Anna Gabrielová byla talentovanou herečkou. Kariéru jí v roce 1948 ukončil nejspíš Václav Vydra

Herečka Anna Gabrielová měla za první republiky dveře na divadelní prkna i na filmové plátno dokořán otevřené. Hrát začala v dětské roli už jako šestiletá, po konzervatoři působila i u Vlasty Buriana. Po roce 1948 se ale ty otevřené herecké dveře začaly rychle zavírat.

V roce 1968 vznikla a působila rehabilitační komise, která prošetřovala omezování herců v 50. letech minulého století z politických důvodů. A tak se na ni tato, v té době téměř neobsazovaná herečka, také obrátila.

A protože jsem náhodou objevil soubor unikátních a více než 50 let založených dokumentů, které se rehabilitace Anny Gabrielové-Nádvorníkové týkají, pokusím se celý případ, odkrývající poměry, jež v 50. letech panovaly v tuzemských divadlech, rekonstruovat.

Paní Gabrielová se 27. března 1968 obrací na závodní výbor ROH (Revoluční odborové hnutí) Městských divadel pražských. V obsáhlém dopisu shrnuje svou dosavadní kariéru, zejména ty události, v nichž vnímá nějakou formu bezpráví, jehož se na ní její okolí dopustilo. Popisuje tak zejména své válečné a krátké poválečné divadelní působení.

Svůj dopis začíná plná naděje: „V dnešní době, v celém našem státě, probíhá ozdravující proces, se kterým také souvisí odčinění křivd, které občané v poválečných letech protiprávními zásahy utrpěli. Proto i já žádám o svoji hereckou rehabilitaci na svém posledním, dlouholetém, uměleckém pracovišti.“ Hned v další větě herečka přitvrdí a nebojí se zostra formulovat svůj postoj a konkrétně jmenovat toho, kdo je podle ní zodpovědný za ukončení její kariéry.

„Vznáším obžalobu proti Václavu Vydrovi, členovi Městských divadel pražských, který jako samozvaný předseda Revoluční rady od roku 1945 svými bezohlednými zásahy způsobil, že mě bylo odepřeno v poválečné době v Městských divadlech pražských umělecky se dále vyvíjet a nebral žádný zřetel ani na to, že jsem byla v době okupace zapojena do ilegální činnosti v odbojové skupině tehdejšího primátora Dr. Klapky, která vysílala přes Maďarsko uprchlíky a oddisponovávala velké částky na odboj do Anglie, kde se formovala naše první bojová armáda.“

Václav Vydra patřil do známé herecké dynastie. Podle mnoha zdrojů (např. kniha Václava Vebera „Osudové únorové dny“) se významně angažoval v KSČ, mimo jiného aktivně podporoval komunistický převrat v roce 1948, což stvrdil i podpisem výzvy komunistické inteligence „Kupředu, zpátky ni krok“. Zároveň měl být tou osobou, která z divadla dostala Růženu Šlemrovou a předtím, v roce 1946 i Zorku Janů. Ta krátce na to spáchala sebevraždu.

Herečka ve svém dopise označuje Vydrovo chování za války jako velmi opatrné a nenápadné. Po roce 1945 se prý ale rychle chytil příležitosti stát se významnou a výraznou personou našich divadel. Začal nevhodnou reorganizací Městských divadel pražských oddělením Vinohradského divadla od divadla Komorního a to navzdory protestům herců i uměleckého vedení divadla. Nedal se zastavit, stál si za svým a argumentoval prý tak, že „dynastie Vydrů je předurčena k vedení celého pražského divadelního života“.

Ale vraťme se ještě k předválečnému životu Anny Gabrielové. Tehdy vystupovala pod svým rodným jménem Hana Hähnelová, ale v roce 1937, kdy se v do Československa začínal z Německa šířit fašismus, přijala pseudonym Gabrielová, aby jasně ukázala, na kterou stranu patří. A když pak působila od 1. ledna 1939 v divadle Vlasty Buriana, po půlce sezóny sama odešla. Divadlo bylo dle jejích slov výrazně profašistické a ve svých vzpomínkách dále uvádí, že všichni, kromě herců Švabíkové, Blažkové a Marvana byli v divadle „vlajkaři“. Následně získala angažmá v Městských divadlech pražských.

