Článek
Vypuknutí Velké války
Dne 28. června 1914 došlo k atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Rakousko-Uhersko následně dalo Srbsku ultimátum. Deset požadavků bylo záměrně sestaveno tak, aby je Srbsko nemohlo přijmout a aby jejich odmítnutí následně umožnilo začít válku. Víceméně smířlivou odpověď na ultimátum předal ve večerních hodinách 25. července 1914 rakousko-uherskému velvyslanci Gieslovi sám srbský premiér Nikola Pašić. Vysloveně byl odmítnut jen jeden bod ultimáta, a to, aby na území Srbska volně operovaly rakouské vyšetřovací orgány. Tím nastala záminka k rozpoutání války, které se napřed říkalo Velká, a později Světová. 26. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko mobilizaci a vzápětí mobilizovali i Srbové. Dne 28. července vyhlašuje Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Následně se do války přidávají i další státy. Na stranu napadeného Srbska se postaví Rusko, Francie a později i Velká Británie. Na stranu Rakouska-Uherska se staví Německo, Osmanská říše po později i Bulharsko. Během války se pak na tu či onu stranu přidávají další státy. V roce 1917 vstupují do války Spojené státy, čímž vzniká opravdu celosvětový konflikt.
Itálie vstupuje do války
Itálie byla před válkou členem tzv. Trojspolku. Byla tedy spojencem Německa a Rakouska-Uherska. Po vypuknutí války vyhlásila Itálie neutralitu. Následně se snažily získat Itálii na svoji stranu obě válčící strany. Itálie se rozhodla pro Dohodu. Hlavním důvodem byla snaha připojit rakousko-uherská území v Tyrolsku a Tridentsku, která obývali především Italové. 23. května 1915 vyhlašuje Itálie válku Rakousko-Uhersku. Italský generální štáb přitom počítal se snadným úspěchem, protože se italská armáda připravovala na boj už od léta 1914. Navíc se na společné hranici nacházely pouze slabé a nedostatečně vyzbrojené jednotky rakousko-uherské armády. Rakousko-Uhersko navíc v té době bojovalo už na dvou frontách, a to proti Srbsku a Rusku. Teprve postupně se začali na italskou frontu přesouvat další a další jednotky. Britové a Francouzi navíc poskytovali novému spojenci materiální pomoc a Itálii nesužovala námořní blokáda. Všechna esa tedy držela v rukou Itálie, jenže vše se nakonec vyvíjelo jinak.
Rakousko-uherská armáda
Řeka Soča
Rakousko-uherské velení rozmístilo v oblasti Soče nově utvořenou 5. armádu, které velel generál Svetozar Borojević von Bojna. Italská armáda se zaměřila na tento úsek, jelikož se nedaleko nacházel významný přístav Terst a případný průlom fronty by Italům umožnil proniknout až do vnitrozemí monarchie, což by mělo nedozírné následky. Italové podnikli opakované ofensivní pokusy v úseku dlouhém pouhých 50 km. Celkem proběhlo 11 italských ofensiv, které však nepřinesly toužený výsledek a územní zisky Itálie byly nepatrné. Během bojů se v oblasti Soči ocitly i jednotky, u kterých bylo více než 50% mužstva složeno z Čechů. Byl to třeba slavný 35. pěší pluk z Plzně, 18. pěší pluk z Hradce Králové, 91. pěší pluk z Českých Budějovic, který proslavil Švejk, 21. pěší pluk z Čáslavi, 98. pěší pluk z Vysokého Mýta nebo třeba 25. prapor polních myslivců z Brna. Další jednotky se na italskou frontu přesunuly po skončení války na východní frontě. Šlo například o 3. pěší pluk z Kroměříže, 74. pěší pluk z Jičína či 94. pěší pluk z Turnova.
