Není Havlíček jako Havlíček! Myšlenky stále živé

Jeden z těch krásných dnů babího léta jsme využili k výletu do Havlíčkova Brodu. Kdysi Německého, ještě předtím Smilova Brodu. Svého času se Pavel Landovský čílil nad poslední změnou názvu a tvrdil, že ve zdejší Sázavě se Havlíček nikdy nebrodil ani nekoupal, zato Němci prý ano! Ovšem velikost K. H. Borovskému nemůže nikdo upřít. Byl to novinář s neobyčejně bystrým úsudkem, básník i politik. Když se člověk do jeho myšlenek začte, musí i dneska smeknout!

Jeho matka Josefa byla dcerou sládka, otec Matěj kupcem a rodina žila původně ve Velké Losenici u Žďáru n. S. V roce 1817 si v Rudné Borové postavili domek a otevřeli krám. „Přišel jsem na svět mrtev a jenom násilím mne přivedli k sobě,“ zaznamenal dospělý Havlíček o svém narození. „Rád bych lidem hlavy otvíral,“ říkával už od mládí. A povedlo se mu to dokonale…

Do školy chodil v Borové, v Jihlavě a Německém Brodě, kde studoval i gymnázium (1832-1838). Farář Brůžek mu prorokoval buď něco velikého anebo šibenici. V r. 1838 přišel Havlíček do Prahy na dvouletou filozofickou přípravku a v r. 1840 vstoupil do arcibiskupského semináře. Hned po prvním roce byl vyloučen pro slabý prospěch (dvě nedostatečné) a pro chování neslučitelné s pastýřským posláním. Začíná psát satirické verše.

Podniká cestu do Ruska (1842-1844) a po kratším pobytu v N. Brodě odchází v r. 1845 do Prahy. Stává se redaktorem Pražských novin a od r. 1848 vydává Národní noviny. Ty jsou za dva roky zastaveny, Havlíček přechází do Kutné Hory a vydává tam revue Slovan. V noci na 16. 12. 1851 je v Německém Brodě zatčen a deportován do Brixenu. Až v dubnu 1855 se smí vrátit, ale příští rok umírá na tuberkulózu.

V Brixenu napsal svá největší satirická díla Tyrolské elegie (1852), Křest sv. Vladimíra (1854) a Král Lávra (1854). Z méně známých děl připomeňme nejdříve časopisecky publikované Obrazy z Rus a také sborníky článků Epištoly kutnohorské (1851) i Duch Národních novin (1851). A samozřejmě epigramy.

Už kdysi jsem do jedné knihy (a ne tak dávno i na Médium) napsal zamyšlení nad tím, že nás ve škole učili o Karlu Havlíčku Borovském něco úplně jiného, než žil, říkal a psal. A nejde jenom o pobyt v Brixenu, o tom nyní jenom stručně. Učitelé vesměs dítkám přednášeli o mučedníku brixenském, jak tam trpěl a úpěl a on se tam zatím měl Havlíček lépe než doma! Do lázní v Brixenu si bohatí jezdili prodlužovat život. Havlíček tam dostával ročně 500 zlatých a mohl si dělat a psát, co chtěl. Musel to však skrývat a posílat do Čech tajně. Samozřejmě se mu stýskalo po vlasti, přátelích a rodině, ale už po pár měsících za ním přijela manželka s dcerkou. Služka jim třikrát denně nosila jídlo z hotelu Elefant, takže idylka a krásná placená dovolená. Hned po svém příjezdu napsal Palackému, že tu nemá nedostatek, neboť vláda všechno platí. Svému bratrovi s radostí vylíčil krásnou polohu Brixenu a zdejší „povětří zdravé, čerstvé a tužící.“ Tedy žádné nelidské podmínky a podlamování zdraví! Tuberkulózu mu však přivezla z Čech manželka Julie…

Horší to bylo po návratu domů. Havlíček je rozčarován, protože úřady ho šikanují více než ve vyhnanství. A nemohl psát. Na rozdíl od Brixenu už nepobíral žádnou podporu od státu. Kamarádi se k němu nechtěli znát a utíkali před ním. „Tak špatně jako nyní jsem se ještě nikdy necítil a netuším, jak a kdy se znovu seberu,“ píše Havlíček v červnu 1855 svému příteli Hebrovi do Brixenu.

