Kauza Kozina vs Lomikar: pravdivá tvář legendy

V druhé polovině 17. století se Chodové stále nacházejí pod vládou rodu Lammingerů, kteří úspěšně vylepšují svá panství. A také nutí Chody k robotě a ignorují veškerá privilegia, která jim byla dřív udělena. Sedláci se proto snaží bránit, jak jen mohou. Robotovat se jim nechce. V této době se také začínají ukazovat hlavní vůdci Chodů, které známe z románu Psohlavci.

V roce 1660 dědí, po odchodu svých dvou bratrů na duchovní dráhu, Wolf Maxmilián Lamminger celé panství a zdůrazňuje místodržícím možnost vzpoury. Využívá k tomu několik případů, kdy Chodové osvobodili své druhy násilím z vězení. Císařská dvorská kancelář nakonec v roce 1668 vydává reskript, který udává že Chodové přicházejí o veškerá privilegia a jakékoliv jejich další potvrzování se zamítá. Také jim ukládá věčné mlčení, perpetuum silentium. Sedláci mají být poslušni své vrchnosti a zavazují se nevolnictvím.

Lamminger se o svá panství staral a zveleboval je. Nechal povýšit Kdyni a Všerub na městečka s právem trhu, u Nemanic vybudoval sklářskou huť, v Peci železárnu, která potřebovala na provoz 5 hamrů, ve Kdyni manufakturu na punčochy. Nabízel výhody nově přistěhovaným obyvatelům z Bavorska, k provozu svého panství musel nalákat nové obyvatelstvo, Bavorové mu navíc nepůsobili problémy.

Chodové si reskript o mlčení k srdci příliš nebrali, vyčkali si na příležitost a když v roce 1680 uprchl císař Leopold I. před morem do Prahy, využili příležitosti a poslali císaři petici. Měli ale tu smůlu, že vypuklo velké selské povstání, kterého se sice neúčastnili, nicméně důsledky dopadly i na ně. Císař v souvislosti s touto rebelií vydal dva patenty: první přikazoval úřední cestu jednání (tj. císař je až poslední instance) a rušil poddanská privilegia z dob před stavovským povstáním, pokud je vrchnost znovu nepotvrdí; druhý stanovil robotní maximum na 3 dny v týdnu s výjimkou žní a akutních situací, např. povodně, také zakazoval práci v neděli a ve svátky a přenášení poplatků z vrchnosti na poddané. Této situace chytře využil Lamminger a donutil Chody odevzdat mu jejich psaná privilegia. Ti s nimi poslali na zámek ženu, protože pro muže by to bylo příliš potupné. Dvě privilegia si však nechali, ty nejcennější. Lamminger zde ovšem udělal chybu, že je přímo před jejich zraky nezničil. Chodové si tak mysleli, že privilegia stále platí a Lamminger jim je pouze neprávem uzmul.

Chodové byli časem víc a víc zoufalí, nemysleli si o sobě, že jsou obyčejní poddaní, a proto snadno uvěřili i takovému mluvkovi, jako byl jistý Matyáš Just z České Kubice. Ten se dostal do sporu s Domažlicemi a povedlo se mu dosáhnout audience u císaře. Komu mohl, tomu o tom vykládal a i o tom, jak se ho nejvyšší zemský kancléř František Oldřich Kinský zeptal, co dělají Chodové, že musí mít dobrého pána, když se tak dlouho nehlásí o svá privilegia. Že by o patentech z roku 1680 nevěděl, je vysoce nepravděpodobné, celou historku si nejspíš Just vymyslel. Tvrdil totiž také, že sousedům v Kubici zajistí osvobození z poddanství a ti ochotně pracovali na jeho polích.

V roce 1692 se Chodové rozhodli, že vypraví delegaci do Vídně, kde si budou u císaře stěžovat na Lammingera a domáhat se svých privilegií. Měli jít Jan Sladký Kozina, byl inteligentní a měl vrozené vůdčí schopnosti, a David Forst, silná osobnost a skvělý mluvčí. Na cestu se nakonec přidal i Just, který jim pomohl sehnat advokáta Wilhelma Strausse. Chodové sepsali s právníkem supliku, kde popsali, jak jim násilím byla odňata privilegia a jak pod útlakem nemohou platit berně, a požadovali přezkoumání svých práv.

