Miroslav Henzl chtěl být hajným, partyzáni ho střelili do oka

Koncem 2. světové války se vyřizovaly různé účty a mnozí platili životy. Často šlo o nevinné, na které jen někdo ukázal prstem. Stejný osud potkal Miroslava Henzla (26. 5. 1924–2. 3. 1945). Jeho smrt koncem války nebyla přirozená a jedenadvacáté narozeniny už neoslavil. Po válce dostal nálepku udavače, německého přisluhovače, dokonce i gestapáka. Tím to bylo pro většinu lidí na Přibyslavsku a Žďársku vyřízené, více se v tom nebabrali.

Že mu byl život zkrácen vlivem krvavého komisaře Miroslava Picha-Tůmy zasvěcené ani nepřekvapuje. Ten rozséval smrt kolem sebe bez mrknutí oka. Později se v tisku objevila informace, že i Tůma připustil, že neměl jediný důkaz o spolupráci Henzla s Němci. Ale co na to Pich-Tůma na poli literárním? Hned po válce tvrdil, že nechal zastřelit německého agenta Henzla v Malé Losenici na požádání národního výboru. V knize Útěk a návrat. Vzpomínky komisaře partyzánské brigády Mistra Jana Husa na s. 217 uvádí:

„Vedení ilegální organizace na Přibyslavsku mi hlásilo, že v Malé Losenici žije placený agent gestapa, který v noci slídí jako lovec s puškou po lesích, hledá úkryty partyzánů a o všem dění podává pravidelně zprávy nacistické bezpečnosti. Mimoto si počínal nesmírně sebevědomě a každému dával nezakrytě na vědomí, že bude-li chtít, může ho třeba i zničit. Došlo též k několika zatčením a nikdo neznal důvod. Vlastenci zjistili, že se v okolí dokonce ztratili dva uprchlí sovětští váleční zajatci. Naposledy byli viděni v lese, kde tábořili jen tak pod smrčky. Najednou však zmizeli a na místě po nich zbyl jen nedohořelý oheň a nesnědené jídlo. Obyvatelé se toho agenta báli a navíc nemohli začít s protinacistickou činností bez nebezpečí, že budou okamžitě odhaleni. Proto ilegální NV v okolí žádaly o jeho odstranění.

Agent měl skutečně pušku, otevřeně sympatizoval s nacisty a veřejně nabádal obyvatele, aby partyzány v žádném případě nepodporovali. Všichni v okolí se ho báli právem. A tak jsem vyhotovil rozkaz k potrestání smrtí a pověřil Šustova, M. Hlávku a Vl. Jedličku jeho vykonáním.“

A Jedlička ve vzpomínkách pro Karla Janáčka připojil: „Byl dán velitelem rozkaz provést likvidaci udavače Henzla v Malé Losenici. Čas byl krátký. Při dojití do bytu udavač nebyl doma a museli jsme jej hledat po vsi. Jeho otec nám ho zapřel a vodil nás všude tam, kde nebyl. Teprve jeho sestra prozradila, kde je. Šel jsem pro něho sám. Než jsem ho přivedl, Šustov udělal prohlídku bytu. Pak byl proveden krátký výslech a vynesen rozsudek – smrt – a ihned vykonán.“

Případem se ve své knize zabýval František Drašner a na pomoc si vzal i obecní kroniku, která sice uvádí, že Henzl, zastřelený v domě svého otce, byl ve spojení s německými živly, stal se nájemcem revíru a měl prý za úkol slídit po partyzánech. To vše ale kronikář považuje za málo věrohodné a uvádí, že otec Antonín Henzl byl po válce očištěn u soudu v Přibyslavi.

Už krátce po válce psal Tůma do Rudého práva. V článku „Partyzáni proti gestapu“ připomíná vedle Pokorného, Pilařové a Novotného i zrádce Henzla, který dostal honební revír a měl donášet „zprávy z lesa i z vesnice. Henzl dostával od gestapa peníze, udával lidi, kteří se doma skrývali před pracovní povinností. Udával lidi, skrývající zásoby obilí. Obyvatelstvo se ho bálo, ježto vědělo, že již mnoho lidí předal jihlavskému gestapu. Na žádost Národních výborů celého kraje byl námi potrestán, jak si zasloužil“.

Popravu Henzla popisuje i Ťopek ve svém pamfletu Lidé stateční a ti druzí. Prý se ve Velké Losenici objevil Henzl s vlasovci, a tak Tůma nařídil „odklidit nacistu Henzla bez soudu.“ Exekuci si Ťopek lehce vylepšil údajem, že prý Henzl nebyl v Losenici, ale odjel na kole do Přibyslavi. Vracel se až kolem půlnoci, Šustov jej srazil z kola a Hlávka mu odebral německou pistoli. Ve vlastním stavení mu pak přečetli rozsudek. „Zazněly dva výstřely. Zrádce klesl na podlahu jizby. Mnohobarevná záclona přikryla jeho vědomí.“

Protože se tyto tendenční knihy nepotkávaly se vzpomínkami pamětníků a především se ve vyšetřovacích spisech nenašlo nic o tom, že by byl Henzl nacistou a udával na gestapu, vypravil se autorský kolektiv chystané knihy o krvavém konci války v říjnu 2013 do Malé Losenice a okolních vsí hledat zrníčka pravdy. Ta bývají ukryta většinou dost hluboko a těžko pronikají na denní světlo… Navštívili jsme bývalého kronikáře Malé Losenice Josefa Fialu, dále jsme zazvonili u manželů Sobotkových a Ondrových. A potkali jsme i další. Znali dobře mnohé místní informace a dokládali navíc svědectví svých rodičů. Z výpovědí našich svědků a ze studia literatury jsme spřádali události z konce života Mirka Henzla. Pan kronikář s ním chodil do jedné třídy.

„Míra byl o dva roky starší, ale v Malé Losenici byla vícetřídka, proto jsme se sešli v jedné třídě. S lidmi vycházel normálně, kamarádil se s kluky a ani nevím, že by s holkou chodil. Rodina do Malé Losenice přišla, otec byl tkadlec a dělal pro Němce Kellera z Přibyslavi. Matka kdysi sloužila ve Vídni a v Malé Losenici měla obchod, koloniál.“

O rodinných poměrech jsme se více dozvěděli u Sobotků: „Antonín Henzl byl na vandru ve Vídni a odtud si ženu Žofii přivedl. Byla zřejmě Rakušankou. První syn se jí narodil za svobodna už 26. 3. 1912, jmenoval se Michal Lébl. V Malé Losenici koupili manželé chalupu. Majetní ale nebyli. Kluci Pepíček a Toníček jim umřeli mladí. V roce 1924 se narodil Miroslav a o tři roky později ještě Libuška.“

Rodinné poměry nebyly ideální, rodiče se hádali a problémy eskalovaly v problematice otcovství dcery Libuše. Antonín o svých zásluhách v tomhle směru úspěšně pochyboval a Žofie bezostyšně vykládala, že se jedná o dceru Josefa Havlíčka, který bydlel nedaleko. Toho vydržovaly sestry až z Ameriky a Henzlová odtud podle mínění sousedek čekala velké peníze. Manželství bylo počátkem války rozvedeno. Henzlovi však nadále žili v jednom domě, každý tam měl svoji místnost. Syn Miroslav se vyučil tkalcem a dělal pak s otcem pro Kellera.

„Rád se předváděl a vychloubal! A chodil také s puškou, dodával si tím respektu. O pušku si zažádal na jaře 1944 a dělal pak revírního hajného. Doporučení mohl získat od Kellera. A německy asi uměl od matky. Se sedláky chodil na hony, a tak vznikla šeptanda, že dělá s gestapem,“ řekl nám pan Fiala a jedním dechem dodal: „Ale nikdo z Malé Losenice nebyl z jeho podnětu udán. Musel něco vědět o partyzánech, ale nic by nezradil.“

Otec Sobotka sdělil svému synovi, že Míra nebyl zlý chlap. Byl vedený jako kočí u sousedů Štíbalů. Jako myslivec měl flinty a chodil na schůze do Jihlavy. Matka se coby Rakušanka hlásila k Němcům, ale Míra by nikomu neublížil a nikoho neudal! Ale asi dost věděl o těch, co šli s Němci, a pak se dali na poslední chvíli k partyzánům!

Když se zamyslíme nad postavením Míry Henzla v Malé Losenici a okolí na samém začátku března 1945, vyjde nám na jedné straně lehkomyslný kluk, který se rád předvádí, hraje si na důležitého a k tomu se hodí myslivecká puška nejlépe. Ale pozor, některým se může zdát, že se hlásí k Němcům. Matka je přece Němka, že jde o Vídeňačku zřejmě českého původu už neřeší, chlapi dělají pro německého faktora, a tak už je jenom krůček k bezdůvodnému nařčení, že spolupracuje s gestapem.

Na blízku je partyzánský komisař Pich-Tůma, který skutečně s gestapem spolupracuje a hraje to obratně na obě strany. Potřebuje získat jméno nebojácného bijce a likvidátora všech možných zrádců a konfidentů. Čím více jich bude, tím méně podezření bude padat na něj samotného. V každé dědině má nějakého donašeče a po každém chce, aby uvedl možného zrádce. Ještě 40 let po válce se Pich-Tůma veřejně na besedách chlubí, že situace byla tak vážná, že se každý „možný“ zrádce musel popravit, i když mohlo dojít i k mýlce. Na tohle byl Pich kanón! A koho mu měl nabídnout informátor z Malé Losenice? Kdo se nabízel lépe než Míra Henzl?

Je tu však ještě ten další důvod. Míra věděl o slabosti mnohých horlivých partyzánů! Dokud nebylo jasné, jak válka dopadne, tak ještě mnozí z nich lavírovali! A třeba i mluvili. Takové vědomosti jsou nyní velmi nebezpečné…

Jeho osud byl zpečetěn, rozsudek vynesl partyzánský soud v nedaleké Vepřové. Kluci vzali flinty a šli na dvacetiletého Míru Henzla. A koho jiného na něj poslat než vraha Šustova?

„Když přepad, tak má být nějaká kořist. Jinak je to zbytečná námaha,“ bylo Šustovo heslo i ve vzpomínkách komisaře Tůmy (Útěk a návrat, s. 201). A proč měl Šustov takový respekt k Tůmovi? „Zřejmě nejhlubším dojmem na něho zapůsobilo, jak nekompromisně jsem rozhodl o zastřelení dezertérů-agentů gestapa, či vydal zcela jednoznačné rozkazy k potrestání kolaborantů… A všechny rozkazy splnil tak přesně, až se tomu ostatní parašutisté divili.“ (Útěk a návrat, s. 202).

Večer 2. března 1945 přišlo do Malé Losenice popravčí komando. Měl je dovést Kocián z Račína. Šlo o lidi z Tůmovy stáje, zřejmě o loupežné družstvo pod vedením Nikolaje Šustova. Tento předválečný vrah ze Sovětského svazu byl známým partyzánským popravčím. I jeho osud se ostatně naplní do dvou týdnů…

Partyzáni se vydali do vsi od Juránků a hned vtrhli do nejbližšího stavení s koloniálem. Tedy k Henzlům! Otce, matku i sestru postavili ke zdi, kluka však nikde neviděli. Byl zrovna na besedě u Dobrovolných, což jeho blízcí nechtěli prozradit. Tušili, že jde o všechno! Tedy o život… Partyzáni dloubli otce hlavní do žeber a vyrazili s ním po návsi. Ať kluka najde! Antonín Henzl je vodil po jižní části vesnice a doufal, že Míru zatím někdo varuje. Když ho marně hledal u Bořilů, partyzáni to už nevydrželi. Jeden Rus ubalil Henzlovi takovou facku, až narazil do umyvadla. Tekla mu krev a ozbrojení chlapi jej nechali být. Na další hledání si vzali dceru Libušku. Možná ji poslali samotnou a hlídali ji zpovzdálí. Ta se třásla strachy a bratra u Dobrovolných našla. „Míro, máš jít hned domů!“

Míra neutekl, šel pokorně k domovu. Tam už jej čekali partyzáni! Před očima rodičů i sestry mu v kuchyni rychle přečetli rozsudek a bez zaváhání jej střelili zepředu do hlavy. Rovnou do oka! Míra upadl napříč na ustlanou postel a bylo po něm. Stalo se někdy mezi 8. a 9. hodinou večerní. Zbývajícím pohrozili, že hodinu nesmí nic podniknout a nikam jít. Když odcházeli, zatloukli Juránkům na okno a na Tondu Juránka někdo z nich zavolal: „Tak Henzl je mrtvej! Zastřelili jsme ho.“

„Ježíšmarjá, to jste neměli dělat!“ odpověděl zděšený Juránek. Jaký div, že si pak postižená rodina myslela, že popravčí komando mohli zverbovat právě Juránkovi. Matka popraveného si před nimi pokaždé uplivla.

Hrozná musela být hodina u Henzlů nad mrtvým synem. Pak konečně otec vyběhl ven a na celou ves řval: „Zastřelili nám Míru!“ Soused Sobotka se šel dovnitř podívat a spatřil nebohého se střelou v oku. Událost šli ohlásit starostovi, ten volal do Velké Losenice četníkům, kteří se báli vyrazit do tmy. Lidé z Malé Losenice jim museli jít naproti. Pak teprve četníci dorazili, ale do konce války se stejně nic nevyšetřilo. Míra byl pochován na hřbitově ve Velké Losenici a na pohřeb mu přišlo dost lidí.

Až koncem května byli Henzlovi odvezeni do Přibyslavi a asi týden tam vězněni s odůvodněním, že byli u Němců. Poté je všechny pustili domů. Rodiče dožívali své neveselé životy v Losenici, dcera odešla jako mladinká prodavačka hned v pětačtyřicátém do Prahy. Vrátila se až v roce 1953, byla postupně dvakrát vdaná a v roce 1985 se odstěhovala ke své dceři Libuši. Své stavení v Malé Losenici prodala v roce 2002 sousedům Sobotkům, kteří našli v domě prázdné nábojnice do brokovnice a ve světnici za zrcadlem i Mirkovu fotografii.

Tvrzení Tůmy a jeho přitakávače Ťopka obyvatelstvo nepotvrdilo. Naopak, všichni naši svědkové měli jasno o Tůmovi: „Jeho spolčení s nacisty bylo zdejšímu občanstvu známo!“

Za války se o něm lidé nechtěli moc zmiňovat. Nikdy však neviděli souseda Míru s vlasovci a o dvou ruských uprchlících také nic neslyšeli. O někom předaném jihlavskému gestapu také nevěděli.

Šlo asi o Tůmův výmysl. To on potřeboval někomu zavřít ústa. A Šustov si rád vystřelil. Odnesl to i dvacetiletý Mirek Henzl!

Zdroje:

Drašner, F.: Partyzánský výsadek Mistr Jan Hus aneb Nejasnosti kolem jeho politického komisaře Miroslava Picha-Tůmy. Havlíčkův Brod 2008

Kubín, M.–Jurman, H.–Vomela, P.: Partyzáni Vysočiny a krvavý konec války. Dr. Ing. Milan Kubín, Praha 2015.

Pich-Tůma, M.: Útěk a návrat: Vzpomínky komisaře partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Kruh, Hradec Králové 1986

Ťopek, F.: Lidé stateční a ti druzí… Východočeské nakladatelství, Hradec Králové 1966.

Foto: Hynek Jurman, ilustrativní skica, ideogram.ai a archiv autora.