Článek
Byl českým knížetem, později se stal dědičným českým králem.
Narodil se jako nejstarší syn krále Vladislava I. z druhého manželství s Juditou Durynskou. Obratnou a pružnou politikou dokázal zajistit svému majestátu uznání všech rozhodujících autorit, včetně papeže. Zlatá bula pak napravila politické ztráty a pojistila českou státnost do budoucna
Vyobrazení krále Přemysla Otakara I. v tzv. Lantkraběcím žaltáři, který vznikl nejpravděpodobněji v době vydání Zlaté buly sicilské
Zajímavosti
Během prvních 15 let vlády pětkrát změnil politický prapor, ale ve všech politických převlecích se vždy dobral nějakého zisku, aniž ho přitom dočasní spojenci či nepřátelé trvale zatratili pro věrolomnou nespolehlivost. Jeho rafinované manévrování však nemělo nic společného s bezzásadovou politikou jeho některých předchůdců, kteří poníženě službičkovali u říšského dvora a kupovali si tam český knížecí trůn. Jednou z příčin toho, že Přemyslovi většina záměrů vycházela a bylo mu trpěno i nemorální přebíhání, byly vnitřní spory v Říši a boje, do nichž zasahoval i papež, což zvyšovalo chaos, ve kterém se Říše nacházela. Snad jen jedinkrát ztratil uvážlivost a nadhled a nechal se strhnout k bezúčelné pomstychtivosti, když nechal oslepit Spytihněva (syna Vratislava Brněnského) pouze za to, že s ním v bojích dvakrát prohrál. Spytihněv poté zakrátko zemřel.
Druhé jméno Otakar Přemysl přijal kolem roku 1192, kdy už nebyl neznámým rytířem. Důvody pro tento krok byly dva, prvním byla módní vlna mezi českou šlechtou přidávat si ke jménu druhé jméno, nejčastěji německého původu. Druhým důvodem byla neschopnost Němců vyslovit jméno Přemysl. A tak vlastně cizí prostředí začalo říkat Přemyslovi Otakar.
Když mladý Přemysl pobýval ve svém prvním vyhnanství v Míšni, byl pouze potulným rytířem sice královské krve, ale s pramalou nadějí na uchopení moci. Rodina markraběte proto nebyla nijak nadšena ze svatby jejich dcery Adléty s Přemyslem. Pravděpodobným důvodem jejich souhlasu bylo Adlétino těhotenství, protože i kdyby si troufli Přemysla za zneuctění jakkoliv potrestat, Adléta by natrvalo ztratila na evropském sňatkovém trhu jakoukoliv cenu a s největší pravděpodobností by skončila v klášteře.
Přemysl nebyl ideálem rytířských ctností ani ve vztahu k ženám, o čemž nesvědčí pouze způsob, jak přemluvil rodinu své vyvolené k souhlasu se sňatkem, ale i jeho přičiněním první zdokumentovaný rozvod v Čechách. Krátce po své první královské korunovaci svou manželku Adlétu po dvacetiletém manželství zapudil. Oficiálním důvodem byly blízké příbuzenské vztahy. Což byla pravda, ale 20 let to nikomu nevadilo a církev k tomu mlčela. Z rodu míšeňských Wettinů totiž pocházela manželka Spytihněva II. Ida Wettinská. I když to nebylo v přímé linii, bylo to příbuzenství ze čtvrtého kolena a církev povolovala sňatky mezi příbuznými až z kolena šestého. Skutečný důvod rozvodu mohl být dvojí, Přemyslovi se prostě stárnoucí manželka omrzela a zhlédl se v podstatně mladší dívce, druhým důvodem mohla být snaha založit královský rod. Tomuto důvodu přidává na váze i fakt, že prvorozený syn z druhého manželství nesl stejné jméno Vratislav jako prvorozený syn z manželství prvního. Jako by tímto gestem dával najevo, že s dosavadním životem přetrhává všechny svazky.
Manželství rozvedl pražský biskup, kterému uvedený oficiální důvod stačil. Nesouhlasil s ním však papež, který si myslel, že bude tímto trumfem Přemysla ovládat. Adléta dlouhá léta bojovala proti rozvodu i za práva svých dětí, které by se rozvodem staly nelegitimními. Na nátlak papeže Přemysl Adlétu přijal zpět, aniž by se zbavil druhé ženy. Ta pouze odešla ode dvora a bydlela v královském dvoře na Starém Městě. Přemysl se stal tedy i bigamistou, jednu manželku měl na Hradě a druhou ve městě. Návratu první manželky Přemysl využil i politicky, protože v té době provdal svou dceru Markétu za dánského krále Valdemara, v jehož pomoc doufal při dalších mocenských bojích.
