Významní potomci živočišného krále Václava II.

Narodila se 15. října 1290 v Praze, od mala byla rozmazlována přepychem a stala se z ní pyšná, sobecká a ctižádostivá mladá žena. Ke svému okolí byla až zlá a hodně příkoří si o ní vytrpěla mladičká Eliška Rejčka, která jí byla macechou a později i mladší sestra Eliška.

Ruku své nejstarší dcery Anny nabídl Jindřichovi Korutanskému již její otec Václav II. za to, že přešel z tábora Habsburků na jeho stranu. Svatba se slavila počátkem roku 1306 již za vlády mladého Václava III. Ten před osudným tažením do Polska ustanovil svého švagra Jindřicha správcem země po dobu jeho nepřítomnosti. Po olomoucké vraždě tak Jindřichovi a Anně spadlo království do klína vlastně automaticky. Ovšem ne na dlouho. Ještě téhož roku musel královský pár Čechy opustit a vládu přenechat Habsburkovi. Jindřich s Annou utekli do Korutan, kde byl Jindřich zároveň vévodou. Za tři čtvrtě roku se Anna s Jindřichem stěhovali zpátky do Prahy, když Rudolf Habsburský zemřel a český trůn byl opět bez krále. I když se Habsburkové nevzdali nároků na trůn bez boje, Anna s Jindřichem se znovu o trůn připravit nenechali.

Vládu Jindřicha a ctižádostivé Anny nejvíce ohrožovala sestra Eliška, proto jí drželi na Pražském Hradě jako ve vězení. Ve Zbraslavské kronice se o tom píše: „Jindřich Korutanský, aby ji (Elišku) sobě neškodnou učinil, chtěl jí dáti za nevěstu mladému pánu z Bergova, jehož ale ona odmítla co nejrozhodněji. Pravilo se, že i sama královna Anna ze závisti a nenávisti tak daleko se zapomenula, že sestru předtím vroucně milovanou netoliko doma, i vně nestoudně pomlouvati, ale také o život její ukládati dovolila…“

Annu nejvíce pobuřovala představa, že by se sestra vdala a mohla si dělat nároky na vládu, ale že by Elišce usilovala o život, je neprůkazné. Anniny obavy se vyplnily, když se roku 1310 v Čechách objevil Jan Lucemburský s Eliškou po boku. Bojácný Jindřich se vzdal vlády téměř bez boje a Anna se skřípěním zubů musela Elišce přenechat své místo královny a opět se stěhovat do Korutan, tentokrát už navždy. Malou útěchou jí mohlo být vědomí, že nadále zůstala korunatskou vévodkyní a tyrolskou hraběnkou. Manželství Jindřicha a Anny bylo bezdětné.

Na jednom z korutanských hradů také Anna ve svých 23 letech 13. února 1313 umírá. O příčině smrti tak mladé ženy není nic bližšího známo. Je pochována v pod chórem kostela dominikánského kláštera v italském Bolzanu.

Eliška se narodila 20. ledna 1292 v Praze. Po smrti své matky byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna. Existuje domněnka, že se Eliška měla stát následnicí své tety u sv. Jiří, čemuž samozřejmě zabránily následující události. Její psychická nevyrovnanost, jak se jeví z let, kdy byla královnou, snad mohla být způsobena tím, že o matku přišla už v pěti letech a byla svědkem otcova pomalého umírání. Tyto smutné události spolu s rodovými dispozicemi hluboce ovlivnily Eliščinu psychiku. Po otci zdědila nervozitu a sklon k vznětlivosti, což se projevovalo hysterickými záchvaty končícími nejen pláčem, ale i častými mdlobami. Na druhé straně Eliška byla schopna vášnivosti jak v lásce, tak v nenávisti a tento rys jí provázel po celý život. Současně jí nechybělo značné osobní sebevědomí, stejně jako ctižádost, ale i lstivost a chytrost spojená s nevypočitatelnou ženskou náladovostí.

Když byl roku 1306 zavražděn Eliščin bratr Václav III., z Elišky jakožto jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek se stal důležitý aktér mocenských bojů. Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským, manželem Anny Přemyslovny, a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf. Ten dokonce Elišku vystěhoval z Pražského hradu. Roku 1307 se na trůn vrátil Eliščin švagr Jindřich a sestra Anna. Ti ji chtěli provdat za bezvýznamného pána z Bergova, Otu z Löbdaburgu, protože pro jejich vládu byla neprovdaná Přemyslovna rizikem.