Léčí se ve Šternberku u Smečna, umírá v Praze. Jeho pohřeb 1. 8. 1856 je národní demonstrací, prostí lidé nesou až na Olšany jeho rakev. Ta je vyzdobena vavřínovým věncem s trním, který zhotovil syn Boženy Němcové. Dne 19. 8. 1862 je odhalena pamětní deska na jeho rodném domku, plamenný projev pronáší Karel Sladkovský, na zádušní mši hraje Bedřich Smetana.

Ještě k těm dalším legendám o Havlíčkovi. Opravdu nemiloval ruský národ, naopak před ním varoval. V Rusku viděl jen korupci, přetvářku a faleš. Vodka se tam rozvážela v lejtách na močůvku. Pobyt v něm uhasil „poslední jiskru všeslovanské lásky“. S úlevou se vrátil po prázdninách 1844 do Čech. Nechtěl rozbít Rakousko, samostatnost považoval za holé neštěstí. Nehoroval samozřejmě ani pro komunismus, naopak!

My se nyní vypravili do Havlíčkova Brodu především na výstavu obrazů Oldřicha Blažíčka, velkého malíře krajin, chrámových interiérů i portrétů. Jak jsme vyšli z galerie, nemohli jsme nevstoupit do sousedního muzea. Sídlí v tom velikém domě s arkýřem, kde s rodinou Havlíček bydlel a odkud byl v noci na 16. prosince 1851 deportován dostavníkem č. 536 do Brixenu. V patře má expozici plnou zajímavých předmětů, nábytku, nástěnek a obrazů. Odnést si odtud můžete noviny sestavené z článků Karla Havlíčka Borovského a sázené podobně jako kdysi jeho Slovan. Výběr se Muzeu Vysočina v H. Brodě opravdu povedl.

Na první straně úvodní Motto a pak článek Co jest byrokracie (Slovan 11. 6. 1850). Přimlouvá se v něm za slušné platy pro úředníky, učitele i kaplany, „aby nemusili štolu, sobotáles, Otčenášky a koláče a posnopné sbírati…“ Co sporů se dodnes na toto téma vede, že. Následuje tehdy asi potřebný článek Emancipace židů (Slovan, 12. 10. 1850). Havlíček v něm připomíná, že stejná práva jako ostatní dostali židé až oktrojovanou ústavou od 4. března. Nesměli zatím kupovat statky a pozemky, nesměli provozovat jiné živnosti, museli platit za právo k ženění a měli řadu dalších povinností. Havlíček čeká, že židé po získání stejného práva „část nectností svých odloží“. Píše, že „…nemůžeme být jakožto liberální a o rovnoprávnost bojující lidé proti židům.“ A spěje k jednoznačnému závěru: „Jestli jsme skutečně tak bídný a ničemný národ, aby nás několik tisíc židů ve všech obchodech atd. přehnalo a předělalo: věru nestojíme ani za politování!“

Druhá strana obsahuje především článek Komunismus (Slovan, 26. 6. 1850). V něm pasáže, které před námi učitelé tajili, možná o nich sami ani nevěděli:

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá mít žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učinit něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než člověka.“ Mýlil se však v jedné věci: „Každý ale také vidí hned na první pohled, že takové učení není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo.“ Následovníci se našli (i když jen nemnoho jich bylo z opravdového přesvědčení) a učení se stalo hodně nebezpečným, jak si pamatujeme!!!

„Každého člověka jmění se musí hájiti,“ píše dále Havlíček, „a kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest KOMUNISTA! Jen majitel sám má právo se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus!

Jakmile někomu bez jeho dobrovolného svolení aneb proti jeho vůli nějakou část jmění jeho odejmu, dopustil jsem se přestupku proti jmění, jsem komunista. Víme však, jakým způsobem se v absolutních státech zachází s penězi od národu těžce zaplacenými. Polovička rozhází se povalovačům národu nic neplatným a rozdá se pochlebníkům mizerným, vynaloží se na uplácení atd.“ Povaleči, kariéristé, pochlebovači i sadisté na kartu komunismu ovšem vsadili! A co jich bylo!