Z období dvou manželek v jednom městě se traduje, že při jedné bujaré hostině Přemyslův momentální spojenec Ota Brunšvický (německý král a jeden z kandidátů na císařský trůn) přidal v důsledku dvou královských manželek k českému lvu druhý ocas. A tak od té doby máme ve znaku dvouocasého lva ve skoku. Zdali to tak opravdu bylo, se už nedozvíme. Faktem je, že dvojitý ocas od časů Přemysla Otakara I. symbolizuje dvě země českého státu, Čechy a Moravu.
Z bojů dvou uchazečů, Oty Brunšvického a Filipa Švábského, o císařský trůn vyšel nakonec vítězně třetí, kterého nejprve nikdo nebral vážně, a to osmnáctiletý Fridrich Štauský, syn císaře Jindřicha VI. Fridrich byl tou dobou králem obojí Sicílie, a když se jako císař objevil v Evropě, konkrétně v Basileji, neměl se sebou jinou pečeť než pečeť sicilského království. Mezi evropskými velmoži, kteří přijeli do Basileje složit novému císaři hold, nemohl chybět ani Přemysl Otakar I. A hned při první příležitosti mu podstrčil listinu, která obsahovala všechna práva Čechů ve vztahu k Říši včetně práva na dědičný královský titul, která mu naslibovali bývalí pretendenti trůnu, a císař jí opatřil sicilskou pečetí. Odtud název Zlatá bula sicilská.
Zlatá bula sicilská
V roce 1226 zavítal Přemysl se svou manželkou Konstancií Uherskou do Znojma na vinobraní. Rád se dobrého vína napil, a tak v dobrém rozmaru povýšil Znojmo na město. Rytířské turnaje, které se při té příležitosti ve Znojmě konaly, se postupně staly součástí znojemského vinobraní po celý středověk. Přemyslovo neustálé cestování po celém království i časté cesty do Říše v sedle koně svědčí o nezdolné energii a skvělé fyzické kondici stárnoucího krále. Jako většina Přemyslovců měl v obličeji až žensky jemné rysy, které tuto energii a sílu dokonale maskovaly.
Jedna věc však Přemyslovi v jeho politickém rozletu nevyšla, a to byl sňatek jeho dcery Anežky se synem římského císaře Jindřichem. Anežka s ním byla zasnoubena už v dětských letech, dokonce byla poslána na výchovu k rakouskému dvoru, protože ten český svou drsnou prostotou nedával záruky, že se Anežka naučí chovat jako budoucí císařovna. Ovšem o manželství s císařovým synem byl obrovský zájem, tak se dostaly do hry intriky. Intrikovalo se Přemyslovi za zády, protože začal mít velký vliv na dění ve střední Evropě (dcera Markéta byla vdána za dánského krále, syn Václav měl za ženu Kunhutu Švábskou z císařského rodu Štaufů). A nyní by ještě dcera měla získat snad budoucího císaře, to by bylo moc. Bylo třeba panovníka pokořit, a tak byla Anežka po šesti letech pobytu u rakouského dvora potupně vrácena do Prahy. Zmanipulovaný mladý Jindřich nakonec skončil v náruči o pět let starší Markéty Babenberské, dcery rakouského vévody. Přemysl dceřino pokoření těžce nesl, a tak když nenadále o dvacet let mladší rakouský vévoda zemřel, přijal to jako zadostiučinění. Ještě poslal české vojsko poplenit rakouské území a jako starý král v 75 letech 15. prosince 1230 umírá.
Původně byl pohřben v bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Dnes je jeho tělo uloženo v kapli sv. Ostatků ve svatovítské katedrále.
Rodina
1. manželka: Adléta Míšeňská (1160-1211), dcera markraběte Oty Bohatého
syn: Vratislav (1178/9- 1225?)
dcera: Markéta (1186-1213), pozdější dánská královna známá jako Dagmar
dcera: Božislava ( ?- ? ), pozdější hraběnka z Ortenburgu
dcera: Hedvika ( ? - ? ), řeholnice v klášteře Gernrode v Německu
2. manželka: Konstancie Uherská (1180 - 1240), dcera uherského krále Bély III.
syn: Vratislav (1200 – 1201)
dcera: Judita (1201 – 1230), pozdější korutanská vévodkyně
dcera: Anna (1204 – 1265), pozdější slezská kněžna
syn: Václav (1205 – 1253), budoucí český král Václav I.
syn: Vladislav (1207 – 1227), pozdější markrabě moravský
syn: Přemysl (1209 – 1239), pozdější markrabě moravský
dcera: Anežka ( ? - ? ), zemřela jako dítě
dcera: Vilemína (12010 – 1281), nazývaná též Blažena, působila v Itálii jako heretička
dcera: Anežka (1211 – 1282), budoucí světice, abatyše kláštera Na Františku
Zdroje:
Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014
Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007
Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975
Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007
Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008
Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986
Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011
časopis History revue ročník 2011-2014
časopis Akta History ročník 2010-2012
Nevšední průvodce rodem Přemyslovců