Proti Jindřichovi se začala utvářet opoziční skupina mocných pánů, jež své naděje na změnu vládce spojila s princeznou Eliškou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak v roce 1309 stali iniciátory Eliščina sňatku se synem nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Janem Lucemburským. Tyto tajné námluvy byly však prozrazeny a Elišku se v domácím vězení někdo pokusil otrávit. Podezření, že strůjcem pokusu byla Eliščina vlastní sestra Anna, se neprokázalo.

Eliška byla v osmnácti letech již plně tělesně vyspělá, urostlá a pro svou snědou pleť vypadala poněkud starší, než ve skutečnosti byla. Zprávy o jejím neobyčejném zjevu byly příčinnou toho že, Jindřich VII. požádal, aby mu byla Eliška nejprve představena. Někteří kronikáři zmiňují, že Eliška musela ve Špýru podstoupit i potupnou prohlídku ohledně panenství. Hrdá, půvabná přemyslovská princezna Jindřicha i královnu Markétu okouzlila a zájem o českou korunu překonal Jindřichovy obavy o jediného syna i to, že ženichovi bylo čtrnáct let a Eliška byla o čtyři roky starší (původně navrhoval, aby se provdala za jeho bratra Walrama, toho ale odmítli čeští zástupci).

Svatba Elišky s dětsky vyhlížejícím Janem se slavila 1. září 1310 ve Špýru a stala se z ní velkolepá událost trvající celý týden, kdy rytířské turnaje střídaly bohaté hostiny. Poté se Jan vydal vojensky obsadit Čechy. Bázlivý Jindřich Korutanský s manželkou Annou však téměř bez boje utekli do Korutan. Korunovace krále Jana Lucemburského a královny Elišky se konala 7. února 1311 v chrámu sv. Víta v Praze.

V prvním období manželství byla Eliška zjevně převažující osobností, zatímco Jan postupně vyspíval. To Elišku utvrzovalo v přesvědčení, že bude manželství zcela ovládat i v dalším období a začalo docházet k prvním konfliktům. V těchto prvních relativně klidných letech manželství se narodily dvě dcery. Eliška měla představu, že Jan obnoví velikost českého státu z doby jejího otce. Jan však narazil na tvrdou realitu českých zemí a odbojnou šlechtu, byl tím zklamán a začal trávit stále více času v cizině. Ctižádostivá Eliška se snažila uplatňovat svůj vliv v politice, nakonec samostatně bez Jana.

Eliška nesnášela svou nevlastní matku Elišku Rejčku i jejího životního druha Jindřicha z Lipé, který se začal objevovat po boku dvojnásobné královny vdovy. V zemi tak vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a jejím spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřicha totiž mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů než Lucemburka a ctižádostivou královnu Elišku. Královna nechala Jindřicha z Lipé v roce 1315 zatknout. Králi Janovi tím přivodila nemalé problémy a výsledkem nakonec bylo Janovo sblížení s Jindřichem i Eliškou Rejčkou, které se navíc začal dvořit. To byl pro Elišku tvrdý úder.

Situaci mezi Eliškou Přemyslovnou a královnou vdovou Rejčkou v letech 1315-1319 vcelku výstižně charakterizuje pojem „válka královen“. Spory mezi šlechtou a králem postupně přerostly v otevřenou válku mezi ní a králem. Jan přistoupil na požadavky české šlechty, která vyvolala jeho odpor k zemi, které ale na mezinárodní scéně nakonec přinese nemalou prestiž. Jan se začal více věnovat evropské politice a také stále častěji utíkal od panovačné hašteřivé manželky do náruče jiných žen.

Roku 1319 se královské manželství rozpadlo úplně. Jan uvěřil pomluvě, že Eliška osnuje proti němu spiknutí a přepadl hrad Loket, kde v té době Eliška s dětmi pobývala. Tři nejstarší děti matce odebral, čtyřletého syna Václava (budoucího Karla IV.) poslal na výchovu do Francie a Eliška se s ním už nikdy nesetkala, dcery Markéta a Jitka jí byly později navráceny. Královna Eliška pak byla internována na hradě v Mělníku.

Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Narodil se jim třetí syn, Jan Jindřich a později ještě dvojčata. V tomto období královští manželé společně dojednali i sňatek jejich nejstarší dcery s bavorským vévodou. Snad to byl Jindřich z Lipé, kdo králi řekl, že se ho Eliška Přemyslovna snaží společně se svým nevlastním bratrem, Janem Volkem, připravit o korunu ve prospěch prvorozeného syna Václava. Mohla to být pravda, ovšem nikdy se to nepotvrdilo. Jana to rozzuřilo k nepříčetnosti, Jana Volka nechal mučit a těhotná Eliška v obavě o svůj život dokonce před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a dceři Markétě a zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan ovšem manželce zastavil výplatu důchodů a ta v Bavorsku musela žít z darů svých příbuzných. To jí však hrdost dlouho nedovolila a v roce 1325 se vrátila s malými dvojčaty do Prahy.

