Doutník umožňuje „cestování časem“

Kristoff Kristania Robusto je krásně hnědý dominikánský long-filler. Se splývavým prstýnkem v barvě krycího listu se zlatými potisky působí luxusněji, než naznačuje jeho cena 128 korun.

Tátovi ohřeju něco k jídlu, píchnu inzulín a jdeme uskutečnit náš plán proměnit jeho malou dílničku v útulnou kuřárnu. Ještě před tím žmoulám Kristoffa v rukou a snažím se vybavit, čemu je podobná jeho nasládlá vůně. Snad nějaké ovoce, hruška? Ne, trochu zemitější. Mám to! Jsou to batáty. Jasná vůně oranžových sladkých brambor. Pak už táta bere dýmku a pivo a já sklenku koňaku a doutník. V dílně je chladněji než uvnitř, ale v bundě velmi příjemně a hlavně tu nefouká.

Ihned po zapálení mě překvapuje i přes vůni nečekaně sladká chuť. Banán s bezinkou. A dým. Z paty doutníku i z úst se v nehybném vzduchu dílny pomaličku vznáší jasně bílý, hustý krémový kouř. Pastva pro oči. Na jazyku i patře je kouř jemný, hladivý, hladký, vinař by řekl, že kulatý.

Náhle se chuť mění. Vnímám specifickou chuť silné kávy. Odkud tohle znám? Od dědy. Když mi bylo asi deset, někdy jsem tajně vzal dědovi několik zrn z černého lesklého sáčku s nápisem „Speciál Tuzex“.

Rozkousal jsem je a celou mou bytost naplnila silná hořká, ale lahodná chuť kvalitní brazilské kávy. Přenesu se časem na začátek osmdesátých let. U dědy a babičky jsem tajně ochutnával i hořké kakao, skořici nebo ze sekretáře jsem ulizoval „Balantýnku“ nebo myslivce. Někdy i jen cukr nebo sůl. Asi jsem si svou úchylku při dráždění chuťových buněk pěstoval už od malička.

Děda byl frajer a moudrý člověk. Když jsem zlobil, říkal, že jsem bambulák. Občas utrousil nějaká moudra, která mě provázejí celý život. Jako třeba, když se něco rozbilo, vylilo nebo nepovedlo a někdo řekl, že je to škoda, odpověděl: „Škoda je jen, když někdo umře, a ještě ne vždycky.“ Nebo mi říkával: „V životě jsou nejdůležitější dvě věci. Zaprvé, zjisti, co tě ze všeho nejvíc baví. Za druhé, najdi někoho, kdo tě bude platit za to, že to děláš.“ Snad se tím i trochu řídím. Umřel v 86 letech naprosto zdravý v neděli po obědě, když jsme všichni byli spolu. Sedl si do křesla, hekl a byl pryč. To bych si jednou přál. Až později jsem slyšel historky o jeho dobrodružných cestách, tragických událostech, co zažil, i hrdinských činech, co vykonal. Ale to už z druhé ruky.

Mezitím se chuť kávy mění v jemnou, ale jedinečnou kořeněnou chuť. Už nejsem doma u dědy, ale s rodinou v restauraci Assaggeria Km 431 v městě Alba Adriatika, kde si pochutnávám na místní specialitě středoitalského kraje Abruzzo. Jsou to arrosticini. Mám na jazyku jejich nezaměnitelnou kořeněnou chuť skopového masa navlečeného na špejlích připraveného na grilu „furnacella“. Vybaví se mi i buket a jemně kouřová chuť zdejšího výtečného suchého červeného vína Montepulciano.

V poslední třetině doutníku se vrací káva a její chuť sládne a proměňuje se v tiramisu. Až do úplného konce žádná svíravá nebo pichlavá příchuť, jen sladký skoro uspávající dojem jako z dortíčku. Ani jsem nestačil dopít sklenku koňaku.

Ještě chvilku pozoruji kouř z odloženého nedopalku a pomalu se vracím z Itálie i z cesty do osmdesátých let zpět do malé útulné dílničky.