habsburskou, proto bylo nutné získat papežský dispens. Svatba se konala 23. dubna 1600 ve Štýrském Hradci.

Manželství bývá vzhledem k podobnosti jejich povah popisováno jako spokojené. Oba manžele spojovala hluboká zbožnost. Během téměř šestnáctiletého manželství Marie Anna porodila sedm dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti.

Marie Anna zemřela ve Štýrském Hradci 8. března 1616, tři roky předtím, než její manžel usedl na císařský trůn. Přesnou příčinu její smrti prameny bezpečně neurčují, proto ji nelze jednoznačně přičítat vyčerpání z porodů. Pohřbena je v mauzoleu ve Štýrském Hradci.

Rodem mantovská princezna, sňatkem římskoněmecká císařovna a česká, uherská a chorvatská královna. Dcera mantovského vévody Vincenza I. Gonzagy a Eleonory Medicejské, druhá manželka císaře Ferdinanda II.

Eleonora, celým jménem Anna Eleonora Gonzagová, se narodila 23. září 1598 v Mantově. Výchovu získala v prostředí mantovského dvora a kláštera, kde byla vedena ke katolické víře a získala také kulturní vzdělání. Podle popisu papežského nuncia Carla Carafy byla krásnou a zbožnou ženou.

Dne 2. února 1622 byla v Innsbrucku provdána za téměř o dvacet let staršího ovdovělého císaře Ferdinanda II., jehož první manželka Marie Anna Bavorská zemřela roku 1616. Sňatek měl také politický význam pro postavení mantovského rodu v severní Itálii. Eleonora podporovala zájmy své rodiny, přesto bylo vévodské sídlo během války o mantovské dědictví roku 1630 císařskými vojsky dobyto a vypleněno.

Manželství zůstalo bezdětné, Eleonora však udržovala dobrý vztah k Ferdinandovým dětem z prvního manželství. Výrazně se zasloužila také o kulturní rozvoj císařského dvora. Přivedla do habsburské monarchie vliv italského baroka, hudebního divadla, opery a baletu. Podporovala ženské karmelitánské kláštery ve Štýrském Hradci a ve Vídni. V augustiniánském kostele ve Vídni nechala zřídit loretskou kapli, u níž vznikla habsburská hrobka srdcí.

Dne 21. listopadu 1627 byla v Praze korunována českou královnou. Prahu poté se svým manželem několikrát navštívila. Její manžel zemřel 15. února 1637. Na císařském trůnu jej vystřídal syn Ferdinand III. Eleonora poté žila jako císařovna vdova a nadále podporovala náboženské i kulturní instituce. Zemřela 27. června 1655 ve Vídni. Pochována byla ve vídeňském karmelitánském klášteře, který sama založila. Roku 1782 byly její ostatky přeneseny do vévodské hrobky v katedrále svatého Štěpána ve Vídni.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová, HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO, Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY