Soběslav II. český kníže, přezdívaný jako král sedláků

Soběslav II.: český kníže, syn knížete Soběslava I. a jeho manželky Adléty Arpádovny. Vládl z vůle císaře bez domácí volby a při své obratnosti a energii docela i samostatně. Opíral se o nižší šlechtu a snažil se vládnout spravedlivě a velkoryse.

Už jako mladík se Soběslav II. stává obětí zášti Vladislava II., po jehož nástupu musel odejít ze země a jeho vůlí prožil půlku dospělého života v žaláři. Přesto se po svém uvedení na trůn na starém králi nemstil a projevil nečekanou velkorysost u středověkého vládce. Za svůj trpký úděl se Soběslav pomstil pouze nenáviděnému žalářníkovi z Přimdy Konrádu Šturmovi, kterého dal popravit.

Soběslav II. usedl na trůn asi jako pětačtyřicetiletý muž, který přišel rovnou ze žaláře. Ujal se vlády v zemi, kterou znal pouze ze vzpomínek z dětství nebo zprostředkovaně skrze své věznitele. Přesto se rychle zorientoval a pokoušel se uchovat zemi a sobě maximum nezávislosti. Císař Barbarosa se mýlil, když se domníval, že Soběslav bude jeho poddajným lokajem. Soběslav se projevil jako velký politik. Většina jeho skutků v době, kdy vládl, vypovídá o jeho obratnosti, nezdolné energii a snaze čelit obtížné situaci, ale také vládnout spravedlivě a velkoryse.

Soběslav byl na tehdejší dobu vládce nadmíru lidský, Jarloh o něm píše: „kvůli sedláku neváhal pohoršit šlechtice“, ale nebyl to žádný lidumil, který bojuje proti nuzotě a živoření poddaných, jen projevoval více ohledů, než jeho předchůdci. Například když byl po nástupu k moci úplně bez prostředků, odmítl vyhlásit mimořádnou berni a raději si půjčil od kladrubského kláštera.

Velmoži Soběslava II. nazývali knížetem sedláků, nebo selským knížetem, ale to nebylo pro jeho ohleduplnost, větší váhu v tom měla skutečnost, že nebyl jimi zvolen, nýbrž dosazen císařem, a proto ho neuznávali. O nevraživosti šlechty také svědčí fakt, že knížete neváhala zradit při jeho boji s Bedřichem.

O vrtkavosti císařské přízně se Soběslav přesvědčil při tažení do Rakouska v rámci sporu o Vitorazko. Císař prý byl pobouřen Soběslavovým chováním na dobytém území, jako by se něčím lišilo od jiných vojenských kořistnických tažení. Vhodnou záminku k činu císaři poskytl papež, když uvrhl Soběslava do klatby. Fridrich Barbarosa záhy na to udělil České země v léno Bedřichovi, aniž o tom Soběslava alespoň uvědomil. Pro císaře byl Soběslav II. příliš samostatný a Bedřich se mu jevil jako vhodnější kníže.

Bedřich si však své léno musel na Soběslavovi nejdříve dobýt. Soběslav II. zrazen šlechtou, se rok bránil se střídavými úspěchy. Až po pádu Soběslavovy bašty hradu Skála prchá do Uher, kde zakrátko umírá, nejspíš na vyčerpání z dlouhých bojů. Soběslavovy pozůstatky byly převezeny do Prahy a pohřbeny v blízkosti jeho rodičů na Vyšehradě. Bohužel se dodnes nepodařilo najít přesné místo jeho posledního odpočinku.

Manželka: Eliška Polská (1152 – 2.4. 1209) dcera Velkopolského knížete Měška III.

Manželství zůstalo bezdětné.

Česká kněžna, manželka knížete Soběslava II. Druhým sňatkem se stala lužickou markraběnkou. Byla dcerou Velkopolského knížete Měška III. Starého z dynastie Piastovců a jeho ženy Alžběty Uherské, tím pádem Eliška i její manžel Soběslav měli společné předky Almoše a Predslavu Kyjevskou.

Eliška se narodila asi v roce 1152 a pravděpodobně roku 1173 se provdala za českého knížete Soběslava II. Sňatek měl ryze dynastický charakter, kníže Měšek pravděpodobně poznal Soběslava za jeho pobytu v Polsku a po usednutí na český trůn se Soběslav stal vítanou partií.

Po obsazení Prahy staronovým knížetem Bedřichem v roce 1178 byla Eliška zajata. Bedřich se však zachoval velkoryse a záhy ji propustil. Eliška pak odešla za manželem na hrad Skálu. Po jeho dobytí prchá se Soběslavem do Uher. Manžel tam však brzy umírá a mladá ovdovělá bezdětná Eliška se vrací do Polska.

V roce 1190 se Eliška vdává podruhé za Konráda z rodu Wettinů, syna markrabího Dolní Lužice, který se stává nástupcem svého otce. O Eliščině životě na lužickém dvoře se toho moc neví, jen že měla s Konrádem tři děti. Syna Konráda, který zemřel ještě v dětství, dceru Matyldu pozdější manželku braniborského markraběte Albrechta II. a dceru Anežku, pozdější manželku Jindřicha, syna panovníka Saska a Bavorska Jindřicha Lva.

Počátkem roku 1209 v bitvě u Lubuše porazil Eliščin manžel Konrád Eliščina bratra Vladislava – velkopolského knížete. Snad fakt, že nedokázala zabránit střetu manžela a bratra, jí způsobil tak hluboký zármutek, že krátce potom 2. května 1209 Eliška umírá.

Zdroje:

Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014

Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007

Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975

Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007

Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986

Josef Žemlička, Přemysl Otakar II. : Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011

časopis History revue ročník 2011-2014

časopis Akta History ročník 2010-2012

Nevšední průvodce rodem Přemyslovců