Audience u císaře se jim povedla uskutečnit a už jen to, že s nimi panovník jednal vlídně, je utvrdilo v tom, že mají vítězství vlastně v kapse. Ten ale ve skutečnosti nařídil, aby supliku přezkoumali místodržící v Praze, dvorská kancelář napsala reskript, který měli Chodové doručit do Prahy. Tam ovšem zjistili, že Chodská práva už mnoho let neplatí. Měli to z první ruky, jedním z nich byl totiž sám Wolf Maxmilián Lamminger. Ten ostatně neváhal a informoval císaře o tom, jak se věci mají i o Justovi, který štve sedláky svými žvásty, kteří mu ve své naivitě věří a odmítají poslušnost. Nezapomněl připomenout také povstání z roku 1680. Císař nařídil zatčení Justa, pokud se obvinění potvrdí.

Lamminger začal už věčnými půtkami s Chody ztrácet trpělivost, tak rovnou oznámil místodržícím v Praze nedodržení prvního patentu z roku 1680, kdy se Chodové měli jako první obrátit se svou stížností na ně a požadoval přísné tresty. A stejně jako císaři i jim připomněl selská povstání. Samozřejmě přeháněl, nebezpečí nehrozilo. Chodové si ale sami pod sebou podřezávali větev, když v nadšení z audience přestali robotovat, a to za vydatné podpory Strausse, který jim posílal dopisy, kde je vybízel ke vzdoru.

Ve své nezlomné víře ve spravedlivého císaře vyslali Chodové do Vídně druhé poselstvo. Psal se konec roku 1692 a tentokrát byli delegáty David Forst, Kryštof Hrubý a Matyáš Just, který se vyhýbal zatčení. Lamminger o všem informoval pražské místodržící a ti zase císaře. Ten nařídil zatknout delegáty. To sice Chody zaskočilo, ale nezastavilo. Sepsali stížnost, kde líčili, jak je Lamminger utiskuje, vězní a bičuje, nutí je k větším robotám, než stanovoval patent z roku 1680, bezohledně kácí lesy a staví nové vesnice. Požadovali navrácení privilegií a zrušení naturálních dávek. Jenže Lammingerovo neustále informování dvorské kanceláře o hrozící vzpouře udělalo své, přesto císař se protentokrát mírně rozhodl Chodům připomenout nařízené věčné mlčení z roku 1668 a nařídil krajským hejtmanům poučit Chody o zamítnutí jejich stížností a pohrozit jim tresty, pokud si budou znova u císaře stěžovat.

Hejtmani si nechali Chody shromáždit 23. února 1693 v Trhanově u zámku, kde jim přečetli reskript a zde vstupuje na scénu Jan Sladký Kozina, jako vůdce Chodů. Oznámil hejtmanům, že byl ve Vídni na audienci u císaře, který jim řekl, že o žádná privilegia nepřišli. Víra v císaře, a to, co slyšeli od něj, pro ně bylo víc než nějaký papír poslaný od nějakých úředníků. Poté začali všichni Chodové křičet, že se stížnostmi souhlasí a že nechtějí robotovat. Hejtmanům nevěřili, proto si vše chtěli ověřit u císaře a začali připravovat třetí poselstvo. Hejtmani však informovali pražské místodržící a ti nechali zatknout Justa, snažili se oddělit vůdce od ostatních Chodů v naději, že ostatní budou pak poslušni své vrchnosti. Nestalo se tak, Chodové odmítli jakoukoli poslušnost, dokud nebude vydána císařská rezoluce. Že už byla jedna vydána, to se rozhodli ignorovat.

