Vladislav II. jako král Vladislav I. zaujal rázné postavení a drasticky se vypořádal s opozicí

Prvním kronikáři zaznamenaným činem mladého Vladislava byla ze současného pohledu zpronevěra peněz. Vladislav byl po návratu z vyhnanství ve svých 26 letech pověřený velením čestného jízdního doprovodu při římské jízdě císaře Lothara III. Na vydržování vojska obdržel značnou částku peněz, ale Vladislav s několika kumpány dezertoval a prostředky společně prohýřili v Uhrách. Tato skutečnost paradoxně pomohla Vladislavovi ke knížecímu trůnu. Čeští velmoži volící knížete byli nezodpovědností mladého Vladislava ovlivněni natolik, že očekávali stejně vlažný přístup k plnění vladařských povinností a tím pádem volnost pro své počínání. Brzy se ukázalo, jak velice se mýlili.

Po svém nástupu k moci Vladislav zaujal rázné postavení a drasticky se vypořádal s opozicí. To vyvolalo odpor a četní velmoži vedeni moravskými údělníky vytáhli se svým vojskem proti Vladislavovi. Kníže odboj potlačil jen za pomoci císaře, který, aniž by vytasil zbraň, nechal si za vojenský zásah pořádně zaplatit. Vojsko rebelantů totiž před ním uprchlo.

Jako jediný český panovník se zúčastnil se svým vojskem křížové výpravy do Palestiny. Vincencius o tom píše: „vévoda, podnícen v hloubi srdce svého, přijal z lásky k Pánu pro odpuštění hříchů s rodným svým bratrem Jindřichem a se svým bratrancem Spytihněvem a s přečetným vojskem svých předáků kříž se rozhodl se táhnout za moře a bojovat proti pohanům“.

Česká účast však dopadla neslavně. Vojsko došlo až za Konstantinopol a Vladislav se pro zásobovací potíže, nemoci a neustálé boje s Turky rozhodl pro návrat. Domů putoval oklikou přes Kyjevskou Rus, kde navázal přátelské vztahy s knížetem Izjaslavem. Koncem roku 1148 už byl doma zklamaný, že pouť do Svaté země vůbec podstoupil. Z jeho armády se vrátily zubožené trosky.

Na velkolepé svatbě římského krále a budoucího císaře Fridricha Barbarossy, kde vykonával funkci říšského číšníka, se Vladislav a Fridrich u dobrého moku spřátelili a uzavřeli tajnou dohodu. Vladislav bude Fridrichovi nápomocen v bojích s italskými městy a za to obdrží královský titul. Fridrich si Čechy nejdříve vyzkoušel při polském tažení a před tažením do Itálie v Řezně sám Vladislava korunoval na českého krále Vladislava I.

Vladislav titul chápal jako dědičný, ovšem jak se později ukázalo, císař byl jiného názoru. Korunovace byla sice slavnostní, ale bez církevního ceremoniálu, a Vladislav se tak stal králem z vůle císařovi, nikoliv z vůle boží. Kronikář Vincentius o tom píše : „Téhož roku Vladislav, kníže český přišel s velmoži svými do Řezna k sněmu císařskému, markrabům a jiný knížatům určenému, kde přišlo u veřejnosti, co tajně se bylo ujednalo, nebo císař pán ozdobil 11. ledna jmenovaného knížete pro jeho věrné služby přede všemi svými knížaty korunou královskou a z knížete učiniv krále takovouto jej ozdobou okrášlil…“.

V bojích o italské Milano se Češi stali pro své schopnosti a krutost obávanými bojovníky. Strach obléhaných obyvatel i sami živili třeba tím, že nad ohni pod hradbami opékali figuríny z těsta, neboť se šířila pověst, že Češi jsou lidojedi.

Při prvním tažení Milano nepadlo, obyvatelé se vykoupili obrovskou sumou 10 000 hřiven zlata a stříbra, což odpovídá 2,5 tunám drahého kovu. Český podíl činil 1000 hřiven, což bohatě pokrylo Vladislavovy výdaje, neboť výpravu hradil ze svého. Velmoži se totiž vzbouřili, neboť Vladislav sjednal tak významný vojenský podnik bez porady s nimi. Kromě kořisti Vladislav také obdržel nový erb – stříbrného lva v červeném poli, který vystřídal černou přemyslovskou orlici na stříbrném štítě.

Král Vladislav I. si z italského tažení také přivezl představu o stavbě kamenných mostů. V Čechách do té doby se stavěly pouze mosty dřevěné, a tak když v Praze dřevěný most vzala velká voda, nechal postavit místo něj most z kamene. Řízením stavby pověřil vlašského stavitele a most dostal jméno po královně Juditě. Juditin most byl ve své době špičkovou architekturou. Na více než dvaceti pilířích z ručně otesaných opukových kvádrů držely mostní oblouky dlážděnou silnici 514 metrů dlouhou a 7 metrů širokou. Dochovala se zpráva, že most byl hotov za pouhé tři roky, ovšem nepůsobí příliš věrohodně. Pozdější Karlův most se stavěl přes půl století.

Přes všechny přátelské vazby a vojenské služby císař Barbarossa krále Vladislava I. krutě pokořil, když neuznal za jeho nástupce Bedřicha, v jehož prospěch Vladislav abdikoval, ale dal přednost Soběslavovi. Starý král, zklamaný a ubitý se s nástupem svého soka nesmířil, a třebaže mu Soběslav nabízel čestný pobyt v Čechách, odjel do Durynska na statky své manželky. Císařův slib o dědičnosti královského titulu se rozplynul.

Krátce po odchodu z Čech král Vladislav umírá na hradě Mera v Durynském Meerane. Završil se tak osud člověka, který se sice dočkal mnoha poct, ale všechno, čeho dosáhl, bylo odvozeno z přílišné ochoty sloužit. Byl pohřben v míšeňské katedrále, později byly jeho ostatky přeneseny do strahovského konventního chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kde mu kníže Soběslav II. dopřál čestný pohřeb. Jako zakladatele kláštera a mocného lva Českého království, slavného slunce českého nebe jej připomíná barokní epitaf z roku 1727, kde je uveden společně s Jindřichem Zdíkem.

1. manželka: Gertruda Babenberská ( 1118 – 4.8. 1150 ) dcera rakouského vévody

syn: Bedřich ( 1141 – 1189 ) budoucí český kníže

dcera: Anežka ( ?? - 1169 ) budoucí abatyše u sv. Jiří

syn: Svatopluk ( ?? - 1169 )

syn: Vojtěch ( 1145 – 1200 ) budoucí salcburský arcibiskup

2.manželka: Judita Durynská ( 1135 – 9.9. 1210 ) dcera durynského markraběte

syn: Přemysl Otakar ( 1155 – 1230 ) budoucí český král

syn: Vladislav Jindřich ( 1160 – 1222) budoucí český kníže, moravský markrabě

dcera: Richsa ( 1165 – 1182 ) pozdější manželka Jindřicha, bratra rakouského vévody

Zdroje:

Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014

Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007

Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl- SVOBODA 1975

Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007

Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986

Josef Žemlička, Přemysl Otakar II. : Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011

časopis History revue ročník 2011-2014

časopis Akta History ročník 2010-2012

Nevšední průvodce rodem Přemyslovců