Inženýr, mistr sportu a svědek únosů. Příběh Mansura Movlajeva, který utekl kadyrovcům

Čečenský lidskoprávní aktivista Mansur Movlajev se 15. září 2026 v detenčním zařízení v Almaty pokusil o sebevraždu. Podle jeho právníka Vadima Drozdova zanechal dopis, v němž napsal, že už nedokáže žít ve strachu z návratu do rukou lidí, kteří ho dříve mučili.

Jen pět dní předtím kazašský kasační soud potvrdil zamítnutí jeho žádosti o azyl. Výbor OSN pro lidská práva přitom už v únoru přijal předběžné opatření, kterým Kazachstán vyzval, aby Movlajeva do Ruska nevydával, dokud jeho stížnost neprojedná. Movlajev pokus o sebevraždu díky lékařské pomoci přežil.

Mansur Movsarovič Movlajev se narodil 12. prosince 1995, v době první čečenské války. Vyrůstal s rodiči ve Starých Atagách, velké obci ležící na levém břehu řeky Argun přibližně 15 kilometrů jižně od Grozného. Po střední škole vystudoval Grozněnskou státní ropnou technickou univerzitu.

V roce 2018 nastoupil do společnosti Čečenenergo jako technik a během přibližně jednoho roku se posunul na pozici inženýra první kategorie, tedy na vyšší odborný stupeň v rámci technických profesí.

Vedle práce se intenzivně věnoval olympijskému taekwondu. Získal titul mistra sportu, stal se mistrem Čečenska, vyhrál soutěž Severokavkazského federálního okruhu a sbíral medaile na ruských i mezinárodních turnajích. Ještě v roce 2019 tak navenek žil život mladého inženýra a úspěšného sportovce.

V letech 2019 a 2020 začal Mansur Movlajev anonymně předávat čečenským opozičním médiím informace o únosech, mučení, nucených zmizeních a trestních kauzách, které považoval za vykonstruované. Podle jeho právníka Murata Adama upozorňoval na různá korupční schémata. Svou činnost později popisoval jako občanskou povinnost vůči lidem, o jejichž osudech se veřejnost často vůbec nedozvěděla.

Human Rights Watch v pravidelných zprávách o Čečensku popisuje svévolná zadržení, mučení a nucená zmizení lidí podezřelých z neposlušnosti vůči místním úřadům. Případy dokumentovaly také ruské organizace Memorial a Výbor proti mučení. Dokumentuje je i Centrum Natalie Estěmirovové při Norském helsinském výboru.

Jedním z projektů, kterým Mansur informace posílal, bylo hnutí 1ADAT. Vzniklo na jaře 2020 jako anonymní informační platforma a začalo zveřejňovat svědectví o represích, únosech a násilí bezpečnostních složek v Čečensku. Později se samo stalo jedním z hlavních terčů čečenských úřadů. Ruské úřady 1ADAT označily za extremistickou organizaci a jeho činnost zakázaly. Human Rights Watch později popsala i únos a zabití moderátora kanálu Salmana Tepsurkajeva.

Movlajev později právníkům popsal jednu z posledních informací, které 1ADAT předal. Cestou do práce zaslechl ve služebním autě Čečenenerga kolegy mluvit o únosu muže z nedaleké vesnice. Začal zjišťovat další podrobnosti a prostřednictvím anonymního kontaktu je poslal 1ADAT. Zpráva byla zveřejněna a přibližně o týden později zmizel i Mansur Movlajev.

Na konci prosince 2020 zveřejnil 1ADAT zprávu, že Mansur Movlajev zmizel už před více než měsícem a je bez řádného úředního záznamu držen v prostorách Zavodského oddělení vnitra v Grozném. Hnutí už tehdy tvrdilo, že proti němu bezpečnostní složky připravují trestní případ spojený s drogami. Rodina o jeho zmizení veřejně nemluvila. Movlajev později vysvětloval, že se příbuzní báli následků.

Podle jeho svědectví policisté při kontrole telefonu našli komunikaci s 1ADAT a následovalo mučení. Deníku N popsal, že mu k prstům připojili dráty, přes oči mu stáhli vlněnou čepici a později mu na hlavu navlékli igelitový pytel. Bili ho plastovými trubkami a dávali mu najevo, že násilí skončí, až se přizná k držení marihuany. Po přiznání mu podle jeho slov vložili marihuanu do rukou a natočili video, na kterém měl působit jako její uživatel.

Movlajev zároveň tvrdí, že mu příslušníci nabídli, co u něj mají „najít“. Drogy, nebo zbraň. Současně mu podle jeho výpovědi oznámili, že do vězení půjde v obou případech. Vybral si drogy. V roce 2021 jej Šejch-Mansurovský okresní soud v Grozném odsoudil ke třem letům za držení 150,5 gramu marihuany. Movlajev považuje případ za vykonstruovaný a spojuje ho se svou anonymní spoluprací s 1ADAT.

Přibližně polovinu trestu si odpykal a v dubnu 2022 byl podmíněně propuštěn. Odjel do Moskvy, podmínky propuštění ho ale nutily pravidelně se vracet do Čečenska a hlásit se policii. Právě při jednom z těchto návratů ho v létě 2022 znovu odvezli. Tentokrát podle jeho výpovědi skončil u příslušníků policie v Šali, v prostoru, který nefungoval jako oficiální vazební cela.

Mansur Movlajev popsal místo na zadním dvoře policejního oddělení v Šali jako provizorní prostor připomínající spíš kůlnu než běžnou celu. Vypověděl, že násilí začalo prakticky okamžitě. Policisté ho bili rukama, nohama i trubkami a používali proti němu elektrické šoky. Později uvedl, že cílem bylo především psychicky ho zlomit.

Během tohoto zadržení měli policisté znovu získat přístup k jeho telefonu. Jeho obhájci a podporovatelé tvrdí, že právě odtud pochází základ dalšího trestního případu, tentokrát kvůli údajnému financování extremistické činnosti. Šlo o údajný převod kryptoměny na účet 1ADAT.

Z neoficiální věznice se mu nakonec podařilo uniknout. V místnosti našel hřebík, s jeho pomocí rozebral zámek dveří, dostal se na dvůr a přelezl oplocení. 1ADAT ho později označil za jediného jim známého Čečence, kterému se podařilo z podobného místa uprchnout.

Útěk ale přesunul tlak na jeho příbuzné. Podle Movlajevova svědectví bezpečnostní složky krátce nato zadržely několik členů rodiny. Většinu propustily následující den, jeho bratra Zelimchana však měly držet téměř půl roku. Mansur se mezitím ukrýval v Rusku bez dokladů. Později získal falešný pas, přes Kazachstán se dostal do Kyrgyzstánu, odkud chtěl pokračovat dál.

V srpnu 2023 byl Movlajev zadržen v Kyrgyzstánu poté, co do země vstoupil s falešným pasem. Místní bezpečnostní služba ho zpočátku spojovala s radikalismem a přípravou násilných činů. Před soudem stanul kvůli nelegálnímu překročení hranice a použití padělaného dokladu.

Jeho advokát Bakyt Avtandil tehdy udělal neobvyklý krok. Podpořil návrh, aby jeho vlastní klient zůstal ve vazbě. Obhajoba se obávala, že po propuštění by mohl být Movlajev unesen a bez řádného extradičního řízení předán čečenským bezpečnostním složkám. „Jsem připraven sedět tady třeba deset let, abych si zachránil život,“ řekl tehdy Mansur Movlajev soudu.

V říjnu 2023 ho soud odsoudil k šesti měsícům vězení a následnému vyhoštění ze země. V Kyrgyzstánu zároveň požádal o azyl, ochranu ale nezískal. Dne 20. listopadu 2023 ho soud propustil, protože mu do uloženého trestu započítal dobu strávenou ve vazbě. Následně měl Kyrgyzstán opustit.

Když po propuštění odjížděl od soudu v Biškeku autem svého advokáta, všiml si vozu s tónovanými skly. Nabyl přesvědčení, že v něm čekají lidé, kteří ho chtějí znovu zadržet a předat čečenským bezpečnostním složkám. Z auta proto vyskočil a utekl. Později se mu podařilo dostat do Kazachstánu.

V Almaty žil Movlajev přibližně rok a půl pod jiným jménem. Pracoval jako trenér ve sportovním klubu a prodával sportovní výživu. Kontakt s rodinou omezil na minimum. Obával se, že jakákoli pravidelnější komunikace může jeho příbuzné v Čečensku vystavit dalšímu tlaku.

V září 2024 zmizeli jeho bratři Zelimchan a Chamzat. Podle Movlajeva a hnutí 1ADAT byli zadržováni na policejním oddělení v Urus-Martanu a mučeni s cílem přimět Mansura k návratu do Čečenska. Po zveřejnění případu byli oba propuštěni.

Tím ale tlak na rodinu neskončil. V květnu 2026 byl Zelimchan podle Movlajevovy podpůrné skupiny unesen znovu a podroben mimořádně brutálnímu násilí. Únosci mu podle zveřejněného svědectví opakovali, že trpí „za Mansura“.

Na začátku června následovali rodiče. Chavu a Movsara Movlajevovy odvezli z jejich domu ve Starých Atagách a rodina téměř dva týdny nevěděla, kde se nacházejí. Dne 21. června se rodiče i Zelimchan vrátili domů.

Movlajev byl 13. května 2025 zadržen v Almaty a o několik dní později požádal v Kazachstánu o azyl. Z detenčního zařízení se obrátil na obyvatele země s připomínkou deportace Čečenců a Ingušů do Střední Asie v roce 1944. „V roce 1944 jste zachránili můj národ. Dnes můžete pomoci zachránit můj život,“ napsal. Kazachstán mu ale v prosinci 2025 status uprchlíka odmítl a v lednu 2026 schválila generální prokuratura jeho vydání do Ruska.

Výbor OSN pro lidská práva 23. února 2026 přijal předběžné opatření a vyzval Kazachstán, aby Movlajeva do Ruska nevydával, dokud jeho stížnost neprojedná. Nejvyšší soud následující den výkon extradice pozastavil, Movlajev však zůstal ve vazbě. V červenci byla prodloužena až do 13. ledna 2027.

Na konci července se Movlajev obrátil přímo na prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva a požádal ho, aby vydání zastavil. „Pokud budu vydán, jsem pevně přesvědčen, že se nevrátím živý,“ napsal. Kasační soud přesto 10. září 2026 definitivně potvrdil zamítnutí jeho žádosti o azyl. Předběžné opatření Výboru OSN pro lidská práva však nadále platilo.

O pět dní později se Movlajev v detenčním zařízení v Almaty pokusil o sebevraždu. Jeho právník Vadim Drozdov následně zveřejnil dopis, který Movlajev před činem zanechal:

„Prosím o odpuštění všechny své přátele, příbuzné, advokáty, velvyslanectví Evropské unie, Nizozemska a Francie a Výbor OSN, kteří se snažili zachránit můj život. Odpusťte mi, jsem unavený z nespravedlnosti. Ani soud, ani prokuratura nás neslyší. Budou mě týrat, mučit a zabijí mě. A ještě řeknou, že jsem si to udělal sám. Už se nenechám znovu mučit.“

„Šestnáct měsíců jsem žil ve strachu z vydání a s nadějí. Teď už zůstal jen strach. Kazachstán žádám jen o jediné. Pohřběte mě tady, v Kazachstánu, aby kadyrovci nedostali ani moje mrtvé tělo.“

„Sbohem, Movsare, můj drahý otče, moje drahá maminko. Odpusťte mi, pro Boha. Zachraňte alespoň Julii,“ napsal Mansur Movlajev v dopise na rozloučenou.

Julijí myslel ruskou protiválečnou aktivistku Juliji Jemeljanovovou, která je rovněž držena v Kazachstánu a čelí vydání do Ruska.

Mansur Movlajev pokus o sebevraždu díky lékařské pomoci přežil. Jeho případ ale zůstává otevřený. Kazachstán mu odmítl přiznat status uprchlíka, zatímco Výbor OSN pro lidská práva nadále požaduje, aby nebyl vydán do Ruska.

Čečenská republika je součástí Ruské federace a její obyvatelé s ruským občanstvím se v zahraničních azylových a extradičních řízeních posuzují jako občané Ruské federace. Ruský pas je přitom základním dokladem, kterým se toto občanství prokazuje. O jejich vydání tak formálně žádá Rusko, i když konkrétní hrozba, před níž utíkají, může pocházet z čečenských bezpečnostních struktur.

Spolehlivý veřejný počet Čečenců, kteří jsou právě nyní v zahraničí vystaveni podobnému tlaku, není k dispozici. V roce 2026 jsou ale veřejně doloženy nejméně dva čečenské případy v Kazachstánu. Vedle Mansura Movlajeva šlo o Zelimchana Murtazova, který po odmítnutí azylu strávil 116 dní v tranzitní zóně letiště v Astaně, než mu v dubnu umožnili odletět do Arménie.