1. října 1999 vstoupila ruská armáda znovu do Čečenska. Začala pozemní fáze invaze

V noci z 30. září na 1. října 1999 vstoupilo do severního Čečenska několik tisíc ruských vojáků podporovaných více než tisícovkou obrněných vozidel. Tehdejší premiér Vladimir Putin už o den dříve veřejně přiznal, že menší ruské jednotky na čečenském území operují přibližně dva týdny.

Pozemní invazi předcházel přibližně týden intenzivního bombardování. Ruské letectvo útočilo na komunikace, ropná zařízení a místa označovaná ruským velením za základny ozbrojenců. Mezinárodní organizace už 30. září varovala před opakováním války z let 1994 až 1996.

Civilisté prchali ještě před zahájením velkého pozemního postupu. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky 28. září uváděl, že během několika dnů uprchlo do sousedního Ingušska přibližně 50 tisíc Čečenců. Jen za předchozích 24 hodin překročilo hranici podle ingušských úřadů asi 30 tisíc lidí.

Od Chasavjurtských dohod, které v srpnu 1996 ukončily hlavní boje první čečenské války, uplynuly tři roky. Od podpisu mírové smlouvy mezi Borisem Jelcinem a čečenským prezidentem Aslanem Maschadovem v Kremlu 12. května 1997 uplynuly jen něco přes dva roky.

Dokument nesl název Smlouva o míru a principech vztahů mezi Ruskou federací a Čečenskou republikou Ičkerie. Obě strany se zavázaly řešit sporné otázky mírovými prostředky. Definitivní politický status Čečenska zůstal otevřený.

První válka přitom skončila úplně jinak, než si ruské vedení představovalo v prosinci 1994. Ministr obrany Pavel Gračov tehdy prohlašoval, že Groznyj by bylo možné dobýt jedním výsadkovým plukem během dvou hodin. Následovalo přibližně dvacet měsíců války, těžké ztráty a nakonec stažení ruských jednotek. Gračov, kterému ruský tisk kvůli korupčním aférám přezdíval „Paša Mercedes“, byl v roce 1996 odvolán.

Poválečné Čečensko bylo zdevastovanou zemí se slabými institucemi a množstvím ozbrojených skupin, jejichž velitelé jednali stále samostatněji. Maschadov se snažil udržet politickou kontrolu a vztahy s Moskvou, zároveň však čelil radikálním velitelům, kteří prosazovali vlastní představu dalšího vývoje severního Kavkazu. Radio Svoboda toto období v obsáhlé analýze popsalo jako bod zlomu.

Mezinárodní organizace uváděly nejméně 50 tisíc zabitých civilistů z předválečné populace přibližně 1,1 milionu lidí. Memorial doložil 4 379 padlých ruských vojáků a dalších 703 pohřešovaných nebo zajatých. Nejméně 1 432 Čečenců bylo nadále vedeno jako pohřešovaní.

Válka zároveň vyhnala z domovů více než 600 tisíc lidí. Přibližně 200 tisíc se po skončení bojů vrátilo. Před začátkem druhé války žilo asi 172 tisíc Čečenců stále mimo své domovy, převážně v sousedních republikách a dalších částech Ruska.

Maschadov se vedle obnovy země pokoušel začlenit bývalé bojovníky do armády a bezpečnostních složek, dosahoval však jen omezeného úspěchu. Počet samostatných ozbrojených skupin mimo jeho autoritu se v roce 1998 odhadoval na 159 až téměř 300. Rozdíly mezi odhady jednotlivých institucí a organizací vycházely z použitých kritérií.

Zahraniční islamističtí bojovníci se v Čečensku objevili už během první války. Nejznámější z nich, Chattáb, dorazil v únoru 1995 s několika Araby, kteří měli zkušenosti z války v Afghánistánu. Po válce v Čečensku zůstal, získával vliv na Šamila Basajeva a vybudoval zázemí pro výcvik dalších ozbrojenců. Zahraniční skupina byla ve srovnání s čečenskými silami velmi malá. Její působení se opíralo o bojové zkušenosti, finance a kontakty.

Poválečné poměry přispívaly k šíření radikálního islamismu. Tisíce mladých mužů měly za sebou válku a před sebou nejistou budoucnost s omezenými možnostmi obživy. V původně národněosvobozeneckém čečenském hnutí postupně sílil radikální islamistický proud.

Basajev se od Maschadova postupně vzdaloval a stále těsněji spolupracoval s Chattábem a dalšími radikálními veliteli. Bezpečnostní situaci zhoršovaly únosy, ozbrojené střety a rostoucí moc jednotlivých polních velitelů. V roce 1998 například zaznamenaly úřady na severním Kavkaze 176 únosů.

Pod tlakem radikálů přistoupil Maschadov v únoru 1999 k vyhlášení šaríi. Jejich velitelé však dál jednali nezávisle na jeho rozhodnutích.

Dne 7. srpna 1999 vpadly oddíly vedené Basajevem a Chattábem do Dagestánu s cílem rozšířit ozbrojené islamistické hnutí mimo Čečensko. Maschadov se od operace distancoval a nařídil posílit ostrahu hranice. Jeho možnosti zabránit Basajevovi ve využívání čečenského území však byly omezené.

Ruská armáda nasadila proti útočníkům letectvo, dělostřelectvo a pozemní jednotky. Podpora místních obyvatel zůstala pod očekáváním Basajevových oddílů. Do konce srpna byly jejich hlavní síly vytlačeny zpět směrem k Čečensku.

Dne 9. srpna 1999, pouhé dva dny po Basajevově vpádu do Dagestánu, jmenoval Boris Jelcin Vladimira Putina úřadujícím premiérem. Bývalý důstojník sovětské KGB předtím vedl Federální bezpečnostní službu FSB. Státní duma jej ve funkci předsedy vlády potvrdila 16. srpna.

Putin už tehdy označoval ozbrojence přicházející z Čečenska za mezinárodní teroristy a tvrdil, že čečenské území slouží jako jejich základna. Dne 27. srpna navštívil dagestánský Botlich, kde se setkal s ruskými vojáky a místními dobrovolníky zapojenými do bojů proti Basajevovým a Chattábovým jednotkám.

V září následovala série výbuchů obytných domů v Bujnaksku, Moskvě a Volgodonsku, při nichž zahynuly stovky lidí. Ruské úřady podezíraly skupiny spojené s Čečenskem a Dagestánem, veřejně však tehdy nepředložily důkazy spojující čečenské separatisty přímo s útoky.

Vojenská operace v Dagestánu se během září rozšířila v kampaň proti Čečensku, kterou Putin zdůvodňoval bojem proti terorismu. Po výbuších ruská vláda zpřísnila blokádu republiky a ve druhé polovině měsíce zahájilo letectvo rozsáhlé bombardování jejího území.

Ještě 22. září ruské ministerstvo vnitra popíralo přípravy pozemní invaze. O osm dní později Putin veřejně potvrdil, že ruské jednotky už přibližně dva týdny pronikají na čečenské území a vedou tam bojové operace. Dne 1. října 1999 vstoupily do republiky tisíce ruských vojáků podporovaných obrněnou technikou.

Ruská armáda vstupovala do druhé čečenské války se zkušeností z katastrofálního útoku na Groznyj na přelomu let 1994 a 1995. Tehdy obrněné kolony pronikly přímo do města, kde je čečenští obránci ničili v ulicích. Na podzim 1999 proto ruské velení zvolilo postupné obsazování území s masivní podporou letectva a dělostřelectva. Síly nejprve soustředilo na severu republiky, odkud měly postupovat k hlavnímu městu.

Už 4. října generál Gennadij Trošev oznámil vytvoření takzvané „bezpečnostní zóny“ na severu Čečenska. O den později Putin prohlásil, že federální síly ovládají přibližně severní třetinu republiky. Desítky tisíc vojáků postupovaly ze severu a severovýchodu k řece Těrek, podél níž se ruské jednotky zakopaly přibližně 25 kilometrů od Grozného.

První větší střet nové pozemní války přišel 8. října u Iščerské na severním břehu Těreku. Čečenské jednotky zaútočily na ruské pozice. Ruské velení potvrdilo těžké boje a vlastní ztráty, jejichž výši obě strany uváděly výrazně odlišně.

Dne 11. října ruské jednotky překročily Těrek a ovládly Nadterečný okres. Pokračovaly tak za původní linii takzvané bezpečnostní zóny směrem do vnitrozemí. Jejich cílem se stále zřetelněji stávalo ovládnutí celého Čečenska.

O týden později stály federální jednotky přibližně 20 až 25 kilometrů od Grozného. Jejich postup doprovázely letecké a dělostřelecké útoky na okolní obce a místa označovaná ruským velením za pozice čečenských bojovníků.

