Článek
Jan Burian je dlouhodobě můj nejposlouchanější tuzemský umělec. Podle statistik mého Last.fm jsem nějakou jeho písničku pustil za poslední dva a půl roku 1874krát (aspoň tak to bylo v době psaní tohoto článku), což jsou asi tak dvě písničky denně. A stejně jako mám rád jeho hudbu, moc rád ho i čtu. A věřím, že v tom nejsem sám.
Vnímat jsem ho začal někdy zkraje 90. let asi v televizním pořadu „Posezeni s Janem Burianem“. Už tenkrát se mi líbilo jeho vždycky chytré a netuctové povídání s přesahy.
V té době jsem ho taky zažil poprvé na koncertě. Bylo to na Svojšicích, folkovém festivalu, kde jsem se s nadsázkou (ale malinkou) považoval za jediného návštěvníka areálu, kterému se jeho vystoupení líbilo.
Knihy Jana Buriana
Kotlíkáři byli tenkrát neskutečně netolerantní a zabednění a kromě španělky uznávali snad jen akustickou basu a písničky ideálně s trampskou tématikou. Všechno ostatní bylo špatně a progresivní Burian s klávesama a jestli si to dobře pamatuju i elektrickou kytarou byl pro ně vrchol neposlouchatelné avantgardy. Vetřelec, který mezi přátele táborových ohňů, kteří ale do sebe lili u stánků s občerstvením jedno pivo za druhým, aby pak mohli křičet že holky těžší to maj, nepatří.
Jo, taková byla tenkrát doba.
Stejně rád ho i čtu. Jeho schopnost všímat si důležitých drobností a vytáhnout z nich pravou podstatu je ojedinělá. Mám rád jeho humor. V mé knihovně je proto většina jeho knih všech žánrů. Jsou tam verše, písňové texty, fejetony, cestopisy nebo memoáry.
Fejetony, které píše, čtu často průběžně, když vycházejí (ale ne vždycky, jsem v tom neukázněnej a podobně to mám třeba s Evou Turnovou). Přesto si pak užívám jejich, tedy těch fejetonů, souborná vydání. Ta fungují jako deníky, zaznamenávající určitá období. Protože jsou, kromě života jejich autora, propojené s kulturně - společensko - politickými událostmi doby, z níž pocházejí, tedy s tím, co často nežil jen Burian, ale i my ostatní, tak jsou to vlastně svým způsobem i deníky nás všech. A často se z nich o sobě dozvídáme věci překvapivé, kterých by si člověk nevšimnul, nebo by se je snažil skrýt.
Kniha „Kočkování, aneb proč ještě zpívat“ v tom není jiná. I když možná trochu je. Přináší vyprávění z let 2019 - 2022, takže mimo jiného zachycuje období covidových lockdownů, nejistot a marností. Tedy období, kdy jsme často, ať jsme chtěli, nebo ne, žili všichni velmi podobně. Proto je právě tento díl výjimečný a jiný. Ne tím, jak je psaný, ale dobou, z níž vychází. Vzpomínky na covid nebo pocit z něj budou z velké části pro všechny společné.
Každý si asi pamatuje na to, jak jsme byli best in covid a přitom země s nejvyšší úmrtností na obyvatele na světě. Nejde zapomenout na neschopnou Babišovu vládu, ministry zdravotnictví, kteří porušovali svá vlastní pravidla nebo to, jak se přes noc stal z každého čecha epidemiolog. Když to po těch pár letech čtete, ne takhle suše napsané, ale s Burianovým nadhledem, zas vás to vtáhne na tiskové konference ministrů, kteří nemají být slušní i do prázdných ulic města, které už jen tak nezažijete.
Ale bylo by nespravedlivé roky 2019 - 2022 rámovat jen koronavirem.
Burian tu píše o všech svých obvyklých činnostech, ať už jde o cestování zejména po Islandu (ale nejen po něm), o hraní (běžném i covidovém, k tomu druhému se váže video v článku), psaní, nebo kamarádech či zajímavých lidech, s nimiž se Burian potkal. Také často vzpomíná na ty, kteří v té době odešli.
Samozřejmě píše i o běžných každodenních věcech. A na všechno se umí dívat tak, že vás zajímá i ta neznámá portugalská kaplička São Brissos, o jejíž existenci pochybují i tamnější autobusáci. Ale pokud se i já někdy vypravím do Portugalska, rozhodně ji chci navštívit.
Burian umí v krizových chvílích zapojit fantazii, snít, hrát si. Zlehčovat každodenní těžkosti. Ale taky umí říct jak „Tak jsme došli“ tak „Ahoj babi“ z vtipu, kdy slepý a jednooký jdou lesem za babičkou a jednooký si vypíchne jejich poslední funkční oko. Oboje umí spojit dohromady. Nezřídka glosuje bezútěšnost situace drsně a sebeironicky. Možná právě tím nachází v dané situaci útěchu. A možná i proto mohl vzniknout text „Sen“. V době, kdy všem rozumným a čestným lidem muselo být špatně z chování prezidenta Miloše Zemana, za něj Burian napsal omluvu. Tedy něco zcela nepředstavitelného.
Rád bych se omluvil například za lež, která mi dopomohla k prvnímu nesnadnému zvolení do funkce, i za tehdejší hulvátské chování k řediteli veřejnoprávní televize, kterého jsem v přímém přenosu požádal o popelníček, abych dal najevo, co vše si mohu dovolit. … Netěší mne ani to, že jsem se obklopil nedůvěryhodnými lidmi s temnou minulostí či přítomností a s podivnými kontakty v Rusku nebo Číně, případně nekompetentními tlachaly, jako je můj tiskový mluvčí. Řadu darebáků a spolupracovníků komunistické tajné policie jsem vyznamenal státními cenami, čímž jsem státní vyznamenání v očích veřejnosti tak znehodnotil, že některým z vás bylo hanba je z mých rukou přijmout … Z prezidentského sídla v Lánech jsem do rozhlasu mluvil tak vulgárně, až si někteří mohli začít myslet, že to je vlastně společenská norma. Kromě toho lituji, že jsem si nedokázal osvojit správnou výslovnost anglického výrazu „pussy“.
Tvorbu Jana Buriana se vyplatí sledovat, minimálně těm, kteří ho mají rádi. Tohle vyprávění z let 2019 - 2022 bych ale doporučil i ostatním. Protože jestli to nějak s básníkem, písničkářem, cestovatelem a slušným člověkem (pozor, nezaměňovat se Slušnými lidmi) Burianem zkusit, myslím, že není vhodnější příležitost.
Knihu „Kočkování, aneb proč ještě zpívat“ vydalo nakladatelství Galén v roce 2023.
