Článek
Jeden zajímavý partyzánský případ se dostal do zorného pole mé pozornosti skoro před 30 lety. Odehrál se ve vesničce nedaleko Žákovy hory, ukazuje také jednu tvář partyzánského odboje, zapadá do mozaiky té složité doby a komunističtí historici o něm samozřejmě nikdy podrobně a pravdivě nenapsali. Poprvé mě na něj upozornil po jedné výstavě akademický malíř Jan Wolf. Byl posledním učitelem ve Skleném na Žďársku a slyšel tam vyprávět příběh o nevinně zastřelených obyvatelích této vesnice. Musím předeslat, že jím tlumočený příběh měl daleko do pravdy. Prý tři vesničané - Smejkal, Krátký a Černý - obehráli partyzány v kartách a ti je za to ztloukli.
„To máme za to, že vás živíme,“ měli se ohradit vesničané a pohrozit udáním. Partyzáni je proto odvedli do lesa a zastřelili. Mají prý tam někde v lese své pomníčky.
Tolik verze pana malíře. Už jsem se dopídil o partyzánech takových informací, že mě ta tragédie ani nepřekvapovala. Začal jsem ji však ověřovat. Nejdříve jsem se podíval do Šajnarova soupisu válečných obětí (brožura „Nikdo nesmí být zapomenut, nic nesmí být zapomenuto“). Dočetl jsem se tam, že Antonín Černý byl pomocníkem partyzánů a zahynul v posledních dnech války v bojích s fašisty. Josef Smejkal a Adolf Krátký zahynuli dle Šajnara „za posledních válečných událostí v roce 1945“.
Pětice pracovníků Okresního muzea ve Žďáře nad Sázavou vydala v roce 1985 knihu „Pocta statečným“, o níž jeden z autorů, ředitel stejného muzea dr. Liedermann, prohlásil, že knihu nelze koupit, neboť by ji to urazilo. A tak se knížka plná tendenčních omylů rozdávala zdarma po sekretariátech, kancelářích a továrnách okresu. Na straně 82 je připomenut ve Skleném „pomník Josefa Smejkala a Adolfa Krátkého, kteří zahynuli při přestřelce s fašisty“. Proč by autoři takovou nehoráznost nenapsali, když jim ji lektorsky posvětilo eso komunistické historiografie, doc. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc., že?
Malíř Wolf se mi svěřil v únoru a já se do Skleného dostal až v srpnu. Zastavím na návsi a nazdařbůh se vydám k jednomu domu. Tam najdu náhodou právě pana Karla Krátkého, syna jednoho ze zastřelených.
„Černý byl zastřelen už dříve u Skryjů ve Světnově, když tam šel s Šustovem loupit. Tátu a Smejkala zastřelili partyzáni 20. dubna 1945,“ slyším hned na zápraží.
A pan Krátký vypráví, jak to skutečně bylo. Žádné karty, ale přesto pěkné svinstvo! Smejkal byl starostou a hospodským a partyzáni ho oloupili o zlaté prstýnky a další cennosti. Nechtěl to tak nechat a poslal svého švagra Krátkého s udáním na četnickou stanici do Fryšavy. Partyzáni si pak pro oba přišli, vyvedli je nad dědinu k lesu a zezadu zastřelili. Jejich památku připomíná kříž u lesa.
„Neřvi, nebo tě zastřelím!“ křičel jeden z partyzánů, když se pan Krátký, tehdy malý kluk, rozplakal.
Uplynuly další dva měsíce a já navštěvuji ve Žďáře nad Sázavou syna druhého ze zastřelených, Josefa Smejkala. Ten měl na konci války 15 let, znal mnohem více podrobností a začal líčením osudů strýce Rosůlka, který založil v Bělehradě první uzenářství a slavil s ním velké úspěchy. Postupně vyzval ke spolupráci řadu příbuzných, a tak se ocitl v Bělehradě také vypravěčův otec, Josef Smejkal starší. Ten se po první světové válce vrátil domů, ve Skleném provozoval malou hospůdku a časem se tu stal starostou. Z Bělehradu si dovezl slušné množství zlatých šperků, což se veřejně vědělo.
Za druhé světové války rezignoval na starostenský úřad, neboť jeho manželka nebyla čistě árijského původu. A stáhl se do ústraní. Ke konci války se v okolí objevili partyzáni. S nimi i Nikolaj Alexejevič Šustov, jenž kolem sebe soustředil partu lupičů a místo na Němce měl namířeno na bohatší domorodce. Je doloženo, že okradl a zbil minimálně pět rodin a oloupil hosty dvou hospod.
„Když přepad, tak má být nějaká kořist. Jinak je to zbytečná námaha,“ řekl Šustov Tůmovi a tohoto kréda se držel.
K Smejkalům přišel Šustov dvakrát. Poprvé byl spíše na průzkumu, ale preventivě hostinského ztloukl. Podruhé žádal 30 000 korun, zlato a hodinky. Byl s ním O. Ježek, zatímco ostatní z party (Černý, Velín, Bělehrad…) utekli, aby je nepoznala procházející noční hlídka. Jakmile Šustov spatřil zlato, sebral všechno. Kromě cenností si vyžádal i maso a nakonec Smejkala zase ztloukl. Lupu bylo tolik, že jim ho musel soused Kunc odvézt koňmi do lesa. Jinak ovšem na událost vzpomínal František Kunc, jenž skutečně partyzány odvážel. Odmítl, že by přepravoval lup, vezl prý jen dva partyzány na poradu k Žákově hoře a pak zase zpět do Skleného. K loupeži ale každopádně došlo…
Smejkal si to nenechal líbit a poslal za četníky Adolfa Krátkého, jenž měl kolo. Oznámení učinil i proto, že na Vysočině byly tehdy vylepovány letáky, v nichž Pich-Tůma oznamoval, že skuteční partyzáni nekradou! Četníci se dostavili k výslechům, ale tím pro ně případ skončil. Ne však pro partyzány.
Mezitím se naplnil osud Šustova a jeho druhů ve Světnově. Těžce raněný Šustov byl na čas zachráněn, aby mohl vypovídat proti pomocníkům. Mezi desítkami zatčených pak nechyběl ani František Kunc ze Skleného. Zatčené Šustov osobně usvědčoval. Přesto si život nezachránil…
Dne 20. dubna se přihnala do Skleného skupina partyzánů složená z českých příslušníků. Potomci postižených byli přesvědčeni, že právě Kuncovi nahlásili partyzánům domněnku, že člena jejich rodiny udal Smejkal. A František Kunc si opravdu myslel, že ho udal gestapu Smejkal, protože slyšel jeho jméno padnout při výslechu. Je však možné, že domněnky obou stran nebyly opodstatněné a že je přivodily pouze nepříliš dobré sousedské vztahy. Kdyby udal Smejkal Kunce, těžko by s ním byli zatčeni i další muži. Mnohem pravděpodobnější je, že všechny prozradil Šustov. V těch dnech se totiž díky Šustovovi zatýkalo i v Počítkách, Vepřové a jinde. A Kunc zase nemohl své podezření říci partyzánům, protože byl zavřený až do konce války a svobody se dočkal v táboře v Mirošově.
Z předešlých řádků je zřejmé, že Kuncovi věřili v to, že Smejkal a Krátký jsou udavači. A od této víry byl už jen krůček k snaze zjednat údajnou spravedlnost. Televiznímu reportérovi prozradil téměř 60 let po válce jeden z potomků, že otec Kunc si uložil u Smejkalů 10 tisíc korun. Divné, když měl mít Smejkal tak špatnou pověst. Další příbuzní připustili, že tato částka byla v hospodě u Smejkalů propita. Peníze tam každopádně měli!
Mnohem podstatnější je, že partyzáni šli konat údajnou spravedlnost. Cestou se ozbrojili v nedaleké hájence, a pak zašli pro Josefa Smejkala. Nikdo tu tyhle partyzány neznal. Všimli si, že jednomu z nich chybí na ruce asi tři prsty. Partyzáni řvali na děti, že táta je kolaborant, zajali ho a zamířili ke Krátkým. Oba švagry pak odvedli k lesu a za údajnou zradu je zastřelili. Ráno je v místě na Kopečku našli sousedé Jaroslav Polák a Josef Bartoš.
Případ měl dohru po válce, kdy byli v Olomouci za tyto dvě vraždy odsouzeni dva neznámí Němci. I obecní tajemník Jirouš naznal, že by se vražda měla hodit na Němce a tím by se Smejkalové pomohlo. Kdyby byli oba mrtví skutečně udavači, neinscenoval by se soud s Němci, to nemá logiku. Jasně šlo o to, zamaskovat partyzánskou vraždu.
Paní Smejkalová proti takové „spravedlnosti“ neprotestovala a tím vlastně byla památka jejího manžela očištěna. Už nebyl zrádcem zastřeleným partyzány, nyní vlastně padl v odboji. Vdova začala brát důchod a vše bylo jakoby v pořádku. Jen to rodinné zlato občas spatřili Smejkalovi na ženských v okolí.
Od poloviny 60. let do Skleného putovaly podivné dopisy. První se objevil v roce 1965, byl připevněn na křížku u lesa a našel ho tam lesník Pokorný. Když jej po něm Smejkal chtěl, řekl Pokorný, že mu kolegové radí, aby dopis zničil. Nevydal jej, ale vyprávělo se, že v něm byli Kuncovi obviněni ze smrti Smejkala a Krátkého. Pak se dopisy objevovaly vždy při kulatých či polokulatých výročích, třeba během oslav na Cikháji. Asi zapracovalo svědomí některého z Rusů. Jeden dopis došel na MNV ve Skleném, další přímo Smejkalům.
A v roce 1968 došly Smejkalům hned dva anonymy od partyzánů z Ruska. Rodina je předala Bezpečnosti, kde se samozřejmě ztratily. Smejkalovi si je naštěstí ofotili, a tak i dnes dokumenty jasně mluví o událostech té doby.
První zní bez úprav takto: „Michal Boris necháváme opsat z deníku part. činnosti 1945 tento záznam: František Kunc nás převážel ze Skleného do Herálce v noci s koňmi a pak ho vzalo gestapo do vazby. Starý Kuncovi měli podezření na souseda smejkala a jeho švakra. Tak nás dobře pohostili a napojili samohonkou a je utratily. Opsal z deníku Borisova Matěj Motlach (?). Oznamte to v obci na veřejmo, aby to ty starý občany natropilo (natrefilo, netrápilo?) jak se to odehrálo po pravdě. Zachar.“
I druhý dopis mluví v úvodu o opisu z deníku a pokračuje obdobně: „Kuncovi za námi přišli na čtvrtě a prosili nás, dobře nakrmily a napojily aby chom vyšetřili a naši schůzi odhlasovaly kdo to mohl hlásit gestapu. Padlo slovo na smejkala a krátkýho. Opsal z deníku Borisovi Matěj Motlach.“
Několik slov v dokumentech není zcela čitelných, na shodu podmětu s přísudkem se nehledělo. Jména občanů jsou psána malými písmeny, stejně tak samota Čtvrtě nedaleko Skleného, kde měl Šustov jednu ze základen.
Pozůstalí po zavražděných však nevylučují, že dopisy měly také odvrátit pozornost od skutečného místa, kde došlo k domluvě na vraždy. Mělo se tak stát podle jejich šetření v jisté usedlosti ve Lhotce. Původně měl prý být zavražděn i další sklenský soused Košík, švagr Krátkého. Pro silnou srdeční vadu však byl ušetřen, neboť nemohl ani vstát z postele. Pozůstalí čekali s napětím na prošetření dopisů i vlastních vražd. Z dopisů jasně plyne, že důvodem exekuce bylo zatčení Kunce. O dalších zatčených v nich není ani slovo!
Nastala však normalizace, nic se nevyšetřovalo a soudruh Šajnar mohl psát o obětech vzniklých „za posledních válečných událostí v roce 1945“. Žďárští muzejníci dokonce „o přestřelce s fašisty“.
Naproti tomu malíř Wolf o žádných udavačích nikdy neslyšel. Vesnicí šla podle něj jednoznačná řeč, že Smejkal i Krátký byli nevinní. Totéž řekl autorovi do telefonu pan Němec z Přibyslavi, jenž žil těsně po válce ve Fryšavě, do Skleného chodil a náladu lidí tam dobře znal. Kuncovi naopak uváděli, že lidé po válce oba zastřelené odsoudili, ale že se o tom zápis ztratil.
Kříž na místě vražd nad Skleným.
Ve Skleném lidé dodnes dobře vědí, kdo střílel 20. dubna u lesa nad dědinou. Zvláště pozůstalí obětí to vědí. Na kraji lesa, asi 300 metrů od vesnice, připomíná železný kříž památku obou mužů. Karel Krátký jej tam instaloval počátkem 60. let, když se litinové kříže vyhazovaly ze hřbitova ve Fryšavě. Tam ostatně oba zavraždění, Josef Smejkal (1897–1945) a Adolf Krátký (1903–1945), odpočívají. Na náhrobku mají fotografie a verše:
„Spěte sladce naši drazí
život měl pro vás kruté rány.
Bůh vás k sobě povolal
by vám větší blaho dal.“
Kdyby komunistický režim připustil pravdivé hodnocení celých našich dějin, nemusela se ani ve Skleném šířit báchorka o obehrání v kartách…
Literatura:
Jurman, H.: Smrt pod Květnicí. Zubří země, Štěpánov 2001.
Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.
Foto: Hynek Jurman
