Manželky bigamisty Přemysla Otakara I.

Byla českou kněžnou a královnou, první manželkou Přemysla Otakara I. Byla dcerou míšeňského markraběte Oty II. Bohatého z rodu Wettinů a jeho manželky Hedviky Braniborské

Adléta se narodila roku 1160 a s Přemyslem se seznámila v polovině 70. let, v době Přemyslova prvního vyhnanství. Je dosti pravděpodobné, že jejich sňatek roku 1178 byl vynucen Adlétiným těhotenstvím, které vedlo k narození syna Vratislava. Svatba nebyla vůbec honosná, nebyly sepsány žádné svatební smlouvy a Adléta se musela smířit s tím, že nedostane nic z majetku svého bohatého otce. Adlétina rodina totiž nebyla příliš nakloněna sňatku s od trůnu odstrčeným královským synem, přesto bylo podle všeho manželství šťastné a oboustranně vášnivé.

Krátce po svatbě se Adléta s Přemyslem mohla vrátit do Čech, kde pobývali až do roku 1193. Tehdy byl Přemysl sesazen z trůnu a donucen i se svou rodinou, která se rozrostla o tři dcery, opět emigrovat. Adléta pobývala i s dětmi v Míšni u svého bratra, zatímco Přemysl se s malou družinou nechával najímat jako žoldnéř do služeb různých německých knížat. Pravděpodobně v té době došlo mezi manželi k odcizení, zvláště ze strany Přemysla.

Když se roku 1197 Přemyslovi podařilo znovu nastoupit na český trůn, svou manželku s dětmi za sebou do Čech již nepustil a po dvacetiletém manželství ji zapudil. Formálním důvodem k rozvodu posloužil Přemyslovi čtvrtý stupeň příbuzenství, což do té doby nikomu nevadilo. V roce 1199 z popudu již opět ženatého Přemysla prohlásil pražský biskup manželství Adléty a Přemysla za neplatné.

Adléta se však svých práv a práv svých dětí odmítala vzdát. Odvolala se přímo k papeži, který rozvod zamítl, a taktéž hledala podporu u obou kandidátů na císařský trůn, mezi kterými její manžel přebíhal. V roce 1205 se Adlétě dokonce podařilo donutit Přemysla k zapuzení své druhé ženy a Adléta přijela do Prahy jako královna. Vítězství to však bylo krátkodobé, ještě téhož roku je Adléta donucena k definitivnímu odchodu z Čech. Jediným výsledkem jejího pobytu na Pražském hradě byl sňatek královské dcery Markéty s dánským králem Valdemarem.

Rok na to papežská kurie rozhodla, že rozluka manželství je platná. Adléta se nevzdala ani poté a požádala o revizi rozhodnutí. Papež roku 1206 zahájil tedy nový proces proti „nevhodnému“ manželství s Konstacií Uherskou a Přemysl byl pro svou neposlušnost uvržen do církevní klatby. Svůj spor pak definitivně prohrála až v roce 1210. Pokořená a zahořklá Adléta unavená marným bojem odešla do kláštera Svatého kříže v Míšni, kde také 2. února 1211 zemřela a tamtéž byla pochována. Tím skončila kdysi tak velká a vášnivá láska.

Česká královna, druhá manželka krále Přemysla Otakara I., dcera uherského krále Bély III. a jeho manželky Anežky z Antiochie (Agnes de Chatillion). Byla sestrou dvou uherských králů, Imricha a Ondřeje II. Její sestra Markéta se roku 1185 stala byzantskou císařovnou a její teta Alžběta byla manželkou českého knížete Bedřicha.

Konstancie se narodila 17. února 1180 v Ostřihomi. V devíti letech byla zasnoubena s o 17 let starším Fridrichem, synem císaře Fridricha I. Barbarossy. Ten však zahynul v průběhu III. křížové výpravy u města Akkon.

Pravděpodobně počátkem roku 1199 Přemysl Otakar I. vyslal své zástupce do Uher, aby domluvili podmínky jeho sňatku s princeznou Konstancií. Jistě byl jimi uherský král Imrich ujištěn, že český král má rozluku předchozího manželství již vyřešenu, a se svazkem souhlasil. Datum sňatku není přesně známo, bylo to někdy koncem roku 1199 nebo počátkem roku 1200. Jenže odvržená Adléta se pochopitelně nehodlala vzdát své pozice; nejenže jí Přemyslův tah musel po všech těch letech strádání připadat nevděčný, ale navíc jejím dětem hrozilo nebezpečí mnohem větší, tedy že budou považováni za bastardy. Rozpoutala proto „dopisní“ válku, v níž žádala papeže o ochranu svého manželství. Konstancie musela dokonce roku 1205 i s dětmi opustit Pražský hrad a usídlit se ve Starém Městě. Avšak po narození syna Václava se ještě téhož roku mohla vrátit zpět. Konstancie porodila během 11let 9 dětí, byla prakticky neustále těhotná, přesto se dožila na svou dobu vysokého věku.

O životě Konstancie jako královny mnoho zpráv není. Žila ve stínu svého manžela a jistě mu byla oporou a poskytovala zázemí jemu i dětem. Možná se do stínu stáhla sama, vědoma si toho, že Přemyslovi nesmí zavdat příčinu k nespokojenosti, protože by se jí mohlo stát něco podobného jako její předchůdkyni a ona by se s ostudou musela vrátit do Uher.

Konstancie byla bezesporu významnou ženou své doby, která rozhodně nechtěla hrát jen roli pokorné manželky a pak tiché vdovy. Snad byla i silnou osobností, která se za roky po Přemyslově boku naučila trpělivosti a toleranci, jež pak zúročila spolu se ctižádostí až po Přemyslově smrti. Je těžké odhadnout, jak se cítila po Přemyslově smrti roku 1230. Pro Konstancii nastalo desetiletí relativní svobody a boje „sama za sebe“. Především se rozhodla, že se už nevdá, ačkoliv k tomu měla možnosti. Místo truchlení se mladá vdova vrhla na zakladatelskou činnost. Zakoupila od řádu německých rytířů kostel a dvorec v Poříčí a věnovala jej špitálu sv. Františka. Především však se vrhla do stavby kláštera cisterciaček u moravského Tišnova s názvem Porta Coeli – Brána nebes. Snad to měl být i jakýsi protipól fundace své snachy královny Kunhuty Štaufské, které chtěla svým způsobem konkurovat. Klášter byl vybudován velice rychle během tří let a vysvěcen byl roku 1239. Královna vdova na jeho stavbu obětovala prakticky všechny své prostředky, i když jí vypomáhali i synové Václav a Přemysl. Je možné, že svůj klášter plánovala jako přemyslovské pohřebiště.

Konstancie měla velký vliv na svého syna, krále Václava I., proto mohla působit v roli jakéhosi prostředníka v sourozeneckých sporech krále Václava a markraběte Přemysla, který vedl proti králi dva odboje. O Přemysla se zase starala v době jeho těžké nemoci až do jeho smrti v roce 1239. Rok na to Konstancie 6. prosince 1240 umírá a je pochována ve svém tišnovském klášteře. Ze všech žijících potomků nejtíživěji matčinu smrt nesl král Václav I., který byl na matku na tehdejší dobu až nepřirozeně fixován.

Zdroje:

Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014

Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007

Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975

Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007

Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986

Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011

časopis History revue ročník 2011-2014

časopis Akta History ročník 2010-2012

Nevšední průvodce rodem Přemyslovců