Článek
2. července 1917 se u vesnice Zborov, která ležela na území Rakousko-Uherské monarchie, odehrála na poměry první světové války malá bitva. Tato bitva se však pro muže, kteří bojovali v řadách československé brigády, stala důležitým mezníkem jejich života. Úspěch této bitvy byl následně využit pro budování dalších legionářských jednotek. I náš první prezident T. G. Masaryk řekl, že bez legií by nebylo naší samostatnosti.
Bitvy se zúčastnilo zhruba 3 500 mužů, kteří sloužili u 1. československého střeleckého pluku, 2. československého střeleckého pluku a 3. československého střeleckého pluku. Mezi nejznámější účastníky bitvy patří bezesporu Ludvík Svoboda, který zde bojoval v řadách 3. střeleckého pluku. Ovšem zde byli i další muži, kteří se následně stali známými osobnostmi. Jako například generálové Karel Kutlvašr, Karel Janoušek, Antonín Mikuláš Číla, Antonín Zeman, Otakar Husák či Václav Kopal. Dalšími osobnostmi byli například Josef Mašín (protinacistický odbojář, popravený 30. června 1942) Quido Matoušek (velitel praporu SOS, účastník povstání 1945), Václav Černý (protinacistický odbojář, popravený 22. června 1942), Jaroslav Mikuláš Novák (velitel dělostřelecké tvrze Hanička, účastník zahraničního odboje 1940-1945), a tak by se dalo pokračovat.
Na druhé straně se nacházely jednotky rakousko-uherské armády složené z vojáků 35. pěšího pluku z Plzně, 75. pěšího pluku z Jindřichova Hradce a 86. pěšího pluku z Uher (Maďarska).
„V zákopu jsme se postavili tak, abychom mohli co nejrychleji vyběhnout. Naše dělostřelectvo zahájilo palbu. Rána za ranou dopadala do rakouských zákopů a překážek, odkud zaznívala silná střelba kulometů a pušek. Nepřítel tušil, že se chystáme k útoku. Ačkoliv to velmi svádělo zvědět, jak působí střely dělostřelectva, nebylo radno vystrkovati hlav, protože nepřátelské kulomety i pušky byly zastřeleny výborně.“
„Střely se zabodávají do horké, suché země, z níž se práší jak při prudkém dešti. Několik hochů padá. Dobíhám do úžlabiny před dráty a uléhám. Je nás tu asi deset v té prohlubni. Nečekáme a drápeme se, jak se to dá, přes ostnaté dráty natažené na kůlech v šířce několika metrů. Jehly ostnatého drátu bodají do rukou a rvou nám oděv. Někteří uvázli a jistě byli rozstříleni, neboť vlevo je kulometné hnízdo, odkud na nás pálí jako posedlí. Za chvíli již ho dobýváme ručními granáty.“
„Bez oddechu začal útok na druhou linii, kde odpor byl menší. Pracovaly hlavně kulomety, které byly již přichystány. Neuškodily nám však valně, protože dovedli jsme se proti nim chrániti. Ačkoliv přišli jsme do boje bez výcviku pro zákopový boj, vytvořili jsme si bojovou taktiku sami. Nebylo velitelů, byly jen hloučky čtyř, pěti lidí, bojujících a útočících podle potřeby, tak, jak se utvářela jejich vlastní situace. Každý pracoval samostatně a pudově pochopil, co jest mu činiti, aby zvítězil. V prvé řadě byla to ohromná rychlost útoku, která nám zabezpečila vítězství. K tomu se družila schopnost použíti okamžitě nepřátelských zbraní, hlavně kulometů, kterých jsme měli pouze několik a jež se během boje staly nepotřebnými. Rovněž nepřátelské granáty nám vykonaly dobrou službu.“
„Bratr Hajda se poměrně snadno dostal se svými lidmi do prvé nepřátelské linie, a tam zastihl rakouské vojáky, jak právě obědvají. Udiveni zírali, co se to děje. Zanechal tam tedy několik vojáků, aby odvedli zajatce, a když jsem přišel se zbytkem roty, jeho úderná skupina spěchala spojovacím zákopem do druhé linie nepřítele. Prásk! Prásk! – už tam řádějí jejich bomby a proti nám se valí celý proud zajatců.“
„Rázem ozval se spojovacím zákopem od rakouské strany dupot a křik. Opřen zády o stěnu, zaměřuji tam rychle pušku. Vtom se hrnou Austrijáci beze zbraní s vyděšenými tvářemi. Ze strachu, aby mne nerozšlapali, křikl jsem na ně: „Stůj“. V chodbě nastala zácpa, zněly zmatené výkřiky. Jen taktak, že jsem do nich nevypálil. Za hlučného klení protlačil se ke mně konečně jakýsi četař.“
„Přede mnou ušklíbla se široká střílna se šlehajícím jícnem kulometu. Vedle ní padám skoro střemhlav do první linie rakouské rovnou mezi dva Austrijáky, smýkající bednu s patronami. Zděšeně upouštějí náklad a mizejí za nejbližší traversou. Třesoucí se rukou rvu ze sumky granát a posílám ho za traversu. V tom pohlédnu na pušku, pažba se pádem urazila.“
Bitva dopadla úspěšně. Československá střelecká brigáda postoupila do hloubky 4 kilometrů, zajala na 4 000 vojáků a ukořistila velké množství vojenského materiálu. To vše za cenu 167 padlých, 900 raněných, 11 nezvěstných a 17 vojáků zemřelo na následky zranění. Ruská strana však nedokázala úspěchu využít. Německé a rakousko-uherské jednotky dokázaly průlom zacelit, a tak celý úspěch bitvy byl tedy pro další operace nepoužitelný. Německé a rakousko-uherské jednotky vzápětí přešly do útoku, který byl velice úspěšný. Ruské jednotky mu nedokázaly vzdorovat. Ruští vojáci začali opouštět své pozice a začal nikoliv ústup, ale přímo úprk ruských vojáků. A byli to právě legionáři, kteří s kozáky a několika málo ruskými jednotkami kryli tento úprk. Pro tyto boje se vžil název Tarnopolský ústup. Nepřátelská ofenziva se zastavila až na předválečných ruských hranicích.
Prameny
Červenka, Alois – Hořínek, Antonín – Třicet let Zborova. 1947
Němec, Matěj - Návraty ke svobodě. Naše vojsko 1994
Nečas, Jaroslav – Borek, Vojtěch – Časopis Bitvy - Bitva u Zborova 1917. Článek Zvedá se opona