Třetí poselstvo se jim nakonec povedlo vyslat, skládalo se z Jana Sladkého Koziny, Davida Forsta a Jiřího Vogeltanze, připojili se k nim i Adam Ecl a Kryštof Hrubý. K jejich velkému zklamáni už je odmítl zastupovat jejich předchozí advokát Strauss, který byl informován o císařské rezoluci a obával se, že při další účasti v tomto sporu by byl stíhán za podněcování nepokojů. Sám se snažil Chody přesvědčit, že pokračování v odporu nemá cenu, ale Chodové nechtěli nic slyšet. Dva z nich, nejspíše Ecl a Vogeltanz, podepsali listinu, kde se doznávali ke svým proviněním a slibovali poslušnost. Kozina, který se o tom dozvěděl později, protestoval a prohlásil: „A kdybych měl být oběšen, umřu přece jako poctivý člověk.“ V tu chvíli ani netušil, jak moc se jeho slova vyplní. Podle Strausse by k žádným nepokojům nedošlo, pokud by se k nim Lamminger nechoval tak barbarsky. Nového advokáta nakonec získali v Blažeji Tunklovi z Brníčka, zchudlém šlechtici, kterému šlo především o vlastní zisk, proto udržoval Chody v přesvědčení, že mají stále velkou šanci na vítězství.

Zatímco Chodští delegáti jednali ve Vídni, jejich souputníci v Čechách nadále odmítali robotu. Byli tak urputní, že jeden z hejtmanů dokonce prohlásil, že by nepomohl ani hrdelní trest. Museli by totiž oběsit všechny. Tehdy se poprvé objevila myšlenka nasadit vojsko. Nepomohli ani dva pokusy domluvit se s Chody po dobrém. Proto hejtmani i Lamminger napsali císaři o situaci, doporučili vojenský zásah a zatčení vyslanců ve Vídni. V květnu 1693 vydal císař reskript, kde rozhodl o potlačení odboje, sám ale doporučil pomalý postup. Nechtěl z toho mít vojenský konflikt. Tento reskript měli do Prahy doručit opět sami vyslaní Chodové a nemělo jim být ublíženo. Císař měl poněkud zvláštní smysl pro humor… Do Prahy se vydali všichni kromě Forsta, kterého nechali ve Vídni jako rukojmího za své dluhy.

Cestou se rozhodli zastavit doma, kde se hejtmani rozhodli o nový, již třetí, smírný pokus, jak přimět Chody k poslušnosti. Opět byli odmítnuti, dokud nebude přečtený císařský reskript v Praze. Tam se vydalo celkem osm vůdců: Jan Sladký Kozina, Kryštof Hrubý, Adam Ecl, Jiří Syka, mrákovský rychtář Němec, Jiří Peč, Jakub Brychta a postřekovský sedlák Buršík. To, co si tam vyslechli 17. června, pro ně byl nejspíš šok a zrada. Přímo před nimi pražští místodržící jejich privilegia rozstřihli, což znamenalo konec jejich nadějí. Buršík, Ecl a Hrubý se měli vrátit domů a všem sdělit výsledek poselství a také získat plné moci pro jednání před komisí a pro slib poslušnosti, a hlavně najít dopisy advokáta Strausse. Ostatní museli zůstat v Praze s vyšetřovací komisí.

Mezitím došlo na Chodsku k útoku na Lammingerovy úředníky. Hledali Straussovo dopisy, a kromě nich nalezli i psaní od chodských vyslanců. Jednoho z hledajících úředníků Chodové dokonce zajali. Místodržící snažící se vyhnout vojenskému konfliktu učinili další pokus o smíření, leč neúspěšný. Navíc pět zbylých vyslanců v Praze odmítlo uznat císařský reskript, čímž se defacto postavili na odpor císaři. Komise proto rozhodla o jejich zadržení, skončili v celách novoměstské radnice.

Dvorské kanceláři došla trpělivost a na Chodsko vyslala vojsko. Výzvu k poslušnosti sedláci odmítli, a tak hejtman Hora nechal zatknout 72 sedláků a uvěznil je v Domažlicích. Zbylí sedláci se rozhodli utéct do lesa, vzali s sebou, co šlo, ve svých domech vymlátili okna a rozbili kamna, aby po nich nezůstalo nic, co by vojáci mohli použít. Vojáci dostali rozkaz vyčkávat, v lese by sedláky chytali jen stěží a navíc hejtman Hora tušil, že přijdou sami. Přibližně za týden sedláky vyhnal z lesa hlad a jak Hora předpokládal, přišli za ním a prosili o odpuštění a slibovali věrnost. Stávkovala pouze Lhota a Pocinovice, kde museli vojáci zasáhnout. Spíše náhodou než úmyslně byl zabit jeden sedlák, který se stal jedinou obětí této revolty. Veškerou vinu postupně svalovali na Ecla, Forsta, Kozinu a Hrubého. 17. července všichni chodští rychtáři slíbili poslušnost a konání roboty. Vzpoura skončila, teď nastal čas vypořádání.

