Chodové proti všem: příběh, který se nevypráví

Ve středověku byli Chodové strážci hranic, hlídali nepropustné hluboké lesy od Chebu až po Volyni. Ale neměli na starosti pouze to, sledovali, zda sousedé nemýtí české lesy, doprovázeli karavany do měst a dohlíželi na výběr cla a také stavěli záseky v lesích v případě války. Za tyto služby dostali od králů privilegia, první jim udělil Jan Lucemburský v roce 1325. Poté dostali postupem let ještě 23 dalších psaných privilegií. Jmenovitě to byly například: podřízení pouze Domažlickému soudu, výjimka z placení cel a mýta, berně pouze 24 stříbrných pražských hřiven ročně, v chodských vesnicích nesměli zakupovat šlechtici bez svolení Chodů.

Chodové ovšem dostali i privilegia takzvaně nepsaná, zvyková, a ty se později stanou základem celého problému. Mezi ně mimo jiné patřilo možnost lovu a kácení v královském lese, pod podmínkou, že část úlovku předali městu Domažlice, mohli stavět nové rybníky, dávat děti do řemesla a pivo a obilí mohli nakupovat a prodávat, kde chtěli. Nejdůležitější pro ně bylo osvobození od roboty, někde se uvádí, že robotovali pouze při svozu dřeva z královského lesa.

Robota vznikla ve středověku, kdy bylo hodně půdy a šlechta dědičně pronajímala pole. Nájemné se muselo platit dvakrát ročně a pomáhat pánovi. Částka byla dána na věčné časy, o pojmu inflace tenkrát nikdo neslyšel, ta vešla ve známost až mnohem později. Šlechta tak logicky začala chudnout, ale nechápala proč. Začala tedy podnikat, aby zvýšila svoje příjmy. Jenže na podnikání potřebovala pracovní sílu a kde vzít levnou pracovní sílu? Odpověď byla jednoduchá, šlechta navýšila robotu. Ta bývala většinou zadarmo, ale v případě například sklizní za ni dostávali poddaní i zaplaceno. Robotovat chodil pouze jeden člověk z gruntu, tzn. pokud měl sedlák pacholky, mohl poslat jednoho z nich, on sám nemusel jít vůbec.

Služby Chodů ovšem přestaly postupem času ztrácet smysl, lesy se kácely a už nebyly tak nepřístupné jako dřív. Králům začínalo být jasné, že těch pár rodin z celkem 11 chodských vesnic nemá šanci hranice ubránit. Dalším důvodem pro dání těchto vesnic do zástavy byla i vyprazdňující se královská kasa. A tak se stalo roku 1482, kdy je dostali do zástavy Švamberkové. Jejich vztahy se postupně zhoršovaly, vliv na to mělo i to, že Švamberkové zpochybnili jejich zvyková privilegia. Chodové si začali stěžovat, ale u soudů nepochodili, protože práva nebyla nikde zapsána. Při prvním stavovském povstání se pak postavili do opozice Švamberků, kteří stáli na straně krále. Za to byli potrestání pokutou 1000 kop grošů, horkotěžko zaplatili polovinu a zbytek jim byl po roce králem prominut. Vztahy se ale nijak nezlepšily a arcikníže Ferdinand nakonec udělil Švamberkům plnou moc trestat neposlušné, a pokud by to bylo nezbytné, směli i na hrdle.

Nakonec dostali Chodové nápad, že by se mohli ze zástavy vyplatit. Nabídku poslali císaři roku 1562, ale trvalo celých 10 let, než se jim to povedlo. Na vyplacení museli dát dohromady 11 tisíc zlatých, což ale neměli šanci chudí sedláci vybrat. Půjčili si proto od městské rady v Augšpurku a v dalších městech, splátkami mělo být 30 tisíc žejdlíků másla ročně, což bylo zhola nemožné splatit. Ale Chody to nijak netrápilo, nespláceli totiž vůbec nic! Dostali se do opojení svobodou a jednali zcela neuváženě. Dlužili dokonce i císaři. Začali ve velkém těžit dřevo a prodávat je, lovili medvědy, divoká prasata, jeleny a ptáky, ale také zanedbávat vlastní hospodářství i povinnosti vůči králi a státu. V lesích dokonce začali těžit dřevo Bavoři.

Tohoto nepořádku a zmatku využilo královské město Domažlice, to chtělo už nějaký čas získat správu nad těmito vesnicemi, ale především nad jejich lesy, ze kterých plynul velký zisk. Když roku 1579 bylo císaři jasné, že Chodové své dluhy nesplatí, ustanovil nad nimi Domažlice jako správce. Zástava stála město 35 000 zlatých. V jednu chvíli se zdálo, že se našla ideální shoda, Chodové byli spokojeni, a dokonce požádali císaře, aby jejich vesnice nezastavoval nikomu jinému než městu Domažlice. Zástava byla proto prodloužena na 60 let do roku 1645. Jenže jak to tak bývá, kdo má hodně, chce víc a domažličtí začali Chodům oklešťovat jejich privilegia, a to nejen zvyková, ale i ta psaná. Začalo obrovské plundrování lesů a stavění nových vesnic – do roku 1609 jich stihli postavit osm. Chodové si mimo jiné císaři stěžovali i na nebývalé roboty, ke kterým jsou nuceni. Jenže Domažličtí nelenili a poslali svoji vlastní stížnost, aby je císař ochránil před „urputnými a nepokojnými svéhlavci“. Roku 1618 vypuklo stavovské povstání a Chodové se postavili na stranu Fridricha Falckého, což se jim po bitvě na Bílé hoře stalo osudné a dostali přívlastek rebelové.

Zde do děje vstupují Lammingerové, ke kterým patřil i řečený Lomikar, ve skutečnosti Wolf Maxmilián Lamminger. Jirásek je popsal jako cizáckou německou šlechtu, která utlačovala chudáky české Chody. Ve skutečnosti to bylo poněkud komplikovanější. Rod Lammingerů z Albenreuthu pocházel z Chebska, které sice až do 14. století patřilo ke Svaté říši římské a rod mluvil německy, jenže středověk ani novověk neuznával jazykové hledisko jako znak státního příslušenství. V Českém království jste mohli klidně mluvit jakýmkoli jazykem a považovat se za Čecha. Stačilo vám k tomu mít inkolát, tj. být zde usedlí a narodit se tu. To rod Lammingerů splňoval a hlásili se k českým stavům a k luteránské víře. Nebyli nijak bohatí, teprve až v roce 1596 Wolf Jáchym zakoupil Rybník a Korytan a stali se tak sousedy Chodů. Výrazně si pak polepšili za stavovského povstání. Tři z jeho čtyř synů, Wolf Fridrich, Wolf Jáchym a Wolf Josef se spojili s povstalci a později museli emigrovat, ovšem čtvrtý syn Wolf Vilém byl prozíravější a konvertoval ke katolíkům a dal se do služeb císaře. Dokonce mu poskytl půjčku, což ho vyšvihlo mezi panovníkovy oblíbence a zachránilo rodový majetek. Wolf Vilém se dokonce stal členem mimořádného tribunálu a přihlížel popravě 27 českých pánů.

Díky jeho konexím a dobrým vztahům s císařem a Karlem z Lichtenštejna, se mu povedlo získat chodské vesnice za pouhých 7 500 zlatých! Česká komora samozřejmě takto směšně levný nákup zpochybnila a napadla, ale šikovné manévrování a významné postavení u dvora hrálo v jeho prospěch. Tvrdil, že panství je chudé a výnosy z něj jsou tak malé, že nestačí ani na pokrytí úroků zástavy. Zpochybnil i verzi komise, kterou komora vyslala k provedení vlastního posouzení, ta tvrdila totiž pravý opak toho, co on. Nakonec to Lamminger vyřešil v roce 1623 další půjčkou císaři, tentokrát ve výši 20 000 zlatých, pod podmínkou, že mu bude nahrazena jeho zastavenými statky.

Chodům pod vládou Lammingerů nebylo dobře, opět nebyly uznány jejich privilegia a honili je na robotu, obzvláště neměli rádi hejtmana Haase, který se s nimi vůbec nepáral. A to by nebyli Chodové, kdyby se nerozhodli za svá práva bojovat. Roku 1623 projížděl císař Domažlicemi cestou z Řezna, Chodové si na něj počkali a poníženě žádali o potvrzení svých privilegií. Dostalo se jim odpovědi, aby svou žádost odnesli do Prahy, kde jim je potvrdí. Sedláci to brali prakticky jako vítězství, listiny nejen že poslali do Prahy, ale i rovnou navrhli své vykoupení za 7 000 zlatých. Jenže v Praze měli zaznamenané jejich předchozí potíže se splácením, a tak nepochodili. Lamminger mezitím budoval své panství: pivovar a trhanovský dvůr. Také je nutil dále robotovat, což Chodové ze zásady odmítali.

V roce 1629 se sedláci rozhodli poslat svou první delegaci do Vídně a Prahy, žádali o potvrzení starých privilegií, to jim bylo zamítnuto s tvrzením, že mají počkat na vypršení zástavního práva Lammingerů. Chodové v odpovědi poslali nové poselství v roce 1630, nejprve do Vídně a poté do Řezna. Spor opět prohráli, proti vzdělanému šlechtici měli jen malou šanci.

Lamminger mezitím dlouhých 7 let usiloval o dědičnou držbu, než se mu to povedlo. Získal ji za částku 56 000 zlatých, což česká komora znovu napadla a spor se táhl dalších 5 let, než mu bylo panství definitivně dáno do dědičného držení. Jenže toho už se Wolf Vilém nedožil, spor dotáhla do vítězného konce vdova Barbora z Mörsbergu. Ta Chody neutiskovala ani je nenutila k robotě, naopak se jim snažila pomáhat. Ono se není čemu divit, českými zeměmi tehdy zmítala třicetiletá válka, krajem se třikrát prohnala vojska, která loupila, pálila či požadovala výpalné. Navíc se rychle znova provdala za nizozemského šlechtice a na svých českých panstvích tak moc často nepobývala. A ve vylidněných vesnicích nebylo na kom robotu vymáhat.

Klid byl až do roku 1652, kdy vypukl spor nanovo. Na lammingerovské statky přišel nový správce Melchior z Aschenbachu, který zavedl velmi tvrdý přístup. Chodové neváhali a ihned poslali stížnost do Prahy, stěžovali si krom přístupu i na to, že Lammingerové výrazně podhodnotili panství a zaplatili za něj mnohem méně. Královský prokurátor Gräf k překvapení všech doporučil zřízení komise, která měla záležitost prošetřit. Hned, jak se to správce Aschenbach dozvěděl, uvrhl starší a významné Chody do vězení. Ostatní Chodové si znovu stěžovali a císař nařídil jejich propuštění, zastával přístup, že nikdo nemá být potrestán za to, že hledá pomoc u císaře. Jenže správce neposlechl a místo toho dalších 48 lidí nechal uvěznit a jednoho z nich zbít do krve. Chodové si stěžovali přímo císaři, který je odkázal na pražské místodržící, tj. na zemskou vládu. Ta měla Chody napomenout k poslušnosti a Lammingerům nakázat, aby se chovali podle platných předpisů a zdrželi se vůči poddaným násilí. Chodům se nakonec povedlo dosáhnout odvolání Aschenbacha, který definitivně opustil statky v roce 1655.

Spor s Lammingery tím ale nekončil, Chodové dál odmítali robotovat, což Lammingerům bránilo zvyšovat výnosy z panství. V roce 1659 je zřízena komise pro posouzení situace na Chodsku, kam sedláci podali stížnost na přetěžování robotou. Ale při výsleších najednou otočili, vypovídali, že robotují maximálně pět dní v roce. Nikdo neví, proč to vlastně udělali. Snad ze strachu před Lammingerem. Závěr komise tak nemohl znít jinak, než že, kdo si bude stěžovat, má být uvězněn.

Přibližně v té době dědí panství Wolf Maximilián Lamminger alias Lomikar a začne závěrečné dějství.

Zdroje:

Zdeněk Šašinka, Kauzy: Chodská rebelie 1695 - Sedláci proti vrchnosti, 2012

Stanislava Jarolímková: Střípky České historie aneb mozaika z dob dávných i nedávných, Universum, Živá Historie, 2024