Antonín Sochor. Legendární samopalník z východní fronty

Mládí

Narodil se 16. července 1914 v německém Lohbergu, kam jeho otec odjel za prací. Po vypuknutí 1. světové války byl jeho otec odveden na frontu a matka se přestěhovala s Antonínem a jeho třemi sourozenci do Duchcova. Zde si prošel obecnou i měšťanskou školou. Poté začal studovat na obchodní akademii v Teplicích, kterou ale nemohl dokončit, protože rodiče si nemohli dovolit během hospodářské krize syna na studiích vydržovat. V Duchcově byl členem skautského oddílu. Začal pracovat jako dělník ve sklárně. Už v této době začal mít první konflikty s místními henleinovci. V říjnu 1936 nastoupil prezenční vojenskou službu u pěšího pluku 17 v Trenčíně. Absolvoval poddůstojnickou školu a rozhodl se v armádě zůstat. Sloužil u pěšího pluku 67 v Komárně.

Okupace

Po okupaci v březnu 1939 se vrátil do Duchcova. Po konfliktu s henleinovci byl zatčen a internován v pracovním táboře Bitterfeld u Lipska. Zde vymyslel Antonín lest. Jelikož se narodil v Německu, tak požádal, aby mohl vstoupit do německé armády. To mu bylo umožněno. Byl propuštěn z tábora a dostal dovolenou. Během ní utekl do Polska, kde se připojil do vojenské skupiny v Krakově. Ještě před útěkem hodil do rybníka německého starostu.

V zahraničí

21. července 1939 nastoupil u československé vojenské skupiny v Polsku. 1. září 1939 bylo Polsko napadeno Německem a 17. září i Sovětským svazem. A právě Rudou armádou byli vojáci československé skupiny zajati. Antonín Sochor tak skončil na 2 roky v táborech NKVD. Většina vojáků byla během let 1940 – 1941 přesunuta ze Sovětského svazu do Francie či na Střední východ. Velitel Ludvík Svoboda si ponechal kolem sebe skupinu ani ne sto lidí, kteří měli být zakladateli vojenské jednotky v Sovětském svazu. Této skupině se říká Oranská skupina, podle tábora NKVD, kde byli její členové drženi. Členem této skupiny byl i Sochor. Po přepadení Sovětského svazu Německem se začalo jednat o vzniku československé vojenské jednotky. Ta začala vznikat od února 1942 v Buzuluku. Zde se stal velitelem výcvikové čety, později čety průzkumníků-samopalníků. A jako velitel této čety odjel v lednu 1943 s 1. československým polním praporem na frontu.

Sokolovo

„8. 3. 1943, když nepřítel prorval tanky naše obranné postavení, prošel se svou četou sestavou tanků a provedl boční protiútok na automatiky, postupující po hlavní ulici ke kostelu. Nepřítel se dal s velkými ztrátami na ústup. Ppor. Sochor vyřadil protitankovým granátem transportér s automatčíky, kteří přijeli na pomoc ustupujícím. V této chvíli byl raněn nepřátelským automatčíkem. Boj vedl dále. Teprve další vlna tanků, která plamenomety zapalovala domy, kde bojovali jeho automatčíci, nutila jej vésti boj dům od domu. Teprve po setmění probil se s několika zbylými automatčíky z hořící osady.“

Po bojích u Sokolova byli naši ranění transportováni do nemocnice v Charkově. Po obsazení města Němci byli ranění vojáci v nemocnici povražděni. Mezi nimi i několik Čechoslováků. Antonínu Sochorovi se podařilo spolu s Marií Pišlovou a Vilémem Rawekem z města uprchnout.

Kyjev

Po bojích u Sokolova začíná v Novochopersku vznikat 1. československá samostatná brigáda v SSSR. Její součástí je i tankový prapor, ve kterém je zařazena i rota samopalníků, které velí poručík Antonín Sochor. S brigádou se pak účastní nasazení během osvobozování Kyjeva.

„Dne 5. 11. 1943 v době bojů o Kyjev v silné nepřátelské palbě strhl svou rotu podporovanou tanky vpřed a obsadil závod Bolševik, kde zničil 3 protitanková děla a několik kulometných hnízd. Za dalšího postupu prorval se s rotou a několika tanky do obrany nepřítele a první dosáhl nádraží Kyjev l. Dne 6. 11. časně z rána pokračoval spolu s tanky v útoku a jako první dosáhl břehu Dněpru.“

Za osvobození Kyjeva obdrželi 3 Čechoslováci Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. Byli to Josef Buršík (velitel roty středních tanků T-34/76), Richard Tesařík (velitel roty lehkých tanků T-70) a Antonín Sochor.

