Článek
Vládní vojsko
Po okupaci v březnu 1939 vzniká Protektorát Čechy a Morava. Jelikož se nacisté snažili ukázat světu, že Protektorát je samostatným státem, tak měl svoji vládu, prezidenta, policii, četnictvo a také skromnou armádu, která se nazývala Vládní vojsko. Vojáků však mohlo mít pouze kolem 7 000, což bylo skoro nic. I tak začal domácí odboj s příslušníky vojska jednat o případném nasazení během národního povstání proti okupantům. S výzbrojí to však nebylo moc dobré, protože vojáci měli k dispozici pouze pušky a pistole. Těžká výzbroj úplně chyběla. Čím více se blížila fronta, tím více se začaly okupační orgány Vládního vojska obávat. Za vše zmiňme citát K. H. Franka „Musel bych dát všechny příslušníky Vládního vojska od generála Emingera až do posledního vojáka postřílet, proto je raději pošlu ven z protektorátu, abych odbojnému hnutí rázem udělal přítrž.“
Nasazení v Itálii
Generální inspektor Vládního vojska generál Jaroslav Eminger protestoval proti tomu, aby bylo Vládní vojsko nasazeno mimo Protektorát, ale nic s tím nesvedl. Ve dnech 24. – 29. května 1944 bylo do severní Itálie přesunuto 215 důstojníků a 4 763 poddůstojníků a vojínů. Jejich úkolem bylo provádět strážní službu v týlu německé armády. Italský odboj zprvu netušil, o koho se jedná, a tak docházelo k přestřelkám mezi partyzány a Vládními vojáky, které si vyžádaly mrtvé a raněné na obou stranách. Vzápětí však naši vojáci navázali kontakt na italské odbojáře. A tak když jim bylo znemožněno se zapojit do odboje doma, tak se dali do služeb italského odboje. Docházelo k fingovaným přepadům našich hlídek, při kterých se střílelo do vzduchu a případně se používala i zvířecí krev. Díky těmto smluveným akcím přešlo na stranu partyzánů na 800 našich vojáků. Část z nich u partyzánů zůstala a část jich utekla do Švýcarska a do Francie, odkud se pak vojáci dostávali k naší armádě ve Velké Británii. Němcům však došla trpělivost s tím, že jim vojáci Vládního vojska mizí v horách, a tak byli vojáci odzbrojeni a byli z nich vytvořeny pracovní oddíly.
Val Orco
Ráno 11. srpna 1944 obsadil partyzánský oddíl nadporučíka Leopolda Vrány, který čítal 57 mužů, obranná postavení na skalních balkónech. Kromě nich se akce účastnili i italští a jugoslávští partyzáni. Po poledni začala německá dělostřelecká příprava. Po ní vyrazily do útoku německé a italské fašistické jednotky, které čítali 1 500 vojáků. Mezi útočníky se nacházeli též příslušníci Waffen-SS a horští myslivci. Útočníci však narazili na zátaras, který za pomoci 80 kilogramů tritolu vytvořil český partyzán rotmistr Oldřich Havlíček. Tím bylo znemožněno nasazení tanků. Němci ani italští fašisté neočekávali nepřítele, protože se domnívali, že partyzáni po předchozích bojích ustoupili do hor. Partyzánští velitelé chtěli do své pasti vlákat co nejvíce nepřátel, ale jeden partyzán neudržel palebnou kázeň a vystřelil. Začal boj. Partyzáni měli k dispozici jeden minomet, jeden těžký a čtyři lehké kulomety a zbytek výzbroje tvořily pušky. Boj trval až do soumraku. Během boje padl z českého oddílu četař Václav Cibulka a 5 mužů bylo raněno. Ti se spolu se svými zdravými spolubojovníky dali po boji na pochod do hor. Boj skončil. Partyzáni v údolí pobili na 300 Němců a italských fašistů. Kromě toho zastřelili plukovníka Quagliatu, majora Ondatiho a vážně zranili vysoké fašistické pohlaváry ministra Pavoliniho a prince Borgheseho.
Když jich tam bylo shromážděno velké množství, zahájili jsme současně palbu ze všech zbraní do této masy odsouzené k smrti. Nepřítel měl strašné ztráty. Bojovali jsme do posledního náboje a až v noci jsme zahájili ústup přes horský hřeben takřka 3000 metrů vysoký naprosto vyčerpaní bojem do Valle Lanzo. Nepřítel čekal celých 36 hodin, než si troufal opětovat útok na námi vylidněnou Ceresolu.
Část vojáků Vládního vojska po odchodu z Itálie sloužila u Čs. obrněné brigády ve Velké Británii
Další osudy českých partyzánů
Dne 18. srpna 1944 oddíl Vrána zaútočil na hlídku SS. V boji zabili 19 esesáků a 6 jich zajali. 12. září 1944 se Leopold Vrána se svým oddílem přesunul do Francie. Tam pak všichni vstoupili do československé armády ve Velké Británii. Jiné partyzánské oddíly však v Itálii zůstaly, jako například oddíl Pudlo, v jehož čele stál rotmistr Alois Pudlo. Tento oddíl přezimoval v Alpách ovšem pod vedením rotmistra Šimka, protože Alois Pudlo byl 6. prosince 1944 spolu s 12 spolubojovníky zajat. Naštěstí se mu podařilo na jaře 1945 z vězení uprchnout a ujal se velení oddílu, se kterým se účastnil osvobození Turína. Alois Pudlo byl během bojů raněn a 2 čeští partyzáni padli.
Velká část mužů, kteří dezertovali z Vládního vojska se dostala přes Alpy do Francie a Švýcarska, odkud se hlásili do československé armády. Tito muži pak buď sloužili u naší obrněné brigády, která obléhala přístav Dunkerque, nebo byli zařazeni k náhradnímu tělesu ve Velké Británii, popřípadě nastoupili službu u RAF.
Prameny
Fuksa, Ivan. II. světová. Vladaři v Alpách
