Nevěřte moc číslům na náhrobcích aneb Kdy zemřel Otakar Šín

Data zesnulých na náhrobcích jsou v drtivé většině správná! Ale jak tak pátrám po zajímavých osobnostech, už jsem v řadě případů přišel na chybu kameníků. A vůbec nemusí jít jenom o Máchu, na jehož náhrobcích se dalo napočítat chyb hned několik.

Třeba i nádherný náhrobek jednoho z nejbohatších Pernštejnů, Viléma, nejvyššího hofmistra království českého, není v pořádku. Je z nedvědického mramoru, najdete jej v kostele v Doubravníku, ale nese chybný, slovně vyvedený letopočet 1520, třebaže Vilém z Pernštejna zemřel až 8. dubna 1521. Nebo lidová spisovatelka Marie Alfonsa Špačková! Ta zemřela 10. dubna 1961, ale na náhrobku, který byl jen před pár lety ze štěpánovského hřbitova odstraněn, byl chybně vyveden letopočet 1960. Podobných případů znám ještě několik. Jeden jsem objevil u hudebníka pochovaného ve Fryšavě na Žďársku.

Hudební skladatel a pedagog Otakar Šín se narodil na Vysočině v Rokytně 23. dubna 1881, ale sotva mu byl rok, odstěhoval se s rodiči do Fryšavy. Zde vyrůstal a sem se také po plodně prožitém životě vrátil k poslednímu odpočinku. Leží tam hned vedle malíře a svého švagra Václava Jíchy. Právě jeho náhrobek způsobil počátkem devadesátých let další otazník v mém regionálním bádání.

Prakticky všechna dostupná literatura potvrzovala, že umělec zemřel 21. ledna 1943. Ale na náhrobku ve Fryšavě jsem zřetelně četl rok 1948. Kdo způsobil omyl, ptal jsem se. Chyba se přece častěji opisuje do lejster, než by se tesala do kamene! Tam by to snad příbuzní pohlídali, říkal jsem si naivně. Ale pár opačných případů jsem už tedy znal! U Šína tu byla ještě jedna pozoruhodnost. Ve Vlastivědě moravské, Novoměstský okres je jeho úmrtí uvedeno teprve v doplňcích na s. 720. Protože kniha vyšla až v roce 1948, nedalo se vyloučit, že skladatel mohl zemřít těsně před vydáním, proto byl uveden až v doplňcích, ovšem s tiskovou chybu. Pokud by zemřel skutečně v lednu 1943, byl přece dostatek času zapracovat datum do původního textu na s. 161, myslel jsem si! Mnozí povrchní opisovatelé také do svých děl přejímali jeho heslo ze strany 161 a datum úmrtí z dodatků už neuváděli, neboť si jej nevšimli. Nečetli pořádně až do konce…

A tak jsem se několikrát vracel na hřbitov, kde má skladatel hrob s bronzovou bustou, a přesvědčoval se o kvalitě svého zraku a navíc jsem pořád hledal v nových a nových slovnících. Stále jsem se s tím nemohl srovnat! Ale nakonec jsem se seznámil s báječným člověkem, synovcem Otakara Šína. Byl jím také hudební skladatel, docent Pavel Čotek. Osobně mi potvrdil, že správný letopočet je vskutku 1943, že se spletli kameníci ze Žďáru a že přes jeho reklamace pomník do pořádku už nedali. Problém jsem publikoval v září 1993 a v novinovém článku jsem současně litoval i někdejší odstranění Šínovy pamětní desky z budovy hospody. Obec Fryšava se pak během pár měsíců zasadila o to, že byl letopočet na hrobě opraven. A do pořádku se dala i původní pamětní deska od Jožky Anteka a došlo k jejímu znovuodhalení na budově bývalého Šínova hostince. To byl ten nejlepší konec.

A když jsme tu malou záhadu vyřešili, přidejme si pár zajímavostí o Otakaru Šínovi. Jako čtyřletý slyšel v hostinci hrát dva komedianty na flašinety a o rok později zase na housle komika Chalupu s manželkou. Hudba mu tolik učarovala, že od pěti let chodil k lesnímu Duškovi cvičit na housle a od šesti na piano. Pak hrával ve Fryšavě na kůru i v kvartetu s panem farářem, fryšavským lesním a sedlákem Jílkem. Vyučil se sladovnictví, pivo vařil v Liberci, ale k hudbě se přece jen přes otcův odpor vrátil. Absolvuje konzervatoř a učitelský ústav, živí se jako hudební pedagog a sbormistr, stává se profesorem (1920) a řádným členem České akademie (1928). Protože nejsou pořádné učebnice, píše je sám. Stal se nositelem dvou státních cen (1930 za II. smyčcový kvartet a 1937 za Nauku o kontrapunktu, imitaci a fuze). Nejvíce byl oceněn za teoretické práce Nauka o harmonii na základě melodie a rytmu (1934) a Nauka o kontrapunktu, imitaci a fuze (1936). V Praze se tehdy harmonie učila podle Šína, v Brně podle Janáčka.

Otakar Šín se stal řádným členem České akademie věd a umění, jak je ostatně připomenuto na jeho náhrobku ve Fryšavě. Autora přežily mnohé skladby, třeba státní cenou poctěná kvarteta, na Zeyerovy náměty složené symfonické básně Tilothama a Král Menkera či cykly Písničky a tanečky, Od jitra do soumraku, Na prázdninách. Hraje se i jeho oblíbená Malá svita pro housle a klavír. Jako slovutný umělec se rád vracel do Fryšavy, kde ve volném čase opravoval sousedům mlátičky a auta! To byl jeho koníček! Mezi jeho známé žáky patřili i Rafael Kubelík, D. C. Vačkář, Josef Páleníček, J. Pauer, A. Moyzes, Jaroslav Ježek či Václav Holzknecht.

Do Fryšavy rád zajížděl i jeho synovec doc. Pavel Čotek (1922–2005). Umělecky byl spojen především s Olomoucí, kde i bydlel. Ale k věčnému odpočinku se vrátil také tam, odkud měl své kořeny. Tedy do Fryšavy ve Žďárských vrších do společného hrobu se svým slavným strýcem. Všechna data na společném náhrobku jsou už nyní v pořádku.

Foto: Hynek Jurman

Literatura:

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.

Jurman, H.: Spěte sladce aneb Příběhy hřbitovů. Zubří země, Štěpánov 2014.