Král podivín Václav II. měl zálibu ve skládání básní a organizování pohřbů

V době poručnictví Oty Braniborského byl malý Václav spíše rukojmím než následníkem trůnu. Jeho situace se ještě zhoršila po útěku jeho matky, kdy byl převezen do Německa. Byla zanedbávána nebo úplně chyběla jeho výchova, často strádal hlady a nedostatečným oblečením. Po pěti letech věznění byl v tak zuboženém stavu, že česká šlechta váhala s vyplacením15 tisíc hřiven stříbra za takového neperspektivního krále, u kterého nebylo vůbec jisté, zda přežije cestu do Prahy. Tato suma měla být náhradou za režii spojenou s výchovou malého krále. Spíše to však bylo výkupné. Když Ota své peníze hned nedostal, požadavky dále stupňoval, až se dostal na sumu 27 tisíc hřiven stříbra, což bylo nad možnosti zbídačeného království. Nakonec Ota dostal do zástavy ohromnou část severních Čech do té doby, než bude české království schopno tuto částku zaplatit.

Prožité útrapy v dětství spolu s opuštěností se odrazily na Václavově zdravotním a duševním stavu. Václav byl velkým podivínem, do dospělosti mu zůstal strach z koček, trpěl prý, jakmile zaslechl jejich mňoukání. A ještě více se bál hromů a blesků. Za bouřek v panické hrůze prchal, aby se zamkl do jakéhosi malého svatostánku a tam se modlil. O jeho přemrštěné zbožnosti, střídající se s obdobími hýřivé nevázanosti, kolují zkazky ve většině dobových kronik. Trpěl i hrůzou ze smrti a z toho, že bude otráven. Mnohdy z obavy otrávení jídlem se při hostině nechal pověsit v audienční síni nohama vzhůru, aby lépe dávil. V kronikách nacházíme zmínky o tom, jak ho přepadávaly návaly sklíčenosti, skleslosti, výčitek svědomí. Když pak ochablost dočasně pominula, dostavila se fáze aktivity, činorodosti, divoké pracovitosti a živočišné bujnosti. Sám fakt, že zplodil deset manželských dětí a k tomu několik levobočků svědčí o jeho horkokrevnosti. Měl sklony k sebepoškozování hladem, nošením těžkého drsného oděvu či pálením vlastní kůže. Přičteme-li k těmto faktům jeho tělesnou slabost (byl postižen křivicí), malou odolnost, dostaneme obraz člověka nepříliš zdatného, psychicky labilního a celkově nevyváženého, jehož subtilní organismus nezvládá dlouhodobou zátěžovou situaci.

Václav měl i neobvyklé koníčky. Místo pořádání lovů a turnajů, jak bylo u tehdejších vládců zvykem, jeho velkým potěšením bylo organizování pohřbů. Sám zorganizoval pohřeb své matky Kunhuty, švagra Rudolfa Švábského, svého otce Přemysla Otakara II. i své první manželky Guty. Druhým velkým zájmem bylo skládání básní. Sám básně nepsal, byl totiž negramotný, a tak je v němčině diktoval svým písařům. Některé se dochovaly dodnes a svědčí o Václavově nesporném talentu. Václav hovořil převážně německy, přestože neuměl číst, posloucháním se naučil plynně latinsky a částečně i česky. O jeho geniální paměti kronikář píše: "To, co jeden-krát slyšel, to dobře i později věděl, co jedenkrát poznal, to podržel po celý život. Touto pamětí svou on dovedl překonat mnohé, kteří z toho, co četli, po zcela krátké době již neznali nic, neboť mlha zapomenutí je zastřela. Dovedl překonat mnohé, kteří z toho, co četli, po zcela krátké době již neznali nic… „Božská moc udělila mu takovou milost, že ačkoli neznal základů písma, přece moudřeji a jasněji, než ostatní rozuměl celku i jednotlivostem z toho, co náhodou slyšel z knihy Boží nebo z jiných umění, a porozuměv tomu trvale si to pamatoval.“

Václav se zajímal i o astrologii. Ke svému dvoru pozval nejznámějšího hvězdopravce své doby Alvara de Ovieda původem ze španělského Toleda.

Václav nikdy neodpustil své matce Kunhutě, že ho nechala samotného na Bezdězu a sama s dcerou Anežkou uprchla na Moravu. Svědčí o tom mimo jiné i skutečnost, že žádné ze svých dcer nedal jméno po matce Kunhutě, ale po své chůvě Elišce ano. Chůva s ním totiž na Bezdězu zůstala. Kunhuta si byla vědoma svého velkého prohřešku vůči Václavovi a trvalo jí velmi dlouho, než sebrala odvahu a požádala svého syna o dovolení navrátit se na pražský dvůr. I poté byly vztahy mezi matkou a synem poněkud chladnější.

V okolí Václava II., nebo ve sféře jeho zájmů došlo během jeho vlády k příliš mnoha náhlým úmrtí. Podezřelá smrt vévody Rudolfa Habsburského mladšího v Praze, otrávení Jindřicha IV. Vratislavského, vražda Přemysla Velkopolského, vražda Ladislava IV. Uherského vzbuzují určité pochybnosti o prosté náhodě. Poněvadž vždy z této smutné události Václav II. něco vytěžil, třeba polskou královskou korunu pro sebe, nebo uherskou korunu pro svého syna. Tehdy se nikdo neodvážil ukázat na krále jako toho, kdo by mohl stát v pozadí a nyní po více než 700 letech se nic prokázat nedá, ovšem stín pochybností zůstává.

Královská korunovace v červenci 1297 byla událostí překonávající vše, co Praha dosud zažila. Sjeli se tisíce hostů z celé Evropy. Zbraslavský kronikář píše, že se pící muselo krmit na 190 tisíc koní. Na nynějším Smíchově byl srouben monumentální dřevěný palác, vyzdobený veškerou tehdejší nádherou, kde se odehrávaly královské hostiny. Celé pražské město dostalo první noční osvětlení – všude po celé noci hořely pochodně. Z několika kašen na Starém Městě teklo víno speciálním podzemním potrubím a kdokoli se mohl zdarma napít. Po celé Praze se konaly hostiny, turnaje, lidové veselice a zábavy. Uprostřed oslav se evropští feudálové velkých jmen domlouvali na útoku proti říšskému králi a o případném nastolení krále jiného. Václav II. tedy nepropásl ani tuto příležitost, jak tahat za nitky středoevropské politiky.

Druhá Václavova korunovace v polském Hnězdně v roce 1300 se o té první velmi lišila. Chyběl jí slavnostní ráz. Zúčastněným zkazila náladu zvěst, že českému a polskému králi v jedné osobě hrozí akutní nebezpečí atentátu, a tak místo okázalé nádhery tvořily kulisu korunovace vztyčená kopí a tasené meče. Zda šlo jen o domněnku či skutečnou hrozbu už nerozsoudíme, ale Václav II. už měl tolik nepřátel, že by se tomu nikdo nedivil.

Václav II. vyhrál válku s římským králem Albrechtem Habsburským, aniž by svedl bitvu. Ohromné rakouské vojsko táhlo přes Čechy až k Praze, kde se vůdci zalekli hradeb a stáhli se ke Kutné Hoře. Tam vojsko přepadla epidemie. Možná to byla dyzentérie z vody a bláta a možná šlo o první chemickou válku v dějinách. Podle kronik otrávili havíři vodu Malešovického potoka jedovatými hornickými struskami a došlo zde k hromadné otravě olovem. Ať byla příčina epidemie jakákoli, jakmile se rozšířila zvěst o blížícím se českém vojsku, Albrecht se rozhodl k návratu, který se posléze změnil v úprk. Nemoci, hlad, zima a výpady českých oddílů způsobily habsburskému vojsku ztráty ve výši 30 tisíc bojovníků.