Z Bavorska se Eliška vrátila jako zlomená žena, a navíc byla nemocná souchotinami. V roce 1327 ještě vystupuje vedle krále jako královna a poté se zabývala už jen sbíráním ostatků svatých. Na to, aby založila nějaký kostel nebo klášter jako její celoživotní sokyně Rejčka neměla prostředky. I v této oblasti Eliška byla ve válce královen tou poraženou.

Eliška poslední přemyslovská královna, byť se pokoušela například o svatořečení Anežky České, nebyla kvůli své hrdé a vznětlivé povaze schopná velkých politických skutků. Zemřela na tuberkulózu 28. září 1330 v osmatřiceti letech na Vyšehradě v domě Jana Volka. 1. října 1330 byla pohřbena na Zbraslavi.

Markéta se narodila 21. února 1296 v Praze, byla nejmladší z přeživších Václavových dcer z prvního manželství. Matku ani nestačila poznat, Guta zemřela, když bylo Markétě 16 měsíců, a tak se o její výchovu staraly hlavně chůvy a později snad i macecha Eliška Rejčka.

Když bylo Markétě sedm let, otec jí provdal za dvanáctiletého Boleslava III. Lehnického, jehož bábou byla Anna dcera Přemysla Otakara I., ale to zřejmě překážkou nebylo. Boleslav byl té době bez otce a Václav II. mu dělal poručníka a správce jeho zemí, tudíž sňatek Václav domlouval z jedné strany jako otec a z druhé jako poručník. K naplnění manželství došlo až roku 1309, kdy bylo Markétě 13 let, do té doby pravděpodobně žila v Praze. Na to, aby se zapojila do bojů o trůn mezi svými sestrami a svou macechou, byla ještě velmi malá.

Ve svatební smlouvě bylo dohodnuto, že Markéta obdrží věnem 10 tisíc hřiven stříbra (skoro 4 tuny), ale Boleslav se ničeho nedočkal. Král Václav měl mnoho dcer a doly v Kutné Hoře nestačily těžit pro všechny potřebné. Boleslav proto v roce 1308 obsadil Opavsko, které měl v držení levoboček Přemysla Otakara II. Mikuláš. Až v roce 1311 Boleslav uzavřel v Olomouci s novým českým králem dohodu, na jejímž základě rezignoval na Markétiny nároky a za úplatu 8 tisíc hřiven předal Opavsko zpět vévodovi Mikulášovi.

Markéta byla milá, mírná a zbožná žena, naopak Boleslav měl neklidnou dobrodružnou povahu. Jeho rytířský život vedl k tomu, že žil nad své finanční možnosti a byl neustále zadlužený, proto také získal přídomek Boleslav Marnotratný. Z toho můžeme usuzovat, že manželství nebylo zrovna šťastné, Boleslav byl neustále na cestách, nebo v bojích, vedl nákladný život rytíře a osamocená Markéta musela doma šetřit, kde se dalo. Na lepší časy se začalo blýskat v roce 1321, kdy byl Boleslav pověřen českým králem Janem správou českého království v době jeho nepřítomnosti. Markéta žila se svým manželem v Hradci v očekávání příchodu třetího dítěte. V den porodu syna Mikuláše 8. dubna 1322 však Markéta ve svých 26 letech umírá. I nemluvnětem, které matku přežilo pouze o pár hodin, byla Markéta pochována ve Zbraslavském klášteře.

Anežka se narodila šest dní před smrtí svého otce 15. června 1305 v Praze. Až do své svatby sdílela osud své matky. Někdy na podzim r. 1316 došlo k zasnoubení jedenáctileté Anežky, poslední legitimní Přemyslovny, se slezským vévodou Jindřichem I. Javorským. Samotný akt zásnub byl skandální, protože do Hradce Králové vjel Jindřich s vojskem, jako by jej dobyl, a to všechno bez vědomí krále Jana či královny Elišky. Dojednání zásnub bylo činem Jindřicha z Lipé a Boleslava III. Lehnického. Jako by poslední zástupci přemyslovského rodu neměli do sňatku co mluvit. Eliška Rejčka dokonce podstoupila své dceři a jejímu snoubenci své věnné město Hradec.

