Paša Mercedes: zkorumpovaný ruský generál, kterému Groznyj zlomil vaz

Když 20. října 1994 otiskl deník Moskovskij komsomolec článek Vadima Poegliho s titulkem „Paša Mercedes. Zloděj má sedět ve vězení a ne být ministrem obrany“, dostala Gračovova aféra jméno, které ho už nikdy neopustilo.

Hlavním symbolem aféry se staly dva luxusní vozy Mercedes-Benz 500 pořízené prostřednictvím velení ruské Západní skupiny vojsk v Německu. Jejím posledním velitelem byl generál Matvej Burlakov, Gračovův blízký spolupracovník, který se po návratu do Ruska stal náměstkem ministra obrany.

Podle článku byly automobily zaplaceny z prostředků určených na výstavbu bytů pro vojáky a důstojníky, kteří se po pádu železné opony a odchodu sovětských a později ruských jednotek z Německa vraceli s rodinami domů. Mnozí z nich totiž neměli zajištěné odpovídající bydlení. O to provokativněji působilo tvrzení, že jeden z luxusních vozů přešel do osobního užívání ministra Gračova. Ten obvinění odmítal a jeho právníci tvrdili, že automobily patřily ministerstvu obrany a sloužily jeho vedení.

Mercedesy byly ovšem pouze špičkou ledovce v mnohem rozsáhlejších podezřeních. Při odchodu vojsk z Německa se podle tehdejších investigativních zjištění ztrácely peníze, pohonné hmoty, barevné kovy, zbraně i další armádní majetek.

Poegliho článek vyšel pouhé tři dny po smrti vojenského reportéra stejného deníku Dmitrije Cholodova. Sedmadvacetiletý novinář se zabýval korupcí v nejvyšších patrech armády.

17. října 1994 si přímo v redakci otevřel diplomatický kufřík, který měl podle jeho informačního zdroje obsahovat tajné dokumenty. Místo důkazů však uvnitř čekala nastražená bomba. Výbuch Cholodova na místě zabil.

Jeho smrt přenesla podezření z armádní korupce do mnohem temnější roviny. Už nešlo jen o automobily, peníze a rozprodaný majetek, ale také o otázku, zda byl novinář zavražděn proto, aby přestal odkrývat vazby sahající k nejvyššímu velení ruské armády.

Na podzim 1994 se Gračovovo jméno skloňovalo především kvůli mercedesům. Už 11. prosince však jako ministr obrany nesl spolu s Borisem Jelcinem odpovědnost za zahájení otevřeného vojenského tažení proti Čečenské republice Ičkerii, která 1. listopadu 1991 jednostranně vyhlásila nezávislost na tehdy ještě existujícím Sovětském svazu.

Podle studie amerického Foreign Military Studies Office čítalo počáteční federální armádní uskupení přibližně 23 800 mužů. Asi 19 000 z nich patřilo k ozbrojeným silám a dalších 4 700 k jednotkám ministerstva vnitra. Ruské kolony vyrazily ze tří hlavních směrů: ze severu od Mozdoku, ze západu přes Vladikavkaz a Ingušsko a z východu přes Dagestán.

Prvním cílem nebylo okamžité dobytí Grozného, ale jeho obklíčení a demonstrace síly. Kreml očekával, že pohled na ruské tanky přiměje prezidenta Džochara Dudajeva ke kapitulaci. Plán se však začal rozpadat ještě předtím, než vojska dorazila k čečenské metropoli.

Západní kolonu zadržely protesty obyvatel Ingušska. Také v Dagestánu vycházeli civilisté do ulic a blokovali postup východního uskupení. Pouze severní kolona se dostala k obci Dolinskij, což bylo stále více než dvacet kilometrů od Grozného. Místo rychlé operace přišlo zdržení, chaos a první důkaz, že ruské velení nepočítalo s odporem obyvatel okolních kavkazských republik ani s obtížemi, které přinese pohyb těžké techniky v místním terénu. Groznyj byl ze tří stran sevřen až kolem 25. prosince, zatímco jižní cesta zůstávala otevřená.

Do konce roku se federální uskupení rozrostlo přibližně na 38 000 mužů a jen do samotného silvestrovského útoku na Groznyj bylo nasazeno kolem šesti tisíc vojáků. Čtyři útočné kolony pronikaly do města ze severu, východu a západu. Jejich úkolem bylo rychle obsadit prezidentský palác, železniční nádraží a další strategická místa.

Gračov před válkou proslul tvrzením, že profesionálně připravenému výsadkovému pluku by k dobytí Grozného stačilo několik hodin. Přesné znění i okolnosti výroku bývají předmětem sporů, jeho smysl však dobře vystihoval sebejistotu ruského vedení. Groznyj měl padnout rychle. Místo toho se proměnil v past.

Pavel Gračov nesl jako ministr obrany a jeden z hlavních zastánců intervence odpovědnost za stav armády, přípravu operace i způsob, jakým byly jednotky do boje vyslány.

Ukázalo se, že zpravodajská příprava byla nedostatečná a v některých případech začala dokonce až po zahájení operace. Vojáci dostávali zastaralé nebo nepřesné mapy a velení navíc nevyhodnotilo zkušenosti z předchozích neúspěšných pokusů proruské opozice proniknout do Grozného v srpnu, říjnu a listopadu 1994.

Jednotky byly narychlo sestavovány z mužů, kteří spolu předtím necvičili. Mnozí byli mladí branci bez zkušeností s městským bojem. Některým bylo řečeno, že jde pouze o demonstraci síly nebo přesun techniky, nikoli o útok na odhodlaného protivníka.

Další problém představovalo roztříštěné velení. Armáda, jednotky ministerstva vnitra a bezpečnostní služby měly rozdílné řídicí struktury i komunikační prostředky. Jednotlivé skupiny často nevěděly, kde se nacházejí sousední jednotky, a často docházelo k palbě do vlastních řad. V jednom z doložených případů ruské letectvo napadlo čelo vlastní výsadkové kolony a zničilo několik vozidel.

Nejhorší chybou bylo vyslání dlouhých kolon tanků a obrněných transportérů hluboko do zastavěného města bez dostatečné podpory pěchoty. Čečenští obránci tak mohli uvěznit kolony v úzkých ulicích a poté útočili z vyšších pater, sklepů a postranních průchodů na místa, kam tankové kanony nemohly účinně zamířit.

Symbolem katastrofy se stalo přibližně tisícičlenné bojové uskupení 131. samostatné motostřelecké brigády z Majkopu, které proniklo k železničnímu nádraží. Podle následných vojenských studií bylo během tří dnů z bojů vyřazeno téměř osm set ruských vojáků. Brigáda zároveň přišla o 20 z 26 nasazených tanků a 102 ze 120 obrněných vozidel.

Gračovova armáda utrpěla katastrofální porážku především proto, že protivníka podcenila, zanedbala průzkum a poslala nepřipravené muže do prostředí, které zvýhodňovalo obránce.

Po neúspěchu silvestrovského útoku přešlo federální velení k masivnímu nasazení dělostřelectva a letectva. Groznyj a okolní obce byly ostřelovány těžkými zbraněmi.

Bombardování a ostřelování zabíjelo civilisty, ničilo celé obytné čtvrti, nemocnice a vyhánělo obyvatele z města. Ruská prezidentská komise tehdy odhadovala civilní ztráty přibližně na 27 tisíc válečných úmrtí jen v Grozném. Tato čísla nejsou definitivními součty, ukazují však, jak ničivě válka zasáhla obyvatelstvo hlavního města.

Obec Samaški se stala symbolem ruských zločinů proti civilistům v první čečenské válce. Před válkou tam žilo asi 14 600 lidí. V době dubnového útoku jich podle místních odhadů zůstávalo přibližně pět až šest tisíc. Po ostřelování a útoku 7. dubna začala následujícího rána v Samaškách takzvaná čistka, při níž příslušníci ruského ministerstva vnitra procházeli domy a zabíjeli civilní obyvatele, kteří se bojů neúčastnili.

Přeživší vypovídali o civilistech zastřelených na ulicích i ve vlastních domech, granátech vhazovaných do sklepů, rabování a úmyslném zapalování budov. Human Rights Watch odhadla počet zabitých civilistů až na 200. Přesný počet není dodnes znám, protože federální síly vesnici uzavřely a bránily vstupu novinářů i zdravotníků. Někteří ranění proto zemřeli bez pomoci.

Zadržení muži byli biti, odváženi do filtračních táborů a podle svědectví mučeni, včetně elektrických šoků. Memorial dospěl k závěru, že většina civilních obětí zahynula právě během této čistky, při níž byla zničena také značná část domů.

Operaci vedly především jednotky ministerstva vnitra, které formálně nepodléhaly Gračovovi. Masakr byl však součástí federálního tažení vedeného ruským státem. Po odchodu jednotek zůstali ve vesnici mrtví civilisté, spálené domy a svědectví o vraždách, rabování a mučení. Za zločiny v Samaškách nebyl nikdo pravomocně potrestán.

Válečný reportér a pozdější senátor Jaromír Štětina znal Čečensko z vlastní zkušenosti. V rozhovoru pro Český rozhlas z února 2004 zasadil válku do kontextu dlouhého čečenského zápasu proti ruské nadvládě.

Slabší mezinárodní tlak na Moskvu ve srovnání s tlakem na Srbsko vysvětloval strachem z Ruska jako jaderné mocnosti. Gračova přitom označil za člověka, který by měl za zahájení války nést trestní odpovědnost.

Šlo o Štětinovo hodnocení založené na jeho osobní zkušenosti válečného reportéra, nikoli o právní závěr mezinárodního soudu. Gračov nebyl z genocidy ani z válečných zločinů nikdy obžalován a za způsob vedení první rusko-čečenské války před soudem nestanul.

16. dubna 1996 přepadli čečenští bojovníci vedení Ruslanem Gelajevem u Jaryš-Mardy v Šatojském okrese kolonu 245. motostřeleckého pluku. Přibližně třicet vozidel vezlo zásoby a pohonné hmoty horskou soutěskou. Útočníci zničili první i poslední vozidla, přerušili spojení a uzavřeli zbytek kolony pod palbou. Oficiální ruské údaje později uváděly 53 mrtvých a 52 raněných, jiné zdroje hovoří o podstatně vyšších ztrátách. Šlo o jednu z nejhorších ruských porážek celé války.

Katastrofa odhalila stejné problémy jaké se projevily při útoku na Groznyj: nedostatečný průzkum, nezajištěnou trasu, špatné spojení a pomalou pomoc napadeným jednotkám. Jelcin veřejně vinil armádní velení a Gračov musel před rozhořčenými poslanci Státní dumy připustit možnost rezignace. Prezident ho však tehdy ještě podržel.

Pět dní po přepadení ruského konvoje u Jaryš-Mardy zabily ruské síly raketovým úderem Džochara Dudajeva. Podle nejčastěji uváděné verze jeho polohu určily podle signálu satelitního telefonu. Smrt čečenského prezidenta však válku neukončila a Gračovovu pozici už nezachránila.

V prvním kole prezidentských voleb 16. června 1996 skončil generál Alexandr Lebeď třetí se ziskem 14,52 procenta hlasů, tedy s podporou téměř jedenácti milionů voličů. Před rozhodujícím soubojem Borise Jelcina s komunistou Gennadijem Zjuganovem se tak stal klíčovým politickým spojencem.

Jelcin jmenoval Lebedě tajemníkem Bezpečnostní rady a poradcem pro národní bezpečnost. Dne 18. června, pouhé dva dny po prvním kole voleb, zároveň odvolal ministra obrany Gračova, Lebeďova dlouholetého odpůrce. Dobový tisk jeho odchod popisoval jako cenu, kterou Kreml zaplatil za Lebeďovu podporu. Čečenské vojenské neúspěchy, vysoké ztráty a Gračovova nepopularita prezidentovi rozhodnutí usnadnily.

Pointa přišla o několik týdnů později. Lebeď se ujal jednání s čečenskou stranou a 31. srpna 1996 podepsal s Aslanem Maschadovem Chasavjurtské dohody. Ty zastavily hlavní boje, stanovily podmínky odchodu federálních vojsk a rozhodnutí o konečném statusu Čečenska odložily do konce roku 2001.

První rusko-čečenskou válku, kterou Gračov prosazoval jako rychlou vojenskou operaci, tak fakticky ukončil jeho největší rival jednáním a dohodou o odchodu ruských jednotek.

Kvůli skutečnostem popsaným Vadimem Poeglim bylo zahájeno trestní řízení týkající se možné korupce v Západní skupině vojsk. Případ byl však brzy odložen a Pavel Gračov nebyl v souvislosti s mercedesy obžalován ani odsouzen.

Před soudem ale nakonec stanul autor článku. Gračov označil přezdívku „Paša Mercedes“ i slovo „zloděj“ za urážku. Poegli byl v roce 1995 odsouzen k nápravným pracím, výkonu trestu se však vyhnul díky amnestii. V březnu 1997 ruský Nejvyšší soud rozsudek zrušil a řízení zastavil.

Kvůli vraždě Dmitrije Cholodova bylo souzeno šest mužů, mezi nimi bývalí příslušníci výsadkových a vojenských zpravodajských jednotek. Obžaloba tvrdila, že jednali na Gračovův příkaz. Bývalý ministr však obžalován nebyl, jakoukoli odpovědnost odmítal a všichni obžalovaní byli ve dvou procesech osvobozeni. V roce 2005 jejich osvobození potvrdil i ruský Nejvyšší soud. Cholodovova vražda tak zůstala bez pravomocně odsouzeného pachatele.

Kuriózní tečku za automobilovou