Co se tedy stalo na přelomu let 1947 a 1948, kdy herečka musela svou divadelní kariéru ukončit? V roce 1947 se uměleckým ředitelem Vinohradského divadla stává režisér Jiří Frejka. Ten do divadla přivedl čtyři nové herečky a Gabrielovou téměř neobsazuje, a tak dostává 1. července výpověď. Alespoň tak si to herečka pamatuje a popisuje v dlouhém dopisu rehabilitační komisi. Hned následující den po výpovědi ale těžce onemocněla Jiřina Štěpničková (ta mimochodem v roce 1948 podepíše, stejně jako Vydra, iniciativu „Kupředu, zpátky ni krok“) a její roli Toinetty ve hře „Zdravý, nemocný“ je ohrožena. Nemá ji kdo hrát. Frejka nesáhne po žádné herečce, která v divadle stále působí, ale poprosí Gabrielovou, aby v krizové situaci hru převzala. K tomu slibuje odvolání výpovědi a následné další role.

Gabrielová tuto v pravdě šílenou nabídku přijímá. Během dne se roli naučí a po pouhé jedné jevištní zkoušce skutečně Toinettu odehraje, její záskok nakonec trvá jedenáct repríz. Výpověď ale stále není odvolaná a i někteří další herci tlačí na uměleckého ředitele, aby ji stáhl. Zajde to tak daleko, že předseda kruhu sólistů Bedřich Vrbský odchází za herečku orodovat na radnici. Na základě tohoto tlaku přiděluje Frejka Gabrielové další roli. Janu ve hře „Romeo a Jana“, kterou zkouší s Gustavem Nezvalem v režii Bedřicha Vrbského.

Mezitím dochází k únorovému převratu. Po něm je Gabrielová spolu s dalšími osmnácti herci (např. Růžena Šlemrová nebo Jiřina Stránská) z divadla definitivně vyhozená. Jsou vytvořené kádrové materiály, které jim další divadelní kariéru znemožňují. Alespoň herečka to tak tvrdí. Ať už nějaký kádrový spis na ni vznikl nebo ne, jisté je, že se někdo musel zasadit o to, aby na divadle již nebyla vítaná.

A tak končí divadelní kariéra Anny Gabrielové. Až do roku 1968, kdy žádá o rehabilitaci, pracuje, kde se dá. Byla servírkou, prodavačkou, úřednicí či konferenciérkou. Občas dostala malou filmovou roli a v roce 1962 se stává vedoucí kina ve Filmovém podniku hlavního města Prahy.

Zatím jsme celý případ sledovali očima herečky Gabrielové. Pojďme teď ale na druhou stranu, k Václavu Vydrovi. Není jasné jak se k němu materiály, které paní Gabrielová zaslala rehabilitační komisi dostaly. Jisté ale je, že dva měsíce poté, 10. června 1968 odesílá komisi dopis následujícího znění: „Protože jsem se dozvěděl, že pí. Anna Gabrielová-Nádvorníková vznesla „obžalobu“ s řadou nepravd a urážek na moji osobu a čest mého otce, žádám Vás, aby rehabilitační komise SČDFU mne vyslechla, abych na základě písemných dokladů dokázal nepravdivost jejích nařčení a žádal písemné odvolání všech těchto udání, která mne hluboce urážejí!“.

A tak dojde ke konfrontaci žalobkyně a obžalovaného přímo před rehabilitační komisí. Jednání se uskutečnilo 27. června a určitě nebylo jednoduché, sama komise jej ve své zprávě popisuje jako „dlouhotrvající“ a herečka uvádí, že „bylo pro obě strany vyčerpávající, že se s mojí rehabilitací současně řešil můj pracovní a lidský vztah k V. Vydrovi“.

Celé vysvětlování a argumentace se točí kolem dat a termínů. Zatímco herečka tvrdí, že výpověď dostala 1. července 1947, druhá strana uvádí 31. prosinec 1946. Následně byla v divadle zaměstnána jen na smlouvu o díle a tak nemohla být nijak vyhozena. Už vůbec ne v roce 1948. Odchod z divadla je i po záskoku za herečku Štěpánkovou datován na rok 1947. A protože akční výbory probíhaly až po únoru 1948, nemohlo prý dojít k výpovědi z politických důvodů.

Paní Gabrielová doma dohledá další materiály a posílá je k posouzení komisi. Má jít o opisy dvou dopisů ze roku 1948. Ty mají dokazovat nevhodné chování Václava Vydry vůči ní. Dopisy ale bohužel ze spisu zmizely a zachoval se jen průvodní dopis herečky k nim. Zřejmě pak probíhá další vyšetřování, k tomu již dnes ale žádné písemné důkazy neexistují.

