Článek
Dnes v noci jsem si jedním dechem přečetl článek od Isabely a nemohu jinak, než jí vyjádřit respekt a obdiv. To samé ale rozhodně neplatí pro některé příspěvky v diskuzi pod článkem.
Vím, že podobné názory kolují i jinde a není jich málo. A protože v takové chvíli mlčet nelze, mám pro všechny rodiče, kteří bojují s handicapem svého dítěte, malý vzkaz.
Problémům se stavíme čelem
Až nám zase někdo bude radit s umístěním našich nemocných dětí do ústavů, tak si vzpomeňte, že my máme doma své vlastní ústavy.
Tam jsme pro své děti k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a 365 dní v roce. Možná si nemůžeme dovolit prvotřídní a drahé vybavení, zato však máme v trvalé nabídce lásku, toleranci a porozumění - tedy věci, které si žádný státní ústav nemůže nikdy objednat.
Neobviňujeme. Jednáme
Nejsme jako ti, kteří nám píšou nenávistné komentáře. My hledáme způsoby, žijeme nadějí, snažíme se jak nejlépe umíme. Nemusíme se za nic stydět jenom proto, že nám to nějaký „hrdina“ za klávesnicí říká.
On by to nezvládl. Ani jediný den. Život s handicapem - ať už vlastním nebo někoho jiného v rodině - vyžaduje hledání kompromisů. Často není jednoduché je najít. Přesto nikomu nedáváme vinu, protože víme, že právě to nám ubírá energii, kterou potřebujeme jinde.
Hateři ale nejsou stejného jednání schopni, protože si nikdy nepřipustí, že za svá selhání mohou jen oni sami. Namísto toho ukazují prstem na ostatní. My konáme.
Víme, že síly jednou dojdou
Toto je asi jediná poznámka, která je 100% pravdivá. Ano, jednou nás naše síly opustí. Ať už to bude věkem nebo vlastním zdravotním problémem, přijde to. Musí.
Jenže je tady opravdu hodně podstatný rozdíl. Buď jsem sobec, který si nenechá narušovat svůj životní standard a honem šoupnu dítě do ústavu, a nebo se k tomu postavím jako skutečný rodič a nenechám ho napospas institucím, kterým nelze důvěřovat.
Naše (dobrovolné) rozhodnutí pro péči nás odsoudilo k prakticky neustálému řešení otázky: „Co bude, až tady nebudeme my?“
I to se proti nám hateři snaží použít. Jenže oni sami neví, co bude třeba za deset let. Možná budou naše děti dávno zdravé. A možná ne.
Já nevím - křišťálovou kouli nemám. Vím ale jistě, že jednou hater, vždycky hater. Nikdy se neoprostí od touhy nenávidět. Je sám, žije ve svém světě urážek a pomluv, neschopen skutečně milovat. Kdo miluje právě jeho?
Drazí rodiče, zůstaňte silní
Pro vás všechny, kteří každý den svádíte těžké bitvy - nevzdávejte se. Nikdy. Vím, že jste si to nevybrali. Ani vaše děti si to nevybraly.
Hledejte, mluvte s dalšími lidmi, vytvářejte komunity. To se nikdy nesmí zastavit na mrtvém bodě. Spolu jsme silnější než každý zvlášť.
Neřešte co bude, až tady my nebudeme. Zacyklíte se a nebudete moci jít dál. Věřte mi, také jsem to musel odbourat. Srovnejte si, jací jste byli předtím a jací jste nyní. A uvidíte, co všechno vás vaše děti stihly naučit.
Až se vás zase někdo pokusí urážet, uvědomte si, že na druhé straně sedí nešťastný člověk, který zoufale touží po pozornosti. Nedávejte mu ji.
