Článek
Psala o lidech, kteří mizeli po zatčení, o mučení v policejních celách, o starých lidech uvězněných v bombardovaném Grozném i o rodinách, které hledaly své děti. Za sedm let práce pro Novou gazetu vznikly stovky jejích textů.
Dívka z New Yorku, která vyrostla v Moskvě
Narodila se 30. srpna 1958 v New Yorku jako Anna Stěpanovna Mazepová. Její rodiče tam působili jako sovětští diplomaté při OSN. Anna měla americké občanství. Když jí byly čtyři roky, rodina se vrátila do Sovětského svazu a usadila se v Moskvě. Anna vyrůstala v centru města, chodila do hudební školy, věnovala se krasobruslení a hodně četla.
Na Fakultě žurnalistiky Moskevské státní univerzity si pro závěrečnou práci vybrala Marinu Cvětajevovou, ruskou básnířku, jejíž život poznamenala emigrace, návrat do stalinského Sovětského svazu a nakonec sebevražda v roce 1941. Cvětajevová patřila k autorům, jejichž dílo bylo po dlouhá léta v Sovětském svazu vydáváno jen omezeně.
Během studií se v roce 1978 provdala za spolužáka Alexandra Politkovského. Narodily se jim dvě děti, Ilja a Věra. Univerzitu dokončila v roce 1980. Alexander se později stal známou tváří televizního pořadu Vzgljad. Anna si vlastní novinářskou dráhu budovala postupně a přes témata, která ji přiváděla k lidem stojícím mimo hlavní zájem médií.
Od letectví k lidem, kteří se neměli kam obrátit
Po univerzitě následovala léta běžné redakční práce. Politkovská krátce působila v Izvestijích, psala pro časopis Vozdušnyj transport zaměřený na civilní letectví, pracovala v nakladatelství Paritet a přispívala do dalších médií. Výraznější obrat přišel v roce 1994, kdy v Obščaja gazeta začala vést rubriku mimořádných událostí. Stále častěji se dostávala k příběhům lidí, kteří stáli mimo hlavní zájem médií. K uprchlíkům, obyvatelům dětských domovů, seniorům nebo rodinám, které se marně domáhaly pomoci úřadů. Právě přes ně se postupně dostala také k Čečensku.
V červnu 1999 nastoupila do Nové gazety jako zvláštní zpravodajka a komentátorka. V redakci se věnovala širokému okruhu témat. Psala o pacientech rušených nemocnic, dospívajících závislých na drogách, soudech, armádě i lidech, kteří roky zápasili s úřady o spravedlnost. Čečensko se postupně stalo jejím nejvýraznějším tématem, ale způsob práce zůstal stejný. Za velkými událostmi hledala konkrétní lidský příběh.
Rozsah její práce byl mimořádný. Za léta spojená s Novou gazetou vzniklo několik set článků. Jeden z jejích kolegů později jejich počet odhadl přibližně na pět set. Dochovaný archiv z let 1998 až 2006 ukazuje, jak široký záběr Politkovská měla. Vedle Čečenska v něm najdeme moskevské sociální případy, násilí v armádě, práci policie, soudy, korupci i osudy lidí, kteří se sami proti systému prosazovali jen obtížně.
Ruští vojáci ostřelují čečenské pozice poblíž Ačchoj-Martanu, 2. prosince 1999. Ve stejné době ruské síly zesilovaly ofenzivu a ostřelování Grozného během druhé čečenské války.
Padesát cest do Čečenska
Když v roce 1999 začala druhá čečenská válka, Politkovská se do Čečenska vracela znovu a znovu. Během následujících let tam podle pozdějších vzpomínek podnikla zhruba padesát cest. Za klasickou válečnou reportérku se přitom nepovažovala. Frontové linie a hlášení velitelů nechávala jiným. Zajímali ji lidé, kteří zůstávali mezi bombardováním, vojenskými kontrolami, únosy a strachem. Mluvila s civilisty, vojáky, lékaři, uprchlíky i matkami, které hledaly své pohřešované děti.