Jenže už 21. srpna dochází k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a na rehabilitaci nikdo nemá čas. Herečka Gabrielová tuší, že teď dějinné události hrajou proti ní a  očekává, že rehabilitace budou dříve či později zastaveny. A tak hned 4. září posílá další dopis rehabilitační komisi a prosí o rychlé uzavření jejího případu. Věří, že pokud rehabilitace dopadne kladně, už ji nikdo nezpochybní a ona se vrátí ke svému milovanému divadlu. V dopisu mimo jiného píše: „Jsem přesvědčena, že z dodaných materiálů vysvítá, že jsem se jako umělkyně i občanka vždy chovala a pracovala vzorně, a že jsem byla opravdu velmi tvrdě a neprávem pronásledována pro ničím nepodložená tvrzení lidí, kteří chtěli před uměleckou veřejností ospravedlnit svůj bezohledný lidský i umělecký postoj proti mě.“

Řízení komise ale bohužel nedopadne tak, jak by si herečka představovala. Argumentem jsou právě ta rozhodná data. Herečka dostala výpověď před únorem 1948, tedy to nemohlo být z politických důvodů. Proto prý ani nemohl existovat žádný kádrový posudek a k výpovědi došlo jen a pouze z důvodu změny dramaturgie divadla do které ona typově nezapadala. To, že nemohla žádné angažmá dostat dalších 20 let ve svém domovském divadle, ani nikde jinde, už komise neřeší. Zřejmě se dramaturgicky nehodí vůbec nikam. Přesto se aspoň o drobné gesto pokusí, když svou zprávu doplňuje závěrečným odstavcem: „Pro paní Gabrielovou by bylo jistě nejlepším řešením, kdyby se po mnoha letech přerušené divadelní činnosti mohla vrátit na jeviště. Mnoho z jejích dřívejších kolegů se o ní vyslovuje jako o talentované, pohotové herečce, zvlášť uplatnitelné v konverzačním repertoáru. Rehabilitační komise nemůže vzhledem ke svým možnostem angažmá paní Gabrielové zajistit, ale srdečně by jí toto řešení přála.“

A tak to zklamaná herečka zkusí ještě jednou. Devatenáctého října posílá komisi poslední dopis, v němž se snaží dokázat, že se na ní rehabilitace vztahovat musí, protože v divadle zkoušela ještě v roce 1948 a až po únoru byla ze dne na den ze zkoušení odvolána. Přikládá dopis náměstka primátora Pičmana z 9. ledna 1948 (o té schůzce, na níž Bedřich Vrbský za herečku orodoval), potvrzení Gustava Nezvala o tom, že skutečně s herečkou v této době zkoušel hru „Romeo a Jana“ a také tuto divadelní hru s datem 11. února 1948 a podpisem Jiřího Frejky. Na tento dopis již ale zřejmě nikdo nereaguje. Alespoň se o tom žádné materiály nedochovaly.

Herečka se ještě snaží získat angažmá v některém pražském divadle a obrátí se na ředitele kulturní správy Národního výboru hl. m. Prahy Radmila Tomáška. Ten si od komise vyžádá informaci o tom, zda v jejím případě skutečně šlo o poškození z politických důvodů. Rehabilitační komise mu 29. října zasílá negativní odpověď.

To ještě Anna Gabrielová-Nádvorníková netuší, že to je konec. K divadlu se už nikdy v budoucnu nedostane. Po pokusu o rehabilitaci si zahrála své dvě poslední epizodní role ve filmech „Svatá hříšnice“ (1970) a „Tajemství velikého vypravěče“ (1971).

I když se jí nikdy nepovedlo prokázat ať už politické, nebo osobní důvody, kvůli kterým se jí Václav Vydra nebo Jiří Frejka rozhodli z jeviště odstranit, je málo pravděpodobné, že by tak talentovaná herečka musela opustit divadlo jen pro svůj nevhodný herecký typ. Zvlášť, když byla odejita uprostřed rozzkoušené hry. Stejně tak je zvláštní, že na materiály, dokazující, že divadlo byla nucena opustit až po únoru 1948, už komise nereagovala a byly zameteny pod koberec. Zda šlo o záměr, nebo prostě jen o běžnou pookupační realitu už dnes nezjistíme.

A tak se zdá, že skutečně musely existovat nějaké kádrové materiály nebo doporučení nějaké mocné či významné osoby tuto herečku v našich divadlech neobsazovat. Proto na mne, na základě všech prostudovaných materiálů působí hereččina verze jejího smutného příběhu poměrně věrohodně. A jestli to zařídil Václav Vydra, s nímž herečka evidentně nevycházela ani pracovně, ani lidsky, anebo někdo jiný už dnes asi nezjistíme. To, že ale kolegové Frejka i Vydra jednali nefér a druhý jmenovaný následně před komisí mlžil kolem hereččina působení v divadle v roce 1948, je nezpochybnitelné.

Herečka Anna Gabrielová-Nádvorníková zemřela v zapomnění 27. září 1996 v Praze. Bylo jí 82 let.