Potomci zakladatele Siegfrida, dva rytíři, dva duchovní a jediná světice Lucemburské dynastie

Lucemburský hrabě, bavorský vévoda známý pod jménem Jindřich V. Bavorský Také laický opat v klášteře sv. Wilibrorda v Echternachu. Byl synem prvního lucemburského hraběte Siegfrida I. a jeho ženy Hedviky z Norgau.

Narodil se asi roku 960 v Mosselgau, což bylo sídlo moselského hraběte. Po smrti svého otce se stává roku 998 lucemburským hrabětem. Rovněž jako jeho otec i Jindřich I. stojí vždy pevně na pozicích římských císařů. Roku 1001 se zúčastnil i se svou družinou vojenské výpravy císaře Oty III. do Itálie na potlačení povstání v Římě. Z Říma se vrací až po smrti císaře na jaře 1002.

Novým římským králem se stává Jindřichův švagr taktéž Jindřich, toho času vévoda bavorský. Snad proto, že nově zvolený císař měl za manželku Kunhutu sestru Jindřicha Lucemburského, ustanovil právě jeho svým nástupcem v Bavorsku. Od 21. března roku 1004 se tedy Jindřich I. Lucemburský stává vévodou bavorským jako Jindřich V. Nebylo to naposled, kdy rodinné vazby zapříčinily mocenský vzestup zástupců lucemburského rodu. Jindřich v roce svého ustanovení vévodou vojensky podporuje císařovu výpravu proti polskému Boleslavovi Chrabrému a sám se jí i zúčastnil. To se ještě několikrát opakuje.

V roce 1008 došlo k tzv. mosselskému sporu mezi římským králem a úřadujícím arcibiskupem v Trevíru Adalbertem (česky Vojtěchem) bratrem Jindřicha Lucemburského. Jindřich se postavil na stranu bratra, výsledkem bylo jeho sesazení a vévodství se ujímá sám římský král. Jindřich našel azyl u svého dalšího bratra Dietricha, biskupa v Metách. Až když se Adalbert Lucemburský vzdal roku 1017 svého biskupského úřadu, bylo Bavorsko navráceno Jindřichovi. Ten pak vévodou zůstává až do své smrti.

Jindřich I. Lucemburský umírá 27. února roku 1026, podle svého přání byl pochován v bavorském klášteře Osterhofen, který sám založil.

Jindřich se nikdy neoženil a zemřel bez legitimních potomků.

Moselský hrabě, fojt v obci Stablo u Lutychu, syn Siegfrida I. Lucemburského a jeho ženy Hedviky.

O jeho životě víme velmi málo. Narodil se roku 965 a po smrti svého otce se stal roku 998 moselským hrabětem. V letech 1011 – 1012 byl vězněn římským králem Jindřichem II., proti kterému v roce 1008 vystoupil. Po propuštění bylo hrabství Fridrichovi navráceno a spravoval jej až do své smrti 6. října 1019. Pochován byl v klášteře sv. Maximina.

Rok jeho narození není přesně znám, rovněž není jasné, zda od dětství byl určen pro církevní dráhu, jak to bylo u mladších synů zvykem. Kronikáři uvádějí, že Dietrich jednoduše stávajícího biskupa vyhnal a zabral jeho místo. Stalo se to snad v roce 1005, když už byl jeho švagr Jindřich římským králem, a tak byl Dietrich v tomto úřadě potvrzen. Když máte mocné příbuzné, jde všechno v jakémkoli období.

V biskupském úřadě Jako Dietrich II. vydržel celý svůj život. Měl nepochybně silnou pozici, protože mu vážně neuškodila ani podpora v královskou nemilost upadnuvšího bratra Jindřicha, kterému poskytl v Metách azyl. Po tři roky obléhalo královské vojsko Mety a žádalo jeho vydání. Bezvýsledně. Celé území od Trevíru po Mety utrpělo těžké ztráty a válka se protáhla na dlouhých devět let. Teprve zprostředkování míru kolínským arcibiskupem a odstoupení Trevírského biskupa z úřadu ukončilo nepřátelství. Jindřich se mohl vrátit do Bavorska a byl mu vrácen i titul vévody. Po celou dobu nepadl požadavek, aby odstoupil i Dietrich, když se postavil proti královské vůli. Dokonce sám císař Jindřich II. poctil biskupa svou návštěvou v roce 1023.

Biskup Dietrich položil základy katedrály v Metách zasvěcené sv. Štěpánovi. Stavba započala v roce 1014, ale dokončena byla až v roce 1546. Dodnes je významnou památkou.

Dietrich umírá 30. dubna roku 1047 a byl v nově založené katedrále pohřben. Bohužel jeho hrob zmizel v době francouzské revoluce.

Probošt u sv. Paulina v Trevíru a trevírský proti arcibiskup.

Adalbero se narodil v osmdesátých letech 10. století, přesný rok není znám. Není známo, zda mu byla církevní dráha určena rodiči, nebo se pouze jako ambiciózní muž chopil příležitosti. V roce 1008 po smrti trevírského arcibiskupa, Adalbero neuznal nově zvoleného arcibiskupa Megingoda, na jaře téhož roku se vojensky zmocnil města Trevíru a prohlásil se arcibiskupem. Arcibiskupský palác a most k němu byl však silně chráněn a tak nezbylo než zvolit obléhání. Třebaže Adalberovi přispěchal na pomoc bratr Jindřich, toho času vévoda bavorský, obléhání se protáhlo na 4 měsíce. Poté zasáhl sám římský král. Oba bratři totiž příliš spoléhali na příbuzenské svazky s Jindřichem II. (byl to jejich švagr) a věřili, že bude na jejich straně. To se přepočítali. Jindřich II. chtěl dosáhnout titulu císaře, a tak byl na straně papeže a právoplatného arcibiskupa. Vojensky vzdorovat římskému králi se bratři neodvážili, a tak se stáhli. Jindřicha bavorského to stálo titul vévody, Adalbero vyšel bez trestu, jen se musel vzdát arcibiskupského titulu.

V roce 1012 se Adalbero s vojskem do Trevíru vrátil a jednoduše Megingoda vyhnal a opět se sám prohlásil arcibiskupem. Znovu začaly boje mezi Lucemburky a římským králem. Naděje na právoplatné ustanovení Adalberta arcibiskupem svitla po smrti Megingoda v roce 1015, ovšem zvolen byl babenberský Poppo a válčení pokračovalo. Lucemburské državy v okolí Mosely byly v průběhu bojů naprosto zdevastovány a na další válčení už lucemburská strana neměla prostředky. Proto Adalbero přistoupil na mírové jednání, které vyústilo k jeho dobrovolnému odstoupení z arcibiskupského úřadu v roce 1017. Bratr Jindřich se pak mohl vrátit jako vévoda do Bavorska a Adalbert jako odškodnění dostal od císaře Jindřicha II. proboštví u sv. Paulina. V tomto úřadě pak setrval až do své smrti 12. listo-padu 1036.

Sňatkem bavorská vévodkyně, římská královna a císařovna, světice, dcera Siegfrida I. Lucemburského a jeho manželky Hedviky.

Kunhuta se narodila asi roku 980 v sídle lucemburských hrabat. Mezi lety 995 až 998 byla provdána za bavorského vévodu Jindřicha z rodu Luidofingů. Jako vévodský pár žili manželé v bavorském Řezně až do roku 1002, kdy po nečekané smrti římského císaře Oty III. byl Jindřich zvolen římským králem jako Jindřich II. 10. srpna roku 1002 byla Kunhuta v Parderbornu korunována mohučským arcibiskupem na římskou královnu, 14. února roku 1014 pak v Římě na římskou císařovnu.

Královna a císařovna Kunhuta byla velice politicky aktivní, jako mocná interventka měla významný podíl na vládě svého manžela a je jmenována na třetině listin svého manžela. Mimo jiné se zasloužila za zřízení biskupství v Babemberku. Samozřejmě, že svůj vliv využívala i k mocenskému povznesení svého rodu, jak tomu bylo a je dosud zvykem. Dosti často zastupovala krále a císaře při jeho krátkodobé nepřítomnosti. Například zastupovala svého manžela, který válčil se svými švagry v roce 1012, na jednání s polským Boleslavem Chrabrým. Jako rádce ji tenkrát ještě doprovázel magdeburský arcibiskup, ale po jeho smrti byly na Kunhutu převedeny veškeré říšské záležitosti v této oblasti. Dokonce sama organizovala obranu země proti Boleslavu Chrabrému.

13. července 1024 Jindřich II. zemřel a z Kunhuty se stala císařovna vdova. Mezi smrtí jejího manžela a volbou nového panovníka uplynuly téměř dva měsíce, během nichž byla plná vládní moc svěřena právě Kunhutě, s velkou pravděpodobností se nejednalo pouze o formální funkci. Umírající manžel jí svěřil říšské insignie, které posléze Kunhuta předala nově zvolenému králi Konrádovi II., což bylo vnímáno jako známka jeho legitimizace a předání moci.

Kunhuta byla velice vzdělanou ženou, dopisovala si s mohučským arcibiskupem i jinými vzdělanci své doby. V jejím velkém zájmu pak ležela podpora různých církevních institucí. Založila benediktýnský klášter sv. Kříže v Kaufungenu a ustanovila zde jako první abatyši svoji neteř Juttu. Do svého kláštera se také uchýlila po svém ovdovění a volbě nového krále a žila tam až do své smrti. Kunhuta zemřela 3. března roku 1033 a je pochována spolu se svým manželem v katedrále v Babemberku.

Manželství Kunhuty a Jindřicha II. bylo bezdětné, což dalo vzniknout legendě, podle níž spolu zbožní manželé žili bez tělesného styku jako bratr se sestrou. Kunhuta se pak měla na důkaz, že je stále pannou, podrobit Božímu soudu, kdy šla bosa po rozžhaveném železe, aniž by utrpěla zranění. Její zakladatelská činnost a celoživotní panenství stačilo, aby byla 29. března roku 1200 prohlášena papežem za svatou. Její manžel byl svatořečen již roku 1146.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE , HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017