Tři delegáti vyslaní na Chodsko měli být taktéž zatčeni a uvězněni v Plzni. Jenže jim se povedlo vysmeknout a vyrazit do Vídně. Tam nakonec došel pouze Hrubý, Ecl a Buršík se pokusili ukrýt mezi svými. Hrubého nakonec zatkli a v září ho pěšky odeslali do Prahy za ostatními. Stejně tak se do Prahy dostal i další z delegátů David Forst. Nakonec zatkli i Ecla a Buršíka. Kozina, Hrubý a Syka stále odmítali poslušnost Lammingerovi, ale nikomu při svých výpovědích nepřitížili. Ostatní nejenže slíbili věrnost, ale také házeli všechno na Kozinu a Hrubého.

První rozsudek zněl pro všechny mírně, povstání se obvinění přímo neúčastnili a o neplatnosti privilegií nemuseli vědět. Kozinu, Syku a Justa odsoudil apelační soud k nuceným pracím v železech, advokáta Tunkla na půl roku pevnostního vězení a vypovězení z království. Ostatní měli být propuštěni. Lammingerovi nařídili nenazývat Chody rebely a jednat s nimi lidsky. S výsledkem nebyl příliš spokojen ani Lamminger, ani Vídeň, báli se dalšího povstání. Soud se tak dostal pod politický tlak, Lamminger chtěl vesničany zastrašit, žádal popravu Koziny, který jakožto jeho hlavní a neústupný odpůrce pro něj znamenal největší nebezpečí. Teprve až z počátku roku 1695 soud trest pozměnil. Jan Selner (zaútočil na jednoho z prukrabích), Kryštof Hrubý a Jan Sladký Kozina měli být jako vůdci odsouzeni k smrti oběšením. Ecl a Forst měli skončit po tři dny dvě hodiny na pranýři, být zbičováni a vypovězeni z českých zemí. Poslední část odsouzených byla odsouzena k nuceným pracím. Nakonec císař nejpřísnější tresty ještě trošku pozměnil a oběsit se měl pouze jeden z vůdců, ten nejnebezpečnější. Dva zbylí měli dostat deset let nucených prací v železech.

Nakonec se rozhodovalo pouze mezi Selnerem a Kozinou, Hrubý zemřel již ve vězení. Selner byl impulzivní, ale Kozina byl ten sebevědomý a inteligentní, to si Lamminger uvědomoval, proto se zasadil o oběšení Koziny. Tento rozsudek byl pak v listopadu 1695 přednesen chodským vsím, které vyjádřily lítost nad svými činy a slíbily poddanství a poslušnost.

Na samotnou popravu, která proběhla 28. listopadu 1695, bylo násilím nahnáno šedesát Chodů, kteří tomu měli přihlížet. Jan Sladký Kozina byl oběšen městským katem Bartolomějem Kvíčalou na místě dnešního plzeňského pivovaru. O samotné exekuci neexistuje jediná soudobá zpráva, proto se dá usuzovat, že všechno proběhlo na tu dobu standardně. Pokud by Kozina pronesl tu slavnou větu, byla by nepochybně zaznamenána, aby byla podtržena zpupnost odsouzeného sedláka. Kde se tedy vzala věta: „Lomikare! Do roka budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, kdo z nás…“?

První písemná zmínka o podobné větě se objevila o více jak sto let později v pamětní klášterní knize domažlického probošta Papstmanna. „… a svému pánu a vrchnosti z Lammingenu oznámil, že do roka umře a duše jeho se octne soudě božím.“ Popsal také Lammingerovu smrt, měl zemřít při hostině poté, co hanil Kozinovo jméno. Samozřejmě do roka a do dne. Sám nejspíš vycházel z lidové tradice, která bezpochyby začala vznikat již krátce po smrti Koziny. O dalších 50 let později začali psát o Kozinovi a Lomikarovi snad všichni místní autoři i slavné osobnosti. Mezi ně patřili hlavně Božena Němcová, Jindřich Šimon Baar, Fišer, Renner, Veselý a také Alois Jirásek. Nikdo z nich se neobtěžoval se zjišťováním pravdy, někteří z nich psali vyloženě fantaskní dílo, jiní události přizpůsobili své době (Jirásek). Nejvíce se pravdě přiblížil právě Alois Jirásek, který použil dílo Georga Leopolda Weisela, který prošel skutečné archivní materiály. Jenže ani Jirásek nepsal historické pojednání, ale román, proto i jeho dílo nelze brát doslova.

