Hrdina Oldřich Pechal: Při zatýkání roztrhl dvoje pouta a rval se jako lev

Oldřich Pechal se narodil 12. května 1913 v Osvětimanech, gymnázium vystudoval v Kyjově a v roce 1937 pak absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Jeho spolužáci i profesoři se ve svých vzpomínkách shodovali, že mladý Oldřich byl mimořádně tělesně zdatný, zároveň ale velmi klidný a rozvážný. Už v mládí se rovněž netajil láskou k vlasti, o které často mluvil. I proto se podobně jako většina našich vojáků nesmířil s okleštěním a následnou okupací Československa a z protektorátu odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie.

Slavný a zároveň tragický příběh Oldřicha Pechala se začíná psát poté, co Francie padla a Pechal se přesunul do Anglie. Přijal zde nabídku stát se součástí jednotky pro plnění zvláštních úkolů, díky které se stal členem výsadku Zinc. Skupina Zinc byla vyslána v reakci na nezdar skupiny Silver B, které se při seskoku poškodila vysílačka, a navíc jí selhaly i kontaktní adresy, na kterých se její členové měli ukrývat. Výsadek Zinc tvořili četař Viliam Gerik, rotmistr Arnošt Mikš a nadporučík Oldřich Pechal, který skupině velel.

Podobně jako skupině Silver B se však i výsadku Zinc lepila smůla na paty již od samého začátku. Plánovaným místem seskoku byla oblast Chřibů. Polští piloti RAF se však dopustili navigační chyby a skupinu vysadili kousek od Gbel na Slovensku. Protektorátní hranice byla tehdy hlídaná, takže bylo rozhodnuto, že se skupina rozdělí, hranici se každý pokusí přejít sám a všichni se pak sejdou na místě, kde měla být skupina původně vysazena.

Zatímco Mikšovi a Gerikovi se podařilo přejít bez problémů, Pechal na hranici narazil na dva německé celníky. Předložil jim své falešné doklady, ale celníci je strčili do kapsy a nařídili mu, aby s nimi šel na stanici. V ten moment nadporučík využil jejich nepozornosti, vytáhl zbraň a oba zastřelil. Střelbu ovšem uslyšela další hlídka, která patrolovala poblíž, takže Pechal musel rychle utéct, aniž by si stihnul vzít zpět své doklady. V padělaných dokumentech bylo bohužel jeho pravé jméno pozměněno pouze drobně („Pešal“ místo „Pechal“) a datum narození bylo stejné, takže gestapu netrvalo příliš dlouho přijít na to, s kým má tu čest.

Pechal zprvu netušil, jak rychle gestapo odhalilo jeho pravou totožnost, přestože dobře věděl, že ztracené falešné doklady budou problém. Rychle navštívil své rodiče, nechtěl je však vystavit nebezpečí, takže se rozhodl přebývat v nedalekém lese, kam mu jeho otec pravidelně nosil jídlo. Poté se ukrýval zejména u bývalého legionáře Rudolfa Berky, učitele Cyrila Žižlavského, kněze Václava Kostihy a kaplana Františka Voneše. Kromě prvně jmenovaného za svoji statečnost později všichni zaplatili životem.

Kromě rodiny se Pechal ve Vřesovicích krátce setkal i s Gerikem a Mikšem. Jejich vysílačka se po dopadu poškodila a po Pechalovi šlo už dávno gestapo, takže nadporučík rozhodl, že skupina nemůže dál operovat a musí se rozejít. Gerik a Mikš se vydali do Brna, kde se rozdělili, zatímco Pechal se dál ukrýval v lesích u Vřesovic. Zrada však bohužel přišla z vlastních řad. Viliam Gerik se z Brna vypravil do Prahy, kde mu ovšem selhaly obě kontaktní adresy a nakonec se dobrovolně přihlásil na policii, která ho předala gestapu, jehož konfidentem se následně stal.

Za informace, které by vedly k dopadení Oldřicha Pechala, byla mezitím vypsána odměna 80 000 říšských marek (800 000 korun). V den, kdy se Gerik přihlásil na policii, byla navíc zatčena celá Pechalova rodina a pátrání po nadporučíkovi ještě více zesílilo. I v této nesmírně těžké situaci byl nicméně stále odhodlaný splnit úkol, se kterým byl do své vlasti vyslán. Pokusil se zkontaktovat někoho z místní odbojové sítě a právě to se mu stalo osudným.

Ve své snaze spojit se s místním odbojem narazil na Viktora Ryšánka a Karla Paprskáře. Oba dva byli původně skutečně členy odbojové organizace Obrana národa, ale po zatčení gestapem se zachránili před popravou tím, že přešli na druhou stranu a působili jako konfidenti a agenti-provokatéři. Ryšánek řekl Pechalovi, že ho seznámí s generálem Miloslavem Fassatim, údajně významným členem odboje, za kterého se ovšem vydával právě Paprskář. Oba následně Pechalovi nabídli, že mu poskytnou nový úkryt na chatě u Brněnské přehrady a vysílačku, kterou by mohl kontaktovat Londýn.

To vše se dělo jen pár dní poté, co Gabčík s Kubišem zlikvidovali Heydricha. Ryšánek a Paprskář doufali, že by se od Pechala mohli dozvědět jména a detaily o parašutistech, což by byl pro gestapo obrovský triumf. Hlavním úkolem obou konfidentů tedy bylo získat od Pechala šifrovací klíč. Nadporučík byl však velice opatrný. S nabídkou setkat se s generálem Fassatim souhlasil, prozradit šifrovací klíč však i přes opětovná naléhání odmítnul. Stejně tak striktně odmítnul i nabídku vyměnit své dvě pistole za jiné, kterou ho gestapáci chtěli odzbrojit. Bylo tedy rozhodnuto, že Pechal bude zatčen.

Na chatě u Brněnské přehrady, kterou Pechalovi nabídli jako nový úkryt, bylo přichystáno malé pohoštění. V momentě, kdy nadporučík vytáhl ruce z kapes, aby si vzal kávu a zákusek, ho gestapák Wolfgang Dyck (vydávající se za odbojáře Karla) přetáhl obuškem po hlavě. Další dva se na něj okamžitě vrhli, chytili mu ruce a povalili ho na zem. Nasadili mu pouta, která ovšem Pechal roztrhl, a začal gestapáky, kteří byli v přesile, mlátit hlava nehlava. Byl to kus chlapa a měl obrovskou sílu. Jen Dyckovi za tu chvilku stihnul způsobit holýma rukama několik fraktur a doživotní následky.

Paprskář, který zůstal na pár vteřin stát jako zkamenělý, když viděl jak Pechal rozlomil ocelová pouta, vyběhl z chaty, aby zavolal 5 dalších gestapáků, kteří byli připraveni v záloze. Ani proti devíti lidem se však statečný velitel skupiny Zinc nepřestal bránit. Znovu ho spoutali, ale i druhá pouta se mu podařilo rozlomit. Nakonec však byl přemožen, zmlácen do bezvědomí a celý zkrvavený na nosítkách odnesen do auta.

S tak ohromným vzdorem při zatýkání se brněnské gestapo do té doby ještě nesetkalo. Stejně tak si nedokázalo vysvětlit, jak někdo mohl rozlomit ocelová pouta typu Schwartz, takže je nechali poslat na přezkum do Kriminalistického ústavu v Berlíně, odkud jim přišla odpověď, že se ještě nikdy nestalo, aby někdo tato pouta zlomil.

Oldřich Pechal byl po zatčení uvězněn v brněnských Kounicových kolejích, kde byl několik týdnů brutálně týrán a mučen. O strachu, který z něj jeho mučitelé měli, svědčí mj. fakt, že i na své cele byl neustále spoután ve svěrací kazajce a nohama zároveň připoután k lůžku, u kterého neustále stála stráž, přičemž krmit ho směl pouze jiný vězeň.

Oldřich Pechal 12 dní nepromluvil ani slovo a ani poté z něj gestapo nedostalo nic důležitého. Razantně omítnul všechny nabídky ke spolupráci, čímž by si mohl zachránit život. Přivedli mu dokonce ukázat jeho rodinu, ale ani to s neoblomným velitelem výsadku Zinc nepohlo. A tak se stalo, že 12. června 1942 byli pod okny jeho cely popraveni oba jeho rodiče, oba sourozenci, švagr i strýc. Nacistickému běsnění bohužel neunikla ani pouhých několik dní stará neteř Oldřicha Pechala Jana. Gestapo Pechalovu sestru Boženu popravilo ihned po porodu a miminko pak nechali zemřít hlady. Celkem bylo v červnu 1942 během tzv. kyjovské heydrichiády popraveno 33 Pechalových příbuzných a spolupracovníků.

Poté, co skončil hrdinný boj sedmi parašutistů v kryptě kostela Cyrila a Metoděje, dospělo gestapo k závěru, že velitele výsadku Zinc už vlastně na nic nepotřebuje, a tak byl 30. června 1942 nadporučík Oldřich Pechal stanným soudem v Brně odsouzen k smrti. Chtěl, aby byl jako voják zastřelen, ale nebylo mu vyhověno. 22. září 1942 byl dopraven do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl ještě téhož dne oběšen.

V historii našeho odboje je spousta známých i méně známých hrdinů a přestože míra hrdinství je veličinou obtížně měřitelnou, nadporučík Oldřich Pechal bezpochyby patří k těm největším. Historiky je pro svou chrabrost a naprostou nezdolnost právem řazen na úroveň Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše či slavného tria (Mašín+Balabán+Morávek) z odbojové skupiny Tři králové. Přestože jeho jméno není mezi veřejností tak známé, svojí statečností patří mezi největší hrdiny naší historie.