Článek
On kouřil dýmku, já cenově docela dostupný doutník „Flor de Nicaragua Colorado Toro“. Tentokrát jsem si k němu nalil do skleničky na prst slušného Cognacu. Koukali jsme do zahrady a lezlo po nás tátovo kotě.
Vím, jsem amatér a začátečník, a asi k smíchu. Přesto mám chuť se podělit o dnešní zážitek. Nemám to vždycky, ale když se dokážu u doutníku na tu hodinku a víc fakt zastavit, vypnout a uvolnit, najednou se zpomalí čas, mé smysly začnou vnímat citlivěji, klesne mi tep i tlak, a voňavý (ač jistě nezdravý) dým s sebou někam odnese i stres a shon dne.
Už jsem jeden tento doutník kouřil a chutnal mi, ale dnes jsem vnímal daleko jemněji jeho chuť, možná za to trochu i mohl ten Cognac, možná i rozpoložení. Svým „véčkovým“ ořezávačem jsem vyštípnul drážku v hlavě doutníku a pomalu ho zapálil.
Prvních pár minut jsem vnímal chuť hořkého „holandského“ kakaa, nebo jako když se mi v ústech rozpouští čtvereček hořké 100% čokolády. Potom přišlo na řadu u prodejce avizované koření. Pro mě příjemné štiplavé chutě jako pepř na dobrém stejku, ale i příchutě jiných koření, jejichž jména ani neznám. V poslední třetině některých doutníků jsem registroval svíravé chutě, které s blížícím se koncem přecházely v pachuť kouře z pálené slámy, ale tentokrát mi jemně svíravá chuť přišla spíš jako kandovaný zázvor nebo trochu jako olivy. Moc příjemné.
Na druhou půlku doutníku už jsem si pro chlad navlékl rukavice, ale zážitek byl skvělý a vlastně přetrvává i teď několik hodin poté.
Proč o tom psát? – Jsem rád, že manželka mi to trochu se skřípěním zubů toleruje, ale vlastně nemám ve svém okolí nikoho, s kým se o tento druh zážitku podělit, nebo dokonce s kým ho sdílet.
Jmenuju se Honza a je mi přes padesát (tátovi přes osmdesát). Kouřit cigarety jsem přestal ve dvaceti. Před dvěma lety mě dobrý kamarád z jižních Čech pozval spolu s několika svými přáteli na malou oslavu svých padesátin. Otevřel nějakou moc vzácnou whisky a k ní každému nabídl doutník. Ač nekuřák jsem si ho zapálil a poprvé zažil již zmíněné uklidnění a zpomalení průběhu času. O měsíc později jsem se o tom zmínil na návštěvě u švagra, který doutníky kouří pravidelně. Hned mi jeden nabídl. Pak následovalo několik dalších. Byl jsem poučen, že doutník se netípá a nesklepává se z něj popel. Taky jsem záhy zjistil, že z doutníku za pár korun z trafiky je jen omezený zážitek a čeká mě po něm druhý den s pocitem v ústech, jako bych před tím vylízal popelnici zevnitř. Ale slušný doutník už někde od stovky výš může přinést něco příjemného.
Nechci nikoho přesvědčovat, aby začal nebo nepřestal kouřit, ale mně osobně se zdá, že přínos „relaxačního“ a antistresového dopadu kouření doutníků může výrazně překonat jeho nezdravost a nebezpečnost.
Zatím ani nevím přesně, jak takový blog funguje, ale mým záměrem je podělit se o své začátečnické zážitky a zkušenost a nechat si poradit a poučit se od lidí s podobným zájmem a potěšením z kouření doutníků. Možná i najít nějaký klub kuřáků doutníků, nebo jednotlivce, se kterými by si šlo popovídat a případně doutník společně vykouřit.
Takže díky, pokud jste to někdo dočetl až sem. Velmi uvítám připomínky, rady, zkušenosti, nápady, historky, a tak všelijak nebo jinak. Snad budu pokračovat dál.