Ve skutečnosti Lamminger zemřel o něco dříve už 2. listopadu 1696 na svátek Všech svatých, už to bylo pro věřící sedláky obrovské znamení. Jinak ale zemřel zcela obyčejně, nerománově, při vyřizování ranní korespondence. Majetek zdědila jeho dcera a Trhnov s Koutem prodala. Její smrtí vymřela česká větev Lammingerů. Maxmilián byl pohřben v kryptě kostela sv. Martina v Klenčí, pokoje však nenalezl ani po smrti. Místní mládež si našla zalíbení v házení kamínků na jeho hrob. To jim vydrželo až do 20. století. Postupně se začali nabalovat pověsti, Lamminger, nebo jak se mu v legendách říká Lomikar, se v nich zjevuje jako jezdec na ohnivém koni, bezhlavý jezdec, ohnivý muž nebo muž v kočáře, který jezdí z Klenčí do Trhanova.

A jak to vlastně dopadlo s Kozinovo tělem? Jeho hrob, pokud nějaký je, se nikdy nenašel. Existuje pověst o doubraveckých sedlácích, kteří byli jeho popravou rozhořčeni, a tak jeho tělo sundali a nechali mu vykopat hrob na hřbitově u kostela sv. Jiří, kde ho poté pohřbili. Podle historických pramenů to ale navždy zůstane na úrovni pověsti. Historické prameny nám vyprávějí zcela odlišný příběh.

Po Kozinově popravě byl oběšen i jistý zloděj Isak Jakob židovského původu. Skoro po roce nařídil pražský soud jeho sundání a pohřbení na popravišti. To se ale nelíbilo plzeňským hejtmanům, kteří nechtěli sejmout z šibenice dříve žida, když tam stále visí oběšený křesťan Kozina. Není známo, jak celá pře dopadla, ale víme, že Kozinovo tělo viselo na šibenici ještě čtrnáct měsíců po oběšení. Nabízejí se dvě možnosti, buďto Kozinu později zakopali na popravišti, nebo tam jeho tělo viselo, dokud ho takzvaně nerozfoukal vítr.

Z pohledu dnešní morálky a zvyklostí je něco jako robota a podřízenost vrchnosti absolutně nepochopitelné. Tehdejší lidé ale uvažovali jinak, brali to jako jakousi formu splátky svému pánu za pronajmutí polností. Dnes už se přesně nedovíme, jestli Chodové o zrušení svých práv opravdu nevěděli, nechtěli si to připustit nebo se jim prostě nechtělo robotovat, a i ostatní výsady se jim zamlouvaly. Také už nezjistíme, jak moc do událostí zasáhla Lammingerova přísnost a jak moc byl krutý on a jak jeho správci. Byla jeho nelibost vůči Chodům způsobena tím, že s nimi měl problémy už jejich otec, nebo čistě jejich neochotou pracovat? Na rozdíl od Psohlavců nebyl Wolf Maxmilián Lamminger ten zpátečnický šlechtic vyznávající staré pořádky, nýbrž podnikavý pokrokář, který se snažil své panství posunout dál. A naopak Chodové byli ti, kdo lpěli na starých právech a tradicích a odmítali pokrok. Ale je to Kozina, kdo má v Újezdě pomník.

Zdroje:

Zdeněk Šašinka, Kauzy: Chodská rebelie 1695 - Sedláci proti vrchnosti, 2012, Živá historie

Stanislava Jarolímková: Střípky České historie aneb mozaika z dob dávných i nedávných, 2024, Universum

https://cs.wikipedia.org/wiki/Wolf_Maxmilián_Lamingen_z_Albenreuthu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lamingerové_z_Albenreuthu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kozina