Devadesátky: Autostop byl rychlý a spolehlivý způsob, jak se jako student podívat za hranice

Když se v roce 1989 otevřely hranice, bylo to něco neskutečného. Už nebyl problém vyřídit si pas a odjet kamkoliv se člověku zachtělo. A tak se první Čechoslováci začali jezdit dívat, jak to vypadá ve Vídni, v Benátkách nebo dokonce v Paříži.

Já v té době chodil na střední školu, hned po obnovení činnosti jsem se přihlásil do Junáka. Táta byl skaut, děda skautoval za války s Foglarem a já až do té doby toužil být členem nějakého podobného oddílu. A objevování Evropy nás lákalo samozřejmě také.

Se skauty jsme jezdili na jednu výpravu za druhou, stavěli jsme si vor, na němž jsme sjížděli Berounku, lezli jsme po horách i do jeskyní. A pak někoho napadlo, že bychom v létě, místo tábora, mohli jet stopem do Dolomit. Bylo to v roce 1994, což si pamatuju podle toho, že se po prázdninách konal v Praze koncert Pink Floyd a o nich jsme si s našimi „řidiči“, pro které to bylo také atraktivní téma, několikrát povídali. A nám bylo sedmnáct. Ideální doba vyrazit do světa.

Jako chudí studenti jsme měli hodně hluboko do kapsy, takže jsme nepočítali s tím, že bychom si v cizině něco kupovali. Rozměnili jsme si pár marek a lir, koupili si automapu Alp v měřítku 1 : 600 000 (tenkrát ještě mobily nebyly, NMT síť sice existovala už v roce 1991, ale až v roce 1996 byla spuštěna GSM síť, ale ani pak jsme stejně na mobil neměli). Sbalili jsme tlustej sešit a fixy na psaní stopovacích cedulí. A taky jsme nakoupili instantní potraviny na celou dobu expedice, sbalili jsme oblečení (dvě trika, jedny kraťasy, jedny dlouhý kalhoty a podobně) a s batohy kolem 25 kg se vydali do světa.

Rozdělili jsme se na dvojice, v nichž jsme stopovali a vydali se vlakem na hranice. Než jsme vyrazili, ještě jsme si smluvili místo, kde se všichni potkáme. Koukli jsme do naší mapy, našli městečko Canazei a řekli si, že sraz tam bude u stanice lanovky v 10 a v 16 hodin. Uvidíme, kdy se tam všichni potkáme. A opravdu jsme se tam pak všichni potkali.

Tak začal můj první stop. Nakonec jsem jich od roku 1994 absolvoval pět a projel jsem Itálii, Německo, Švýcarsko, Slovensko, Rakousko i Lichtenštejnsko.

Nebudu tu dál popisovat ty konkrétní cesty (pokud by o to byl zájem, napište mi do komentáře a můžu to udělat v nějakém dalším článku, docela mne baví na to vzpomínat), ale chci se soustředit na to, co to znamenalo stopovat v devadesátkách po Evropě.

Tenkrát jsme ještě nebyli v Evropské unii a v Schengenu, takže na hranicích byly kontroly. Každý ukazoval pas a dostal razítko. Klíčové bylo přejet hranici autem a ne pěšky, protože pro pěší turisty, ještě s naším pasem a ve věku studenta měli celníci často spoustu otázek. Kam jedeme, kde tam budeme bydlet, kolik máme peněz a ty pak chtěli vidět. Člověk nemohl říct, že bude spát někde venku na divoko, nebo ukázat že má v peněžence jen 50 marek. To by nás dál nepustili. Posloužili tenkrát naši „řidiči“, kteří říkali, že jedeme s nimi.

Pokud se člověk vypraví na cestu do Itálie, je jasné, že tam potřebuje jet po dálnici. Tam taky chytnete auto, které jede dostatečně daleko. Jenže na dálnici se stopovat nesmí, Italové tam měli přímo cedule, které to zakazovaly. Rozumným kompromisem tak byly benzínky nebo nájezdy na dálnici, případně italské platební brány. Přesto jsme měli nejednu mrzutost s policií, která nás třeba odsouvala pryč z nájezdu, nebo nám zakazovala stopovat na výjezdu z benzínky.

Nejkurioznější byla situace, kdy nás karabiniéři načapali, jak jdeme podél dálnice (byli jsme ale za svodidlem) a donutili nás běžet podél jejich auta na nejbližší pumpu. Tam nám řekli, ať si zavoláme taxíka a necháme se vyvézt pryč. Drze jsme řekli, že jsme teď zpocení a unavení, jak jsme běželi a tak si tam odpočineme v motelu, kterej u pumpy stál. Překvapivě nám to prošlo a my už za hodinu stopovali na výjezdu z té pumpy.

Nizozemci, nevím proč, v té době stopaře milovali. Zastavovali velmi často, byla radost s nimi jezdit. Nejkurioznější situace ale nastala, když nám zastavili někde u Udine najednou dvě auta. Italové a Nizozemci. A Ital byl pro nás výhodnější, protože nás mohl dovézt asi o 30 km dál. Holanďani začali licitovat - tak my vás tam dovezeme taky, nebo ne, vezmeme vás ještě dál. Nakonec jsme tedy jeli s nimi.

Na cestách jsme se naučili stop neodmítat, i když nás mohl řidič dovézt třeba jen 15 km a pak měnil směr. Jakmile totiž člověk auto odmítl, zpravidla to znamenalo, že další dlouhé hodiny nikoho nezastavil. Obvykle jsme na odvoz čekali řádově desítky minut. Ale po odmítnutí jednoho auta v Savoně jsme si na to další počkali 6,5 hodiny. Ale bylo to obecně nevhodné místo, kde to měli stopaři těžké. Po několika hodinách jsme si všimli dopravní značky, která byla zezadu a na tyči popsaná nápisy typu „nejhorší místo pro stop“, „čekáme tu půl dne a nic“, „dnes to balíme, snad to bude zítra lepší“ v několika jazycích včetně češtiny.

Na stopu jsme se naučili nechávat se vyhazovat na dálnici na místě, kde bude možné zase stopovat. Mimo dálnici to bylo často v místě, kde se naše cesty s řidičem rozdělovaly. Křižovatka, nějaké město a podobně. Často jsme tak byli v noci někde, kde se nedalo najít ideální místo na přespání. A tak jsme třeba před Salzburgem spali pod mostem, někde ve Švýcarsku mezi dvěma domy, byli jsme ale tak pitomý, že jsme jednou přeběhli dálnici a ustlali si v křoví mezi svodidly uprostřed.

Na stop jsme jezdili kluci i holky a nikomu se nic nestalo, což ale samozřejmě nic neznamená. Měli jsme prostě štěstí na milé lidi. Jen jednou u nás v Terstu v přístavu ve dvě v noci zastavil pán v bílém volvu s tím, že jestli nemáme kde spát, vezme nás k sobě domů. Má prý jeden moc hezkej pokoj, v něm jednu velkou postel a tam to bude príma. To jsme se trochu báli, ale jen jsme odmítli, on ještě chvilku přemlouval a pak odjel.

Naopak jsme se na stopu měli jak v bavlnce. Řidiči byli milí, Československo bylo tenkrát i díky Václavu Havlovi populární a tak nejen, že nás dovezli, kam jsme potřebovali, ale často jsme něco dostali. Koupili nám kafe, ledový čaj (ten tenkrát čepovali na každé benzínce), pivo, magnum (to jsem na stopu jedl vůbec poprvé), ale také nás pozvali na oběd nebo nás u sebe doma nechali přespat a nebo nám dávali peníze. I když jsme se tomu bránili a přišlo nám to hloupý, oni argumentovali tím, že vydělávaj spoustu peněz a pro ně to vůbec nic neznamená, ale nám to může pomoct si koupit třeba oběd.

Když jsem takhle v těch devadesátkách stopoval, říkal jsem si, že až budu mít auto a budu někam jezdit, tak taky musím brát stopaře. A těšil jsem se na to. Ale doba se změnila, stop prakticky vymizel a nahradily ho spolujízdy a nebo jakkoliv přes internet organizovaný stopy. A tak jsem nakonec stopaře mohl vzít jen dvakrát nebo třikrát, víc stopařů jsem jako řidič bohužel nepotkal. Už to není jako dřív, kdy na každé pumpě na dálnici jich stálo několik.

V předchozím díle seriálu o tom, čím jsme žili v 90. letech minulého století jsem psal o tom, jaký vliv měla skupina Orlík na tuzemské nácky a rasisty.