Článek
Události šly po sedmnáctém listopadu 1989 neuvěřitelným tempem. Každým dnem jsme se více otevírali a přibližovali svobodnému světu a prožívali jsme události jinde běžné a u nás do té doby nepředstavitelné. Třeba jako první návštěvu papeže Jana Pavla II. v Československu.
Pro nás, třináctileté kluky to bylo fascinující. Ještě v roce 1988 jsme neznali jméno Václava Havla a teď to byl náš nový idol. Hrdina, prezident, kterého jsme si mohli po Gustavu Husákovi konečně vážit. Charismatická osobnost. A podobné to bylo se svatým otcem. Ještě v roce 1989 jsme spolu s vrstevníky netušili, jak se současný papež jmenuje. Ve škole jsme se nic takového neučili a ani doma se o tom většinou nemluvilo. Ale když Václav Havel Jana Pavla II. pozval, hned jsme se, ať už z vlastní vůle, nebo proto, že zprávám nešlo uniknout, dovzdělávali. Možná jsme si uvědomovali, že žijeme v neopakovatelné době.
Vše jsme sledovali v televizi, dodnes si pamatuji na slova Václava Havla, která mne už tenkrát dostala: Vítám Vás, Svatý Otče, mezi námi hříšníky, nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku. Přišlo mi to už tenkrát hravé, chytré, upřímné a i mně srozumitelné.
Ale nezůstalo jen u sledování televize. Jako skauti jsme byli osloveni a požádání a pomoc s pořadatelskou službou. A tak jsme se v krojích vypravili na Letnou, kde svatý otec sloužil mši.
Vstup na ni byl tenkrát zdarma, návštěvníci si ale museli obstarat vstupenku s číslem sektoru, aby se lidé, kterých tehdy na Letnou přišlo přes půl milionu, neumačkali a po pláni se dobře rozprostřeli. Vzniklo velké množství čtvercových nebo obdélníkových sektorů, mezi nimiž byly uličky pro pěší, ale i širší pro auta.
Naším úkolem bylo stát na vzniklých křižovatkách a navigovat příchozí do jejich sektorů. Od rána jsme tedy stáli na svých místech a pomáhali jsme příchozím s orientací. Mapu prostoru jsme měli v hlavě a tak to nebylo nic složitého. Z dnešního pohledu je to možná překvapivé, ale nálada ve společnosti byla tenkrát taková, že naprostá většina příchozích se chovala slušně, nikam se necpala a netlačila a poslouchali pokyny nás dobrovolníků, ať už šlo o staré skauty nebo o nás děti.
Jednadvacátého dubna byla sobota a i když šlo o teplý jarní den, počasí bylo aprílové. A tak ještě před začátkem bohoslužby přišel ukrutný slejvák. Nebe se otevřelo a návštěvníci byli zkoušeni, zda se nechají nepřízní počasí odradit, nebo zda vyčkají.
Vzpomínám, jak jsme stáli s bratrem Pavlem a Kráťou na svých místech, snášeli jsme průtrž mračen a byli jsme hrdí, že jsme nikam neutekli. Promokli jsme totálně, ale i v tom slejváku jsme rozdávali rady kolemjdoucím, kteří ale byli vybaveni pláštěnkou. My ne. Ale ta hrdost, jak jsme zvládli svou službu byla pro třináctileté kluky něco opravdu silného a formujícího. A když přeháňka přešla, věděli jsme, že jsme neselhali. Že jsme splnili svou povinnost a prokázali, že jsme hodni toho být skauti. Takhle nějak jsme uvažovali a to až do chvíle, než přišel náš vedoucí Ledňáček, v suchém oblečení.
Než jsme totálně promočení stačili říct, že jsme to vydrželi a zůstali na svém místě, než jsme se stihli pochlubit, spustil on. Jaktože jsme tu zůstali? A jaktože jsme se nešli schovat? To byla hloupost a to se o sebe neumíme postarat? Ledňáček nám připravil pěknou sodu, na kterou jsme ani jeden nedokázali zareagovat. A tak jsme si nechali vynadat a zklamání z celé té situace jsme si drželi uvnitř sebe. Přesto jsme se nenechali zlomit a po vůdcově odchodu jsme si navzájem potvrdili, že to vidíme jinak a že jsme víc skauti než on.
Jo, z dnešního pohledu to byla hloupost, stačilo se na tu průtrž někam schovat. Ale nám to dodalo pocit toho, že neutečeme ani v nepříznivých podmínkách a něco vydržíme.
Pak ale přišla odměna. Po dlouhém dni únavného stání a po nepřízni počasí přímo kolem nás jen asi v metrové vzdálenosti projel Václav Havel, následně Jan Pavel II. ve svém papamobilu. Něco takového pro nás bylo absolutním zážitkem.
Větším, než samotná bohoslužba, které jsme moc nerozuměli a na níž si dnes už vzpomínám jen matně. Vše ostatní ve mne zanechalo mnohem silnější vzpomínky. A i když jsme si tenkrát, nevím proč, nevzali foťáky, takže z té akce nemám jediný snímek, ty vzpomínky zůstávají živé i po pětatřiceti letech.