Rakousko-uherští vojáci na italské frontě
„Byl jsem přidělen jako pomocník kulometčíka. Zuřila bitva, leželi jsme u kulometu a já slyšel, jak střely létají kolem nás. Naše stanoviště bylo u zvýšené křižovatky cest a nám připadalo, že jsme přímo na ráně. Kousek od nás byla malá dolinka, která se zdála být chráněná. Boj se stupňoval, okolo nás bylo mnoho raněných i padlých vojáků z našeho oddílu. Kulometčík navrhl, abychom oba seskočili dolů do dolinky, kde budeme chráněni, a hned tak učinil. Než jsem ho stihl následovat, uslyšel jsem velký výbuch. Přesně do té dolinky, kam jsem chtěl skočit, dopadl granát. Všichni, kdo tam byli, zahynuli.“
Průlom u Caporetta
Velení rakousko-uherské armády si uvědomovalo, že nemůže zůstat v obraně donekonečna. Začaly přicházet nové síly a navíc se v zákopech začali objevovat němečtí vojáci. 24. října 1917 začala ofensiva spojených rakousko-uhersko-německých sil. Na konci prvního dne útoku byl průlom nečekané velikosti. Italské jednotky, které nebyly zvyklé na útoky nepřítele, byly naprosto zaskočené. Italské jednotky začaly doslova prchat a tento útěk se podařilo zastavit až na řece Piavě. Během necelého měsíce se fronta posunula o více než 100 km, což bylo jedno z největších vítězství Centrálních mocností během první světové války.
Na řece Piavě
K řece Piavě dorazila vojska Centrálních mocností již v listopadu 1917. Italské jednotky se na březích řeky opevnily a úspěšně odrazily první útoky přes řeku. Rakousko-uherské jednotky zahájily útok na hory v okolí, které se jim dařilo obsazovat. Do Itálie se v té době začaly přesouvat na pomoc jednotky britské a francouzské, později dorazily i americké. Na jaře 1918 se z Itálie stáhly německé jednotky, které odešly na frontu do Francie. Rakousko-uherské velení začalo připravovat vlastní ofensivu, kterou chtělo prorazit obranu na řece Piavě. Útok začal 15. června 1918. Rakousko-uherské jednotky překročily na několika místech řeku a vytvořily předmostí o šířce 19 km. Jenže do vývoje situace zasáhla změna počasí. Začalo pršet a hladina řeky stoupla. Tím došlo k poboření improvizovaných lávek a mostů, které postavili rakousko-uherští ženisté, a po kterých probíhalo zásobování jednotek na předmostí. Kvůli tomu byla většina rakousko-uherských vojáků při následném protiútoku na předmostí zajata. Bitva skončila 23. června 1918.
Rakousko-uherští dělostřelci
Konec války na Itálii
Neúspěšnou ofensivou spadla morálka rakousko-uherských vojsk ještě hlouběji, než byla před jejím provedením. Italové však po bitvě neměli dostatečné síly k provedení vlastní ofensivy. K tomu došlo až v říjnu 1918, kdy proběhla bitva o Vittorio Veneto. V té době už byla rakousko-uherská armáda v rozkladu. Maďaři byli povoláni vlastní vládou k obraně své země, takže uherské pluky začaly opouštět své pozice, byl nedostatek munice, potravin, léků a dalších věcí. Během ofensivy došlo i k rozpadu Rakouska-Uherska. Samostatnost vyhlásili Maďaři a Češi, území na Balkáně připadlo ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, část území připadlo nově vznikajícímu Polsku. Z 3. na 4. listopadu 1918 bylo podepsáno příměří, čímž boje na italské frontě skončily.
Prameny
Černý, Vladimír – 1. světová speciál Největší bitvy. Článek Peklo na Soči
Čada, Jaroslav – 1. světová. Článek Malé Caporetto
Černý, Vladimír – Válka revue. Článek Peklo ve Slovinsku
Kolektiv autorů – Pod císařským praporem
Lenková, Jitka – Pavlík, Václav – Nejdůležitější bitvy v českých dějinách