Dne 21. října se ruské jednotky přiblížily zhruba na 12 kilometrů ke Groznému. O několik dní později vyrazily síly rozmístěné na Terském hřebeni dále na jih a východ. Generál Gennadij Trošev tehdy otevřeně popsal záměr obklíčit čečenské síly a odříznout jim ústupové i zásobovací cesty.

Koncem října už ruská armáda bojovala na bezprostředních přístupech ke Groznému. Dne 27. října byly její jednotky hlášeny přibližně sedm kilometrů severně od města. Současně pokračovalo intenzivní bombardování Grozného, Ačchoj-Martanu a dalších obcí. Dělostřelectvo ostřelovalo také oblasti kolem Bamutu, Samašek a řady vesnic severně a východně od hlavního města

Na konci října bylo podle reportérů uzavřeno přibližně 50 až 80 procent obvodu Grozného. Soustavné ostřelování ze země i ze vzduchu vyhánělo z města další tisíce civilistů.

Podobně postupovala ruská armáda na východě. Gudermes, druhé největší město Čečenska, byl nejprve obklíčen a ostřelován. Po přibližně dvoutýdenním obléhání do něj 12. listopadu vstoupily federální jednotky.

Rozsáhlé používání letectva a dělostřelectva znamenalo, že civilisté prchali ještě před příchodem pozemních jednotek. Už 1. října dorazil do Ingušska první konvoj Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky s 80 tunami potravin a nouzového vybavení. O čtyři dny později uváděla ruská Federální migrační služba 87 tisíc vysídlených v Ingušsku a 12 tisíc v Dagestánu.

Během října počet vysídlených prudce rostl. K 22. říjnu evidovaly ingušské úřady více než 160 tisíc lidí vyhnaných z domovů. O tři dny později ruské úřady dočasně uzavřely hlavní cestu mezi Čečenskem a Ingušskem. UNHCR upozornil, že více než 170 tisíc lidí tuto trasu už využilo k útěku a že uvnitř Čečenska zůstávají další desetitisíce civilistů.

Civilní oběti zároveň přibývaly. Human Rights Watch zdokumentovala například útok na centrální tržiště v Grozném 21. října. Podle čečenských údajů při třech explozích zahynulo přibližně 140 lidí a kolem 260 bylo zraněno. Organizace upozornila, že útok mohl představovat závažné porušení válečného práva, a zaznamenala také svědectví o čečenském velitelském stanovišti v blízkosti tržiště.

V listopadu se hlavní pozornost ruských sil soustředila na Groznyj a přístupové cesty do jižních horských oblastí. Na začátku prosince už bylo město po týdnech bombardování prakticky odříznuté. Neziskové organizace uváděly, že uvnitř zůstávají desetitisíce lidí, především senioři, nemocní a obyvatelé, kteří neměli prostředky k útěku. Ve městě nefungovala elektřina, voda ani vytápění a docházely potraviny.

Dne 6. prosince ruské síly shodily nad Grozným letáky, které vyzývaly obyvatele, aby město do 11. prosince opustili. Zároveň varovaly, že lidé, kteří zůstanou, budou považováni za „teroristy a bandity“ a budou zničeni dělostřelectvem a letectvem. Ultimátum vyvolalo mezinárodní kritiku a později bylo zmírněno.

V polovině prosince začaly ruské jednotky pronikat do okrajových částí Grozného. Západní agentury 16. prosince informovaly o neúspěšném průniku obrněné kolony a více než stovce mrtvých ruských vojáků. Ruské ministerstvo obrany zprávu popřelo a tvrdilo, že žádná taková kolona do města nevstoupila.

Dne 25. prosince zahájily federální jednotky spolu s přibližně pěti sty proruskými čečenskými bojovníky postup do Grozného z několika směrů. Narazily na silný odpor. Ještě 27. prosince proruský velitel Beslan Gantamirov připouštěl, že dobytí města potrvá déle, než původně očekával.

Na konci prosince bojovaly ruské jednotky o přístup do centra Grozného, jehož část dál drželi čečenští obránci. Během těchto bojů, 31. prosince 1999, Boris Jelcin oznámil rezignaci a Vladimir Putin převzal pravomoci úřadujícího prezidenta Ruska.

Ruské velení oznámilo úplné ovládnutí Grozného 6. února 2000. Hlavní část čečenských jednotek se stáhla do jižních hor, kde ozbrojený odpor pokračoval. Válka tím vstoupila do další fáze.