Anežka opustila Hradec asi po svatbě s Jindřichem, když dovršila 14 let, někdy v druhé polovině r. 1319. Jindřich nebyl výraznou postavou středoevropské politiky, proto o jeho manželství není mnoho zpráv, ale z toho, co je známo vyplývá, že Anežka žila spíše se svou matkou v Brně než se svým manželem na jeho knížectví. Dlouhotrvající manželství zůstalo bez potomků údajně proto, že Anežka během jízdy na koni přišla o své nenarozené dítě a poté už nemohla znovu otěhotnět.

Počátkem roku 1333 se Anežka vypravila se svou matkou do německého Porýní na zbožnou pouť, kde obě ženy získaly svaté ostatky, které pak věnovaly Eliškou Rejčkou zakládaným církevním stavbám. Z období této pouti je také poslední zmínka o Anežce jako živé osobě ze dne 5. července 1333 ve městě Trevíru. Poté je ještě dvakrát zmíněna ve druhé závěti své matky sepsané před 19. říjnem 1335, kterou Eliška sepsala krátce před svou smrtí. Nic bližšího o datu, místu a příčině smrti poslední legitimní Přemyslovny, javorské kněžny Anežky nevíme. Pravděpodobným obdobím její smrti je druhá polovina roku 1335 nebo rok 1336. Kde byla pochována, není přesně známo, nejpravděpodobnější je klášter Křesobor, kde byl pochován i její manžel. Podle zachované společné náhrobní desky obou manželů je možným místem posledního odpočinku Anežky i františkánský kostel Nanebevzetí ve Lvůvku Slezském.

Olomoucký biskup, nemanželský syn krále Václava II. a jeho neznámé milenky Anežky.

Přesné datum narození Jana neznáme. K jeho početí mohlo dojít ještě před sňatkem s Gutou, ale klidně i během trvání manželství. Jak již bylo u přemyslovských levobočků zvykem, byla pro Jana vybrána církevní kariéra. Býval podjáhnem s hodností kanovníka olomouckého, pražského a vyšehradského a správce kaple sv. Prokopa na Starém Brně. Ke strmému postupu na společenském žebříčku Janu Volkovi pomohl první papežský dispens z nelegitimního původu ze dne 25. ledna 1319, kterého dosáhli čeští královští manželé Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna.

Po jmenování vyšehradským proboštem se Jan Volek stal automaticky kancléřem královské kanceláře. V této době měl daleko lepší vztahy s králem, než se svou nevlastní sestrou královnou Eliškou. Eliška si to začala v době války královen uvědomovat a chtěla získat Jana Volka na svou stranu, což se jí podařilo. Dokonce mu 23. května 1321 darovala plat z několika lánů u Mělníka. Spojenectví se však Janu Volkovi krutě vymstilo.

Snad z popudu Jindřicha z Lipé, kterému Jan Volek škodil, jak jen mohl, šlechtici informovali krále Jana o možném komplotu královny Elišky a Volka proti němu s cílem dosadit na trůn malého Václava. Král Jan tomu uvěřil a 21. července 1322 byl Jan Volek zatčen. Zbraslavská kronika o tom píše: “ ctihodný pan Jan, syn šestého krále Václava, byť nemanželský, bratr královnin po otci, kancléř království českého, probošt kostela Vyšehradského, kanovník pražský a olomoucký a jinými prebendami a výhodami obdařený, hodnostmi podle světa povýšený a četnou družinou obklopený, byl náhle a nečekaně v Praze od krále Jana zatčen, ze všech důstojenství od něho sesazen a jako lotr hrozbami dohnán a strašně přinucen, aby si vybral jeden druh ohavné smrti. Jemu, kterého měl za nejdůvěrnějšího přítele, přičítá král podvod a lest, že prý mu dal ničemnou radu, kterou mohl být král i s královstvím uveden v nebezpečenství. Onen je hanbou a strachem zcela zhroucen, takřka pozbývá ducha a naprosto je na rozpacích, co má odpovědět na takové nečekané otázky. Šlechtici, kteří stojí kolem, ho podněcují, aby se přiznal, že obvinění královo je pravdivé, aby aspoň tak unikl ukrutné smrti. Přisvědčí jim, vyzná, že se cítí vinen, a hledí si v tom získat milost královu. Po mnohých potupách a hrozbách, které zakusil od krále a některých jeho rádců, je jat a v Praze odevzdán ke střežení v domě křížovníků z Německého domu. Když se následující den schýlil k večeru, vyšel tajně v noční době z vězení, uprchl a pátého dne už byl v Bavorsku. Král mu odňal, třebas uprchl, všechny prebendy a hodnosti, i ty, které byly podle spolehlivého vědomí potvrzeny od papeže Jana, a hned je podle skutku věnoval a daroval jiným.“

V Bavorsku se Jan Volek setkává s královnou Eliškou, která tam před rozzuřeným manželem utekla také. Pobyt v exilu posílil jejich sourozenecký vztah a od té doby měl Jan v královně věrného spojence a naopak. Eliška dokonce u Jana Volka na Vyšehradě ke konci svého života pobývala a také zemřela. Jan Volek také při pohřebních obřadech plnil roli hlavního pozůstalého za nepřítomného krále Jana Lucemburského. Po Eliščině smrti Jan získal její nejvýznamnější svatý ostatek – trn z Kristovy koruny, který se později stal součástí vyšehradského pokladu.

