Článek
Může být dvakrát nebo vícekrát dražší doutník z Kuby o tolik lepší než slušný nikaragujský, honduraský nebo dominikánský kousek? V ceně je přece zakomponována tradice, touha zákazníka po pocitu, že to je „ten“ pravý ryzí. Dokonce i umělá inteligence mi v mém názoru dává zapravdu. Prý: „Kubánské doutníky jsou drahé částečně díky své kvalitě, ale významnou roli hrají historie, prestiž a omezená dostupnost. Pokud hledáš špičkový doutník, který za tu cenu opravdu stojí, nemusí být nutně kubánský.“
Pro potvrzení své hypotézy podpořené názorem AI jsem si zvolil Montecristo Especial No.2 a to hned z několika důvodů:
- Nezastírám, že jedním z nich byla cena. U mého prodejce šel pořídit těsně pod pětistovkou, což znamená, že je to jeden z nejlevnějších kubánských doutníků, které se dají vychutnávat přes hodinu.
- Důvodem je ovšem i název a jeho příběh. V továrnách na doutníky na Kubě byli zaměstnáváni profesionální los Lectores (předčítači), kteří několika stovkám i negramotných torcedorů (baličů doutníků) četli noviny, horoskopy a také významná díla světových klasiků. Seděli nebo stáli na vyvýšených tribunách a museli mít silný a zřetelný hlas, aby je bylo dobře slyšet až na konci velkých hal. Často to byli spíše herci – četba byla dramatická, plná emocí. Mezi nejoblíbenější čtené knihy patřil román Hrabě Monte Cristo od Alexandrea Dumase. Tento slavný příběh o lásce, zradě, pomstě a spravedlnosti museli dlouholetí pracovníci slyšet i několikrát. To inspirovalo Alonzo Mendeze v roce 1935 k vytvoření značky, kde jméno hraběte spojil do jednoho slova. Mimochodem v samotném příběhu se objevují ty nejkvalitnější kubánské „puros“ doutníky. Hrabě Monte Cristo je nabízí v Římě synovi svého úhlavního nepřítele Fernanda Montega Albertovi de Morcerf, náruživému kuřákovi doutníků zoufalému z kvality kuřiva dostupného v Itálii.
Na pohlednici čte předčítávač noviny pracovníkům v havanské továrně na doutníky. (Zdroj: https://faculty.washington.edu/kucher/)
- A nakonec důvodem byl taky neobyčejně elegantní tvar doutníku - panetela – úzký dlouhý doutník, který se úžasně drží, a taky vytváří efekt, kdy při kouření je významnější část jeho chuti nutně tvořena kvalitním krycím listem.
Pořídil jsem si ho začátkem prosince, četl si o něm, díval jsem se na něj a nechával ho odpočívat v příznivých podmínkách humidoru. Naplánoval jsem si jeho zapálení na Silvestra odpoledne. Před tím jsem se ještě pokusil o pár fotek spolu s velkým vydání knihy ze sedmdesátých let minulého století. A taky se štíhlým nožem Laguiole, který vytvořil nožíř Daniel Renault z jihofrancouzského Pézenas.
Usadil jsem se v tátově dílně se skleničkou karibského rumu. Odštípl jsem hlavu doutníku, škrtl sirkou a zapálil ho. Tehdy se objevila v ústech nosná, kulatá, křehká, okouzlující, nikoli slabá, přesto nedefinovatelná chuť úžasného doutníku. Na ni se postupně jako na jevišti objevovaly jemné náznaky dalších příchutí: káva, čokoláda, luční květiny, oříšky, na špičce jazyka směs exotických koření, chvilkami snad i náznak vůně pečené kachny… taková lahodnost krásy v příjemném dýmu. Doutník ke psaní básní, něco jako zabalit se ve večerním chladu do vlněné beránkové přikrývky, a nebýt v ní sám. Až do konce, celých 70 minut. (Až pak jsem si všiml nedotčené skleničky rumu.)
Tak kde je to zklamání z titulku? Myslel jsem si, že to bude jen průměrný doutník a tím budu mít od těch drahých kubánských jednou pro vždy pokoj. „Zklamáním“ je, že jsem se mýlil. Tenhle totiž za ty peníze stojí. Napadá mě opět citát ze Starého zákona, kde král David ve zbožné touze zapsal: „Den ve tvých nádvořích je lepší než tisíc jinde. Zvolím raději stát na prahu v domě svého Boha, než pobývat ve stanech ničemů.“ V žádném případě nebudu doutníky zbožňovat, ale napadá mě, že raději jeden Montecristo za měsíc, než obden doutník za dvě stovky. Teda, kdybych se musel jednou takto rozhodovat.
A zůstává ve mně palčivá otázka (stále začátečníka): Co se stane, když ochutnám kubánský doutník ještě dvakrát, třikrát nebo pětkrát dražší? Chci to vůbec po svém silvestrovském zážitku zkoušet?