Už v prosinci 1999 její práce překročila hranici pouhého pozorování. V ostřelovaném Grozném zůstali senioři z domova Katayama. Politkovská o jejich situaci opakovaně psala a snažila se přimět úřady k evakuaci. Z města se nakonec podařilo vyvézt 88 lidí. Novaja gazeta pak v následujícím roce sledovala jejich další osudy v zařízeních po celém Rusku. Za svůj podíl na jejich záchraně získala Politkovská v roce 2001 zvláštní cenu Ruského svazu novinářů za lidskost v žurnalistice.
V terénu pracovala pomalu a důsledně. Sbírala jména, hledala svědky, porovnávala jejich výpovědi a žádala úřady o odpovědi. Její práce často pokračovala i po vydání článku. Do redakce za ní přicházeli lidé s případy, které policie, prokuratura nebo soudy odkládaly. Politkovská sama později napsala, že k ní každý den přicházeli lidé, kteří už neměli kam jinam jít. Novinářka se tak pro část z nich stávala posledním místem, kde jejich příběh mohl být vyslyšen a zaznamenán.
Případ Zelimchana Murdalova
V Grozném patřila k nejbližším spolupracovnicím Politkovské lidskoprávní aktivistka Natálie Estěmirovová z Memorialu. Znala místní rodiny, vyhledávala svědky a dokumentovala únosy, mučení i mimosoudní zabíjení. Politkovská z těchto podkladů vytvářela reportáže, které dostávaly jednotlivé čečenské případy daleko za hranice regionu. Podle Alexandra Čerkasova z Memorialu vznikala s pomocí Estěmirovové přibližně polovina jejích textů o Čečensku.
Jedním z případů, který Politkovská pomohla dostat na veřejnost, bylo zmizení šestadvacetiletého Zelimchana Murdalova. Druhý lednový den roku 2001 ho v Grozném zadrželi příslušníci policie a odvezli na stanici v Okťabrském okrese. Vyšetřování později doložilo, že ho tam několik hodin těžce bil Sergej Lapin, příslušník zvláštní policejní jednotky OMON z Chanty-Mansijského regionu, který v Čečensku působil pod přezdívkou Kadet. Murdalov utrpěl mimo jiné vážné poranění hlavy a následujícího dne byl ze stanice odvezen neznámo kam. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Politkovská o případu napsala v září 2001 a veřejně upozornila na Lapinovu roli.
Po zveřejnění článku začala Politkovská dostávat výhrůžky. Jedna z nich oznamovala, že Lapin přijede do Moskvy, aby se jí za text pomstil, další byla podepsána přezdívkou „Kadet“. Redakce jí nejprve přidělila ochranku a nakonec ji na několik týdnů poslala do Vídně. Do Moskvy se vrátila v prosinci 2001.
Lapin nakonec před soudem stanul. V březnu 2005 ho soud v Grozném odsoudil k jedenácti letům vězení za těžké ublížení na zdraví Murdalova, překročení pravomocí a padělání úředních dokumentů. Samotné Murdalovovo zmizení součástí rozsudku nebylo. Human Rights Watch případ uváděla jako jeden z velmi mála, v nichž byl příslušník federálních bezpečnostních složek skutečně odsouzen za násilí proti čečenskému civilistovi.
Ruské tanky vjíždějí 21. března 2000 do čečenské vesnice Komsomolskoje, zničené během dvou týdnů těžkých bojů. Část vesnice v té době stále drželi čečenští obránci.
Tři dny v rukou ruských vojáků bez vody a jídla
Dne 20. února 2001 zadržely Politkovskou ruské bezpečnostní síly ve vesnici Chattuni v čečenském okrese Vedeno. Přijela tam prověřit svědectví o takzvaném filtračním táboře, kde měli být civilisté biti, znásilňováni a zabíjeni. Vojáci ji obvinili z toho, že vstoupila do oblasti bez správné akreditace a svou přítomnost nenahlásila armádě. Následující tři dny strávila zadržená. Podle pozdějšího shrnutí Výboru na ochranu novinářů ji drželi v jámě bez jídla a vody a jeden z důstojníků jí vyhrožoval zastřelením.
Politkovská později popsala také noc, kdy ji důstojník odvedl ven a postavil poblíž raketometu Grad právě ve chvíli, kdy začal pálit. Sama tuto zkušenost vnímala jako fingovanou popravu. Zadržení v Chattuni zapadalo do rostoucího tlaku, který její práce v Čečensku vyvolávala. Během roku 2001 pak kvůli svým reportážím dostávala další výhrůžky.
Nord-Ost: reportérka uvnitř divadla
Večer 23. října 2002 obsadila skupina více než čtyřiceti čečenských ozbrojenců divadelní centrum na Dubrovce v Moskvě během představení muzikálu Nord-Ost. V sále drželi přes 900 rukojmích a požadovali ukončení války a stažení ruských sil z Čečenska. Politkovská patřila k lidem, s nimiž byli únosci ochotni jednat. Do divadla vstoupila jako prostřednice a snažila se vyjednávat o podmínkách rukojmích a jejich propuštění.
Neměla jsem žádnou zkušenost s vyjednáváním s teroristy. Měla jsem jen touhu pomoci lidem, kteří se bez vlastní viny ocitli v neštěstí.
Politkovská později popsala, že 25. října kolem půl dvanácté dopoledne nejprve telefonovala s únosci. Ti souhlasili s osobním setkáním a krátce po druhé hodině odpoledne vstoupila do divadla společně s lékařem Leonidem Rošalem. Uvnitř vyjednávala o vodě, jídle a přikrývkách pro ženy. Sama později napsala: „Neměla jsem žádnou zkušenost s vyjednáváním s teroristy. Měla jsem jen touhu pomoci lidem, kteří se bez vlastní viny ocitli v neštěstí.“
Obsazení divadla skončilo ráno 26. října útokem ruských bezpečnostních sil. Do budovy před zásahem vpustily omamný chemický prostředek na bázi derivátů fentanylu. Podle údajů, z nichž později vycházel Evropský soud pro lidská práva, zahynulo 129 rukojmích a všech 40 únosců, celkem 169 lidí. Tři rukojmí zastřelili ozbrojenci. Dalších 126 rukojmích zemřelo během zásahu, evakuace a následné zdravotní péče, přičemž použitý plyn sehrál v jejich úmrtích zásadní roli.
Průběh záchranné operace následně vyvolal závažné otázky, protože velení zásahu předem nesdělilo zdravotníkům, že bude použit plyn. Navíc jeho přesné složení a účinky ruské úřady následně dlouho tajily. Evropský soud pro lidská práva v roce 2011 konstatoval porušení práva na život kvůli nedostatečnému plánování a provedení záchranné operace a následnému vyšetřování.
Beslan: cesta, která skončila otravou na palubě letadla
Prvního září 2004, v den zahájení školního roku, obsadila školu č. 1 v severoosetském Beslanu skupina zhruba tří desítek ozbrojenců napojených na čečenské povstalecké hnutí. Skupinu tvořili mimo jiné Čečenci a Ingušové. Jako rukojmí zadrželi více než 1 100 lidí, převážně děti, jejich rodiče a učitele. Požadovali stažení ruských sil z Čečenska. Rukojmí drželi 52 hodin bez jídla a vody.
Krátce po 13. hodině 3. září otřásly tělocvičnou dvě exploze. Jejich přesný původ zůstal neobjasněný i v řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Po výbuších začali rukojmí prchat a kolem školy propukla střelba, která přešla v útok ruských bezpečnostních sil. Obléhání školy skončilo krvavým zásahem. Zahynulo 314 rukojmích, mezi nimi 186 dětí.
Pohled z okna školy č. 1 v Beslanu, 20. září 2004. Prostor před školou zaplnily improvizované pietní připomínky věnované dětem, které zahynuly při zářijovém teroristickém útoku.
Anna Politkovská se do Beslanu vydala okamžitě. Sama později popsala, že chtěla vyhledat prezidenta Čečenské republiky Ičkerie Aslana Maschadova a přesvědčit ho, aby navázal kontakt s únosci a pokusil se dosáhnout propuštění dětí. Její redakce zároveň počítala s tím, že využije kontaktů, které si během let práce v Čečensku vytvořila. Už při útoku na divadlo na Dubrovce v roce 2002 působila jako prostřednice a také v Beslanu byla připravena vstoupit do vyjednávání.
Cesta skončila už na palubě letadla z Moskvy do Rostova na Donu. Politkovská podle vlastního svědectví vypila ve 21.50 čaj a o deset minut později začala ztrácet vědomí. Po přistání ji převezli do rostovské nemocnice. Později vzpomínala, že jí zdravotní sestra řekla, že při příjmu byl její stav téměř beznadějný. Lékaři podle The Guardian diagnostikovali otravu, konkrétní látku se určit nepodařilo. Politkovská zároveň napsala, že vzorky odebrané na letišti byly podle lékařů zničeny na příkaz „shora“. Do Beslanu už nedorazila.
Ve stejném roce vyšla anglicky její kniha Putinovo Rusko, v níž rozšířila pozornost od Čečenska k fungování ruského státu, korupci, armádě, bezpečnostním složkám a oslabování demokratických institucí. Předchozí dvě knihy se věnovaly výhradně Čečensku a vycházely z jejích reportáží o únosech, mučení, násilí a každodenním životě civilistů během čečenské války. Její práce tím získala výrazné mezinárodní publikum a Politkovská se stala jednou z nejznámějších ruských investigativních novinářek své generace.
Kadyrov a poslední rozpracovaný text
V posledních letech se Politkovská stále více věnovala strukturám spojeným s Ramzanem Kadyrovem. Jeho otec Akhmat Kadyrov přešel během druhé čečenské války na stranu Moskvy a v roce 2003 se stal prezidentem Čečenska. Po jeho smrti při atentátu v květnu 2004 převzal Ramzan značnou část otcova mocenského zázemí a v březnu 2006 se stal premiérem Čečenska.
Vydával jste rozkazy k zabíjení?
V červnu 2004 se Politkovská vydala za sedmadvacetiletým Ramzanem Kadyrovem do jeho rodné vesnice Centoroj. Rozhovor proběhl 10. června, měsíc po smrti jeho otce Akhmata Kadyrova, a Novaja gazeta ho zveřejnila 21. června pod titulkem Mocný muž z Centoroje. Kadyrov tehdy zastával funkci prvního místopředsedy čečenské vlády odpovědného za silový blok. Předtím vedl osobní bezpečnostní službu svého otce. Politkovská popsala Centoroj jako skutečné centrum moci v Čečensku, obklopené kontrolními stanovišti a ozbrojenými muži. Na rozhovor čekala šest až sedm hodin. Kadyrov dorazil až večer v doprovodu početné ozbrojené skupiny.
Rozhovor rychle ukázal rozsah moci, kterou už tehdy měl. Kadyrov Politkovské řekl, že jeho lidé slouží ve strukturách FSB, ministerstva vnitra i vojenských průzkumných jednotkách a že mají působit po celém severním Kavkaze. Na otázku, zda vydával rozkazy k zabíjení, odpověděl: „Vydával.“ Zároveň řekl, že jeho hlavním cílem je zničit Aslana Maschadova a Šamila Basajeva. Politkovskou během rozhovoru označil za „nepřítele“ a řekl jí, že je „horší než Basajev“.
Napětí pokračovalo i následující den, 11. června, kdy se Politkovská do Centoroje vrátila. Podle jejího popisu jí jeden z přítomných mužů opakovaně říkal, že měla být už v Moskvě zastřelena, a Kadyrov se k výhrůžkám přidal. Během těchto dvou dnů si Politkovská všimla také telefonátu z Kremlu od Vladislava Surkova, tehdejšího zástupce šéfa prezidentské administrativy.
Den vraždy
V sobotu 7. října 2006 pracovala Politkovská na článku o mučení v Čečensku a odpoledne odjela nakoupit. Po návratu k domu v Lesní ulici odnesla část nákupu do bytu a znovu sjela výtahem dolů pro zbytek. Právě ve výtahu ji vrah zastřelil. Utrpěla střelná poranění hlavy, hrudníku a pravé nohy. Na schodišti policie našla pistoli Makarov s tlumičem a nábojnice.
Datum vraždy připadlo na 54. narozeniny Vladimira Putina. Ramzan Kadyrov oslavil třicáté narozeniny o dva dny dříve. Tyto okolnosti se později často připomínaly v souvislosti s případem.
Pět dní po její smrti, 12. října 2006, vydala Novaja gazeta nedokončený článek, na kterém Politkovská pracovala. Text obsahoval svědectví o mučení v Čečensku a záběry zachycující zacházení s vězni. Dva dny před vraždou řekla Rádiu Svobodná Evropa, že vyšetřuje případy lidí unesených příslušníky sil loajálních Ramzanu Kadyrovovi, kteří po mučení zemřeli. Její poslední rozpracovaná reportáž tak vyšla až po její smrti.
Improvizovaný pietní koutek u vchodu do domu Anny Politkovské v Moskvě, 10. října 2006, tři dny po její vraždě. Lidé sem přinášeli květiny, svíčky a fotografie zavražděné novinářky.
Vykonavatelé vraždy před soudem
Vyšetřování vraždy Anny Politkovské postupně odhalilo několik lidí zapojených do její přípravy a provedení. V prosinci 2012 dostal bývalý policista Dmitrij Pavljučenkov jedenáctiletý trest za svou roli při organizaci vraždy. V roce 2014 porota uznala vinnými dalších pět mužů. Rustam Machmudov byl označen za střelce, Lom-Ali Gajtukajev za organizátora. Další odsouzení se podíleli na sledování, dopravě a přípravě činu. Trestní řízení tak popsalo skupinu vykonavatelů a prostředníků, nikoli osobu, která vraždu objednala a zaplatila.
Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že ruské úřady dostatečně nevyšetřily, kdo vraždu objednal a financoval. Rusko tím porušilo procesní část práva na život podle článku 2 Evropské úmluvy o lidských právech.
Po Politkovské zůstala jména
Rozsah násilí, kterému se Politkovská v posledních letech života věnovala, ukazují i čísla Human Rights Watch. Jen v roce 2006 organizace zdokumentovala 82 případů, při nichž síly pod faktickým velením Ramzana Kadyrova zadržovaly a mučily lidi, většinou v neoficiálních věznicích. Podrobnější informace získala nejméně o deseti takových místech po celém Čečensku. Bývalí zadržení vypovídali o bití, elektrických šocích, pálení a výhrůžkách smrtí. Politkovská podobná svědectví sbírala, ověřovala a převáděla do konkrétních příběhů.
Anna Politkovská po sobě zanechala dvě děti, několik knih a rozsáhlý novinářský archiv. Její články dnes umožňují vnímat druhou čečenskou válku na osudech konkrétních lidí, kteří by jinak snadno zmizeli v souhrnech obětí a vojenských hlášeních. Vracejí se v nich jejich jména, věk, rodiny, domovy i poslední známé okamžiky před únosem nebo zmizením. Právě v tom spočívá síla její práce i dvacet let po její smrti. Za statistikami války v jejích textech zůstávají konkrétní lidé. Se jmény, rodinami a příběhy, které by jinak mohly zmizet.