Po roce vyhnanství se král s Janem udobřil, vrátil mu všechny úřady a majetek, který Jan Volek úspěšně hromadil. Kromě výše jmenovaných úřadů držel i faru v Malíně u Kutné Hory, kam se sbíhaly nitky všech královských svatyní. Šlo hlavně o kostel důlního okrsku v době, kdy se tady těžila polovina všeho evropského stříbra. Nebylo tedy příliš obtížné zaplatit si u papeže další dispens, který mu umožňoval stát se olomouckým biskupem a zároveň si podržet i další hodnosti.

Jako olomoucký biskup měl Jan Volek velmi dobré vztahy s markrabětem, budoucím králem a císařem Karlem IV. ten mu také udělil hodnost zástupce zemského hejtmana a pověřil ho zastupováním na jednání s rakouskými vévody. Ani král Jan na něj nezapomněl a ve své závěti z 9. září 1340 jej ustanovuje jejím vykonavatelem.

Jan Volek byl v r. 1340 zakladatelem prvního ženského benediktinského kláštera na Moravě v Pustiměři. Tato fundace byla určena k uctění věčné památky Elišky Přemyslovny a měla sloužit ke spáse duše její a jejích předků. Spoluzakladatelem byl markrabě Karel, který věnoval novému klášteru další statky a v jeho listině také vystupuje Alžběta, (nemanželská dcera Václava III.) jako první pustiměřská abatyše. Opět se tedy sešli dva přemyslovští levobočci. Volek a Alžběta. Z uvedeného je jasné, že Přemyslovci o své levobočky dbali a pečovali a stejně tak se s nimi stýkali a podporovali je i jejich nevlastní sourozenci, kteří měli to štěstí, že se narodili v manželství. Po smrti byl Jan Volek pochován v ženském benediktinském klášteře v Pustiměři v rotundě sv. Pantaleona. Podle kronik se v roli hlavy diecéze příliš neosvědčil, spíše než o blaho diecéze se staral o blaho své. Byl zřejmě typickým mnohoobročníkem své doby, ovšem ne zcela bez vlivu na dění kolem.

nemanželská dcera krále Václava III. a neznámé matky. Narodila se někdy před rokem 1305, před Václavovou svatbou s Violou Těšínskou. Dostala jméno po své tetě Elišce Přemyslovně, která byla křtěna jako Alžběta. Už v raném dětství byla dána na vychování do cisterciáckého kláštera v Pohledu u dnešního Havlíčkova Brodu a jako dospělá tam po složení slibu čistoty i zůstala.

Alžběta byla snad celkově tělesně slabá nebo postižená, což sama uvádí v žádosti o papežský dispens jako debilitas corporis. Dispens potřebovala k přestupu z pohledského cisterciáckého kláštera do kláštera benediktýnek u sv. Jiří na Pražském hradě, kde byl méně přísný režim. Dne 9. ledna 1332 byl Alžbětě papežský dispens udělen a ona přechází k sv. Jiří. Existuje domněnka, že v žádosti své postižení značně zveličila, neboť se později celkem bez problémů stala abatyší a to by tělesná slabost nebo postižení předem vylučovalo.

V roce 1340 se Alžběta objevuje v čele konventu od sv. Jiří, který se vydal do nového kláštera benediktýnek v Pustiměři na Moravě. Klášter, který byl jediným klášterem benediktýnek na Moravě, založil olomoucký biskup Jan Volek, další přemyslovský levoboček. Spoluzakladatelem byl moravský markrabě Karel, v jehož zakládací listině Alžběta Přemyslovna vystupuje jako první abatyše. V pustiměřském klášteře v úřadu abatyše žije Alžběta až do své smrti na přelomu května a června roku 1347. Tato poslední Přemyslovna z hlavní linie rodu byla ve svém klášteře i pochována.

Zdroje:

Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014

Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007

Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975

Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007

Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986

Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011

časopis History revue ročník 2011-2014

časopis Akta History ročník 2010-2012

Nevšední průvodce rodem Přemyslovců