Po tomto vítězství si Václav mohl diktovat podmínky mírového urovnání sporu s Albrechtem Habsburským. Místo toho však počátkem jara těžce onemocněl tuberkulózou a jeho křehká tělesná konstituce chorobě podlehla. Umíral pomalu, a tak stačil ještě předat vládu synovi a zařídit mu přísahu věrnosti českého panstva. Poté se pohroužil do zbožného pokání a vychrtlý na kost a celý promodralý 21. června 1305 zemřel v domě zlatníka, protože Pražský hrad krátce předtím vyhořel. Pochován byl ve Zbraslavském klášteře 23. června v královském rouchu, ne jak si přál v prosté kutně cisterciáckého konvrše.

česká královna, první manželka českého krále Václava II., byla dcerou římsko-německého krále Rudolfa I. Habsburského a jeho první manželky Gertrudy z Hohenbergu.

Guta se narodila 13. března 1271 v Rheinfeldenu v dnešním Švýcarsku, kde její otec v té době spravoval rodové državy. Již jako tříletá byla v roce 1274 zasnoubena v Lyonu se stejně starým synem neapolského krále Karlem Martelem z Anjou.

V roce 1276 v rámci mírových dohod s českým králem Přemyslem Otakarem II. bylo sjednáno, že se Guta provdá za českého následníka trůnu Václava. Její otec se ani nenamáhal předchozí zásnuby zrušit. K formálnímu sňatku dvou dětí Guty a Václava došlo v Jihlavě roku 1279, kde královna vdova Kunhuta potvrdila předchozí dohody.

Druhý skutečný sňatek se uskutečnil v Chebu v lednu roku 1285. Guta dostala věnem Rakouské země severně od Dunaje, ovšem věno se nikdy pod vlády českého krále nedostalo. Po církevním sňatku následovala svatební noc, manželství muselo být „zkonzumováno“ a druhý den Guta odjela zpátky do Německa. Otec jí do Prahy nepustil prý z obavy před Závišem z Falkenštejna. Dva roky držel takto Habsburk mladého Václava v šachu. Pro Václava to byla otázka cti, jako jediný zástupce přemyslovského rodu nemohl mít legitimní potomky, protože jeho manželku držel otec u sebe.

Do Prahy Guta přijela až v roce 1287, kdy Václav ohlásil královskou korunovaci. Ta se však odehrála až po deseti letech. Příchod Guty na český dvůr znamenal jeho proměnu v duchu německých dvorských zvyků. Nejvýznamnějším z nich se stala přítomnost rytířů různých řádů, kteří otvírali nové obzory také české šlechtě. Guta tak pokračovala v cestě započaté královnou Kunhutou Štaufskou, díky čemuž se Praha pozvolna proměňovala na jedno ze středoevropských kulturních center. Královna také dokázala přimět ke smíru a spolupráci svého manžela Václava II. a bratra Albrechta, vévodu rakouského. Albrechtovi toto spojenectví přineslo německou královskou korunu, Václavovi pak volné ruce k expanzi do Polska.

Podle kronik byla Guta půvabná, vznešená, a především nesmírně cudná a ctnostná. Pro svoji cudnost prý nenáviděla dobrodružného a bujarého Záviše z Falkenštejna a hodně přispěla k jeho odchodu od dvora. Na pražském dvoře byla Guta zastánkyní především habsburských zájmů a svého královského manžela podporovala, jen pokud to bylo v zájmu habsburského rodu.

Během manželství byla Guta neustále těhotná, během deseti let porodila 10 dětí v devíti porodech, což její mladý organismus nesmírně vyčerpalo. Poslední porod byl navíc předčasný a měl přímý vliv na její smrt. Krátce po předčasném porodu se konala velkolepá korunovace královského páru a Guta musela absolvovat celý velkolepý obřad. Byla v šesti nedělí, v horkém dni byla oblečena do honosných těžkých šatů, tuto zátěž už její vyčerpaný organismus nevydržel a Guta dva týdny po korunovaci umírá na naprosté vyčerpání. Pochována byla v katedrále sv. Víta.

česká královna, rodným jménem Riksa Elzbieta Piastovna, druhá manželka českého krále Václava II. a manželka krále Rudolfa I. Habsburského. Byla dcerou polského velkoknížete a později krále Přemysla II. Velkopolského a jeho druhé ženy Riksy Švédské.

Narodila se 1. září 1288 v Poznani, krátce po jejím narození jí zemřela matka a od 4 let vyrůstala pod dohledem své macechy Markéty Braniborské a své tety Anny, starší sestry Přemysla Velkopolského. Již ve dvou letech byla zasnoubena s Otou Braniborským, který však v roce 1296 nečekaně zemřel, a tak ze svatby sešlo. Po násilné smrti svého otce v únoru 1296 byla svou macechou odvezena do Braniborska, kde žila až do roku 1300.

V červnu roku 1300 byla Richenza zasnoubena s ovdovělým českým králem Václavem II., který tak svůj nárok na polskou korunu podepřel s dynastickým sňatkem s dcerou posledního korunovaného polského krále. Po zásnubách a formálním sňatku v srpnu téhož roku byla Richenza odvezena do Polska na hrad Budyni, kde se o ní tři roky starala sestra Václavovy matky, Griffina Haličská.

V květnu roku 1303 se Richenza vrátila do Prahy a 26. května proběhla skutečná svatba. Brzy po ní byla korunována vratislavským biskupem Jindřichem na královnu českou a polskou. Při této příležitosti přijala české jméno Alžběta (Eliška). Druhé jméno Rejčka je českou zkomoleninou jejího polského jména Riksa.

Život ve společné domácnosti s dorůstajícími dětmi krále Václava nebyl pro Elišku žádný med. Byli vlastně vrstevníci a jen s obtížemi jí přijímali jako královskou výsost a matku. Z této doby pochází špatné vzájemné vztahy dvou Elišek – princezny a královny. Šest dní po narození dcery Anežky umírá král Václav II. a Eliška Rejčka se stává v sedmnácti letech vdovou. Mladý král Václav III. jí nechává královské věno 20 tisíc hřiven, zajištěné důchody z věnných měst a podivný titul „někdy královna česká a polská“.

Po zavraždění krále Václava III. v roce 1306 je Eliška Rejčka podruhé pouhým předmětem obchodu, když jí české panstvo provdá za Rudolfa Habsburského, krále českého zvaného „Kaše“. Pětadvacetiletý Rudolf, sám vdovec, se do své mladé ženy vášnivě zamiloval, ale manželství trvalo pouhých devět měsíců a zůstalo bezdětné. Rudolf náhle zemřel na vojenském tažení. Jeho smrt byla přičítána častému milování s vášnivou Rejčkou, hovořilo se i o otravě, ale nejspíše příčinou byla úplavice. Ještě před svou smrtí Rudolf Elišce zdvojnásobil přiznaný vdovský důchod na 40 tisíc hřiven ročně. Dvojnásobná královská vdova se nyní stala zcela nezávislou a měla prostředky na to, aby mohla do dějin země zasahovat sama a nebyla pouhou loutkou v mocenských hrách druhých.

Mladá vdova podporovala v nárocích na český trůn Habsburky, u kterých nalezla ochranu před Přemyslovnami Eliškou a Annou, které ji přímo nenáviděly. V jejích věnných městech byly usazeny posádky habsburského vojska, ovšem v bojích o český trůn Habsburkové neuspěli. Po nástupu Jindřicha Korutanského na český trůn, byly všichni jeho odpůrci vypovězeni ze země a jen díky generálnímu pardonu podpořenému značnou částkou se mohla Eliška Rejčka se svou dcerou usadit v Hradci, od té doby zvaného Hradec Králové. Ve východních Čechách měla Eliška pět věnných měst, kromě Hradce vlastnila Chrudim, Jaroměř, Poličku a Vysoké Mýto, které byly zdrojem jejího bohatství. Její hradecký dvůr převyšoval po všech stránkách královský dvůr v Praze. Odchodem Rejčky z Prahy však neutichly vzájemné půtky mezi ní a Přemyslovnami, které poté vyústily ve válku královen – Elišky Rejčky a Elišky Přemyslovny manželky krále Jana.

Po nástupu Lucemburků na český trůn potkala Rejčka posledního osudového muže svého života – Jindřicha z Lipé, nejmocnějšího šlechtice té doby, o němž se v souvislosti s ní píše nejčastěji. Jindřich se stal vlastně jedinou a skutečnou láskou Eliščina života. Tento zralý (byl asi o 13 let starší) a nejspíš i okouzlující muž jí mohl poskytnout vše, oč ji osud dosud připravil. Byl jí skutečným přítelem, ochráncem i milencem. Podle pověsti se mladá Richenza Jindřichovi zalíbila už při domlouvání jejího sňatku s králem Václavem, ale to se nebude zřejmě zakládat na pravdě.

V této době se v zemi vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá vedená královnou Eliškou a Vilémem Zajícem z Valdeka. Po prohraném politickém boji byl Jindřich z Lipé na 6 měsíců uvězněn, až na nátlak většiny české šlechty a za zástavu několika hradů byl králem Janem propuštěn. Královna Eliška se zase postarala o to, že se Rejčka musela vzdát všech svých věnných měst za odstupné pouhých 10 tisíc hřiven.

Kolem let 1318–20 přesídlila Rejčka z Hradce do Brna, kde Jindřich zastával úřad moravského zemského hejtmana. Byla to nejšťastnější léta jejího života po boku milovaného muže. Také zde žila v přepychu, měla tolik prostředků, že půjčovala i králi Janu Lucemburskému. Ale už byla tak trochu stranou politického života. Spolu s Jindřichem tvořili krásný pár, i když on byl ženatý a měl sedm dětí. Navzdory tomu, že tehdejší společnost byla velice prudérní a příliš takovému volnému soužití nakloněná nebyla.

V Brně začala Rejčka budovat své největší dílo – cisterciácký klášter se špitálem a kostel na Starém Brně. Z té doby pocházejí také vzácné iluminované rukopisy královny Rejčky, dnes uložené v Moravské zemské knihovně v Brně.

Když po letech společného života v Brně Jindřich z Lipé v roce 1329 zemřel, byly jeho ostatky uloženy v chrámu, který Rejčka vybudovala. Ta pak následujícího roku sepsala závěť, v níž menší část jmění odkázala své jediné dceři a zbytek věnovala klášteru, který založila.

Ještě dva roky před smrtí se vydala právě se svou dcerou Anežkou do Porýní, kde se v Trevíru a Kolíně snažila získat ostatky světců pro svůj klášter. Jednou z vzácných relikvií byla např. nádobka s olejem z kostí sv. Kateřiny. Nejspíš chtěla zbožnými skutky odčinit své chování, které bylo tak trochu v rozporu s dobovými mravními zásadami.

Jindřicha Eliška přežila o šest let, zemřela 18. října 1335, místo jejího odpočinku po boku milovaného Jindřicha je označeno v brněnském chrámu v dlažbě písmenem „E“ a znakem královské koruny. Eliška Rejčka byla určitě ve své době ženou vzbuzující velké emoce. Byla nejen krásná a bohatá, podporovala umění a věnovala se charitě, ale především nežila podle tradičních norem.

Zdroje:

Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014

Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007

Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975

Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007

Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986

Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011

časopis History revue ročník 2011-2014

časopis Akta History ročník 2010-2012

Nevšední průvodce rodem Přemyslovců