Havlíček nezůstává jen u politiky, věnuje se i podnikání v článku Svobodný výrob a svobodný obchod (Slovan 29. 3. 1851): „Hlavní známka každé aristokracie jest, že zneužívá moci, zákonů k svému zisku… Naši fabrikanti ale povídají a chtějí nám dokázati, že by to pro onoho kováře užitečnější bylo, kdyby si raději sám zámek udělal za 6 zl. stř., než aby ho od jiného koupil za 1 zl. stř.!! …aby si kovář Petr řekl: když si sám zámek udělám, nevydám žádných peněz, kdybych ho ale třeba za 1 zl. stř. od jiného koupil, vydám přece ten zlatý, když si tedy zámek sám udělám, ušetřím ten zlatý. – Pěkné to ušetření, když zatím tolik práce promeškáš, za kterou bys mohl 6 zl. stř. dostat! Pak bys mohl koupit zámek a ještě by ti 5 zl. zůstalo. A rovněž tak zem, která výrobky domácích fabrikantů dráž kupovat musí než by cizozemské dostala, tratí tím zrovna tolik, oč jsou domácí dražší.“

Zcela jednoduchá matematika. Přesto znám tolik lidí, kteří celý svůj volný čas věnují zpracování dřeva a chovu drůbeže a zvířat. Chtějí ušetřit za vytápění plynem a za drahé potraviny. Nemají pak na nic jiného čas, nepěstují kulturu, sport, nic podobného, děti neberou na výlety, sami nejezdí na dovolenou. Ale ušetří za plyn, elektřinu, za jídlo! A chlubí se tím. Kromě práce sice nežijí, ale ušetří! Mohli by v tom čase vytvořit něco smysluplnějšího a vydělat na tom. Ne, dělají jenom pro spotřebu! Co za rok vytvoří, to vše protopí a sní! Jinak tu po nich nic nezůstane! Ale je to jejich volba, nehodlám jim to brát. Havlíček si tím hlavu lámal už před dvěma stoletími, zrovna tak nad exportem a importem…

Hlavu si lámal i vírou v Boha. Viz článek Náboženství (Slovan 15. 3. 1851). Pamatuji jako ministrant, jak se měnil počet věřících v kostele podle toho, jak komunisté přitahovali či popouštěli opratě! Ale moje deníky kupodivu dokazují, že věřících tehdy bylo stejně více než dneska. Navzdory postihům, které jsme z toho měli. Havlíčkovy formulace jako by se netýkaly jenom víry, ale i politického přebíhání a převlékání kabátů. Zvláště dnes! A tak prorok K. H. Borovský uvádí, že není moudré ani prospěšné upouštěti „v dobách nepříznivých, v dobách pronásledování od části svého přesvědčení, což ovšem nazývají mnozí chytráci přizpůsobiti se, podrobiti se okolnostem.“ To může „jednotlivým osobám něco do kapsy vynésti, nikdy ale nemůže celé straně prospěti, nýbrž trhá ji jen, oslabuje.“

„Nepravé náboženství čili falešné jest každé, které se jen před světem ukazuje, ale v srdci nevěří.“ Až bude tolerance, „náboženství bude odtrženo od veřejných státních záležitostí a stane se v každém ohledu záležitostí jen privátní (osobní).“

Jsou jen dvě pravdy na světě. Jedna se dá prokázat rozumem a druhé se věří. Ta je „pravdou jen pro toho, kdo jí věří“. Pravá nábožnost bude dle Havlíčka, až „bude moci každý své upřímné mínění o náboženských věcech vyznati, aniž bude za kacíře, za rouhače atd. považován! Pak se zdvihne jistě pravá nábožnost, neboť přestane všechno pokrytectví.“

Tolik tedy z myšlenek našeho velikána v jednom drobném tisku. Není Havlíček jako Havlíček! Jeden z nich dovedl ostře uvažovat a stát za svým přesvědčením. Neposluhoval! V Brodě jsme viděli krásné Blažíčkovy obrazy, Havlíčkovy místnosti i další exponáty, samozřejmě krásné město. Odváželi jsme si i důležité myšlenky. Určitě se vyplatí začíst se do Havlíčkových děl. Byl to opravdu mimořádný člověk, a to zemřel v pouhých 35 letech. Narodil se před 205 lety 31. 10. 1821 v tehdejší Rudné Borové u Přibyslavi.

Foto: Hynek Jurman

Literatura:

Jurman, H.: Čítanka Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2009.

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.

Karel Havlíček Borovský: Slovan. Muzeum Vysočiny H. Brod, H. Brod 2008.