Boje však pokračují dále. Dne 9. listopadu 1943 se Antonín Sochor účastní bojů u Čerňachova.

„Dne 9. 11. 1943 v bojích o Čerňachovo strhl několikráte rotu do útoku a doprovázeje vlastní tanky, zničil se svou rotou obsluhu 4 dělostřelecké baterie, odrazil protiútok nepřítele, vnikl do vesnice, pronikl s tanky několikráte obrannými liniemi nepřítele, ukořistil 4 děla i s municí, 3 nákladní auta se spojovacím materiálem, 2 motocykly, 3 těžké kulomety, mnoho automatů a pušek.“

Dalších bojů se účastní u Bílé Cerkve a u Žaškova.

Dukla a konec války

Po osvobození Volyně proběhl mezi tamními Volyňskými Čechy nábor do armády. Ten byl nadmíru úspěšný, a tak vzniká 1. československý armádní sbor v SSSR. V jeho rámci má vzniknout i tanková brigáda, ale ta se do začátku Karpatsko-dukelské operace nestihne celá postavit. Právě proto je prapor motorizovaných samopalníků, kterému velí nadporučík Antonín Sochor, zařazen k 1. Československé samostatné brigádě. S touto brigádou se Sochor účastní prvních bojů na přístupech k Dukle. Během bojů o kótu 534 byl 14. září 1944 těžce raněn. Lékaři mu vytáhli z těla celkem 218 střepin. Následovaly tři měsíce léčení. Poté se vrátil zpátky na frontu, ale vzápětí byl ustanoven velitelem štábní roty 1. čs. armádního sboru v SSSR a následně velitelem štábní roty Ministerstva národní obrany. Právě v této funkci ho zastihl konec války.

Poválečné osudy

Po válce byl Sochor vyslán na Vysokou válečnou školu, kterou ukončil v roce 1947. Poté sloužil na velitelství 1. divize v Praze a poté na Hlavním štábu. Na podzim 1948 byl pověřen tajným úkolem. Měl řídit výcvik židovských dobrovolníků brigády Hagana, a to jak na území Československa, tak i Izraele. Po určitou dobu dokonce zastával funkci poradce v operačním oddělení Izraelské armády. Po ukončení této mise se stal profesorem Pěchotního učiliště v Milovicích. V armádě dosáhl hodnosti podplukovníka generálního štábu.

Smrt

Dne 15. srpna 1950 došlo ve vojenském prostoru Ralsko k dopravní nehodě. Těžký automobil výsadkářů tam narazil do štábního vozu Škoda 1101 VO, ve kterém seděl Antonín Sochor. Na následky zranění dne 16. srpna 1950 ve věku 36 let zemřel. Mnozí z jeho přátel a blízkých dodnes připisují odpovědnost za jeho smrt všemocnému šéfovi smutně proslulého 5. oddělení (OBZ) Bedřichu Reicinovi. Sám Sochor jednou prohlásil, že bez nabitého samopalu neudělá ani krok. Na Antonína Sochora bylo provedeno několik pokusů o atentát. Jednou na letadlo, ve kterém se vracel z Izraele, střílel neidentifikovatelný stíhač, a dvakrát mělo být po jeho autě stříleno. Kde je pravda, se dnes již nedozvíme.

Vojenská rodina

Dne 17. září 1942 se oženil s Štěpánkou Cejzlarovou, která sloužila u československé vojenské jednotky. 1. září 1943 se jim narodil syn Ludvík a 11. dubna 1947 dcera Eva. Ludvík po vzoru otce nastoupil do armády, kde to dotáhl na plukovníka. Vnuk Antonína Sochora Robert Sochor byl v řadách AČR na misích v Jugoslávii a Afghánistánu.

Prameny

Brož, Miroslav - Kopecký, Milan a kol.: Sokolovo - Nezapomenutí hrdinové

Brož, Miroslav - Kopecký, Milan: Československé vojenské jednotky na východě

https://www.facebook.com/plk.stehlik