Článek
Příčiny a historická fakta
Pokud bychom chtěli pátrat po příčinách konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, museli bychom sáhnout hluboko do minulosti a vzít v potaz mnoho aspektů napříč dekádami.
Ze stručnějšího hlediska je ale možné konstatovat, že příčiny nejsou jen náboženské či etnické, ale především gradují v důsledku nerovnosti lidských práv, aktuálního i historického vysídlení Palestinců, okupace a dlouhotrvající nemožnosti dosažení spravedlivého míru.
Kořeny zle hledat již na začátku minulého století kdy po po rozpadu Osmanské říše získala Velká Británie mandát nad Palestinou. V roce 1917 vydala Balfourovu deklaraci, která slibovala „židovský národní domov“ bez souhlasu palestinského obyvatelstva, které bylo tehdy většinové. Tím vznikly první spory mezi židovským a arabským obyvatelstvem.
Vznik Izraele a první válka (1948)
Po holokaustu OSN navrhla rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Arabské státy a Palestinci návrh odmítli, zatímco Izrael ho částečně přijal a 14. května 1948 vyhlásil stát. Následovala první izraelsko-arabská válka, jejímž výsledkem byl vznik Izraele v širších hranicích než navrhovala OSN. V důsledku šlo o vyvlastnění a vyhnání cca 700 000 Palestinců . Tato událost známá jako Nakba ("katastrofa").
Okupace palestinských území (od 1967)
V tzv. Šestidenní válce Izrael dobyl Západní břeh Jordánu (včetně východního Jeruzaléma), Pásmo Gazy, Golanské výšiny a Sinaj (později vrácen Egyptu). Na Západním břehu záhy Izrael začal budovat osady, kde žijí stovky tisíc Izraelců. A to s privilegovanými právy oproti Palestincům. OSN považuje tato území za okupovaná, a výstavbu izraelských osad za nelegální podle mezinárodního práva.
Všechny tyto skutečnosti historicky podnítily vzájemnou nevraživost mezi oběma zeměmi. Stejně tak i vznik a vzestup radikálních a teroristických skupin, jako je například Hamás. ( Jedná se o palestinské islamistické hnutí a politickou stranu.) Ačkoliv je možné vnímat historické snahy o příměří, smutným faktem je, že vždy z různých příčin ztroskotaly.
Gradace sporů, cykly násilí a nulový mírový proces
Na konci minulého století začalo toto teroristické hnutí nabírat na síle, radikalizovat mnoho civilistů a v roce 2006 vyhrálo volby. V současnosti a s ohledem na minulost veřejně neuznává právo Izraele na existenci a opakovaně vyzývá ke zničení tohoto státu. Ozbrojený boj je pro toto hnutí legitimní prostředek k dosažení svých cílů, včetně použití raket za účelem ostřelování Izraele, únosů rukojmí, budování tunelů pro pašování zbraní apod. K těmto útokům dochází pravidelně a toto hnutí de facto ovládá Pásmo Gazy. Bez ohledu na to, zda s tím tamní obyvatelé souhlasí či nikoliv.
V důsledku toho je od roku 2007 Pásmo Gazy blokováno (Izraelem i Egyptem), aby údajně nedocházelo k nelegálními pašování zbraní. Blokádu OSN označuje za kolektivní trestání. Neboť zatímco stoupenců hnutí Hamás je několik tisíc, obyvatel Pásma Gazy jsou dva miliony. Většina z nich jsou nevinní, nejsou stoupenci Hamásu a netouží po boji.
Kolektivní trestání je dle Ženevské úmluvy (kterou Izrael ratifikoval!) válečný zločin, který může být stíhán. O tom, proč tomu tak není můžeme dlouze diskutovat.
Izrael se pochopitelně útokům brání, a to mimo jiné, právě i blokádou, cíleným vyhladověním obyvatel Pásma Gazy, ničením budov a dehumanizací. Blokáda je natolik krutá, že byla v jejím důsledku válka na Blízkém východě označena za „nejsmrtelnější a nejbrutálnější válku naší doby.“ (Lékaři bez hranic, online)
Mírový proces má položené mizivé základy a radikalizace na obou stranách stoupá do závratných výšin.
Situace je velmi kritická
Hlad, nedostatek potravin, léků, paliva, pitné vody. Kolaps zdravotního systému, který je cíleně demolizován. Zničení statků, domů i infrastruktury. Nemusíme být přehnaně korektní. Obyvatelstvo pásma Gazy vymírá, krutě, bez ohledu na děti, lidskost či důstojnost. A bohužel s ním i celé území jakožto země i domov. Jako suverénní Pásmo Gazy.
Bez okamžitého zajištění trvalého příměří, otevření všech humanitárních koridorů, dostatečné dodávky potravin, vody, paliva a zdravotnických prostředků hrozí, že se situace promění v rozsáhlou humanitární katastrofu.
Co říká mezinárodního právo?
Ačkoliv někomu nejde toto slovo přes ústa, je nutné stát pravdě čelem, v tomto území dochází k možné genocidě. Dnes, v 21. století. Kdy máme organizace jako je NATO, OSN, WHO a další, včetně Ženevské úmluvy, které se článek věnuje níže.
Genocida je definována v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidy (1948) jako úmysl zničit, zcela nebo částečně, národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou.
Mezi činy, které mohou, mimo jiné, spadat pod genocidu, patří:
- zabíjení členů skupiny,
- působení těžkých tělesných nebo duševních útrap,
- záměrné vystavení podmínek vedoucím k fyzickému zničení.
A co Ženevská úmluva?
Jedná se o mezinárodní dohody o ochraně obětí ozbrojených konfliktů. Obsahují 4 hlavní úmluvy, a to:
- O ochraně raněných a nemocných vojáků na bojišti.
- O ochraně raněných, nemocných a trosečníků na moři.
- O zacházení s válečnými zajatci.
- O ochraně civilních osob za války (včetně okupace).
Mezi základní principy patří:
- Zákaz útoků na civilisty.
- Zákaz mučení a nelidského zacházení.
- Ochrana zdravotnického personálu a zařízení.
- Zákaz kolektivních trestů a deportací.
Ženevskou úmluvu podepsaly téměř všechny státy světa (včetně Izraele a Palestiny), je základem mezinárodního humanitárního práva a porušení těchto úmluv se považuje za válečný zločin.
Ženevské úmluvy se formálně vztahují i na izraelsko-palestinský konflikt. Konkrétně se jedná o Čtvrtou ženevskou úmluvu z roku 1949, která se zabývá ochranou civilních osob za války, včetně okupace. Izrael je smluvní stranou Ženevských úmluv, ratifikoval je v roce 1951.
Úmluva se vztahuje na okupovaná území, tedy například Západní břeh Jordánu, Východní Jeruzalém a Pásmo Gazy. Čtvrtá ženevská úmluva je zaměřena na ochranu civilního obyvatelstva během války a okupace. Jejím hlavním cílem je zajistit lidskost a důstojnost osob, které se přímo neúčastní bojů.
Konkrétní články tohoto dokumentu by vydaly na samostatný článek, nicméně ve stručnosti klade důraz (mimo jiné) na:
- Ochranu civilních osob před násilím a újmou.
- Zákaz přesidlování a kolektivních trestů.
- Zákaz osidlování okupovaných území.
Je nadmíru jasné, zoufalé a smutné, že dodržování této úmluvy můžeme značně zpochybnit. Nabízí se tedy opakovaně otázka, proč není její dodržování vymáháno?
Politický a mediální postoj v Česku
Česká republika dlouhodobě patří mezi největší evropské spojence Izraele. To platí napříč vládami. Mezi možné důvody můžeme řadit společné historické sympatie, prozápadní orientaci a podporu USA. Spojené státy americké jsou rovněž blízkým spojencem Izraele.
Česko patří k zemím, které v roce 2024 blokovaly sankce EU proti izraelským osadníkům a nepodporovaly výzvu k příměří mezi Izraelem a Hizballáhem, což vyvolalo kritiku jako ztráta jednoty s EU. V OSN Česko hlasovalo proti některým humanitárním rezolucím týkajícím se specificky Gazy, nicméně v jiných případech znovu opakovaně deklarovalo podporu mírovému řešení, humanitární pomoci a úsilí o dvoustátní uspořádání .
Ačkoliv se čeští politici drží zpátky. Pan premiér Fiala ve svých debatách doufá, že se situaci co nejdříve uklidní a pan Lipavský při jeho vyjádřeních, například pro TN.CZ není schopen situaci dost objektivně posoudit, jsou tu i tací, kteří hovoří otevřeněji.
Jako první senátor, který se vyjádřil k situaci v Gaze byl Pavel Fischer. Na otázku, zda se ti, kteří mlčí, stávají spoluviníky celé této situace, protože i toto zaznívá ve veřejných diskuzích, odpověděl: „Je to správná otázka. Ve chvíli kdy váš partner, spojenec ,přítel dělá něco chybně, dělá špatnou věc nebo nebo je v nějakém omylu, tak ho přeci na to musíte upozornit. A pokud Česká republika na to izraelskou stranu neupozorňovala veřejně, tak se stáváme součástí problému a tady si myslím že máme co dohánět To je práce především ministra zahraničí a premiéra.“ (Senátor Pavel Fischer pro DTVT, online)
Politik Lubomír Zaorálek při televizní debatě reagoval na postoje ministra zahraničí Jana Lipavského následovně: „My nemůžeme nevidět válečné zločiny, které se dějí v Gaze, my nemůžeme nevidět, že na západní břehu Jordánu ty buldozery zlikvidují obyvatele. Ty, kteří tam žili, (i) jejich předkové. Dokonce jsou tam křesťanské osady…Vy nevidíte ty mrtvé, vy nevidíte ty děti, vy nevidíte nic…“ (Politik Lubomír Zaorálek pro TN.CZ)
Veřejnost se čím dál častěji vyjadřuje pro vyváženější přístup, což potvrzují i demonstrace v Praze podporující Palestince a rostoucí kritika mediální úrovně zpravodajství.
Nadále můžeme v Česku vnímat iniciativy, které usilují o získání příměří a tlačí na otevření vládních debat o situaci na Blízkém východě. Zejména na sociální síti instagram je možno vidět mnoho propalestinské činnosti, jejichž cílem je záchrana civilního obyvatelstva a tlak na vládu, aby více spoluusilovala o tvorbu mírového procesu a přestala mlčet. A to například amnesty_cz, nemlcme.cz, jsemvobraze, humantohumancz, lékaři bez hranic cz, …
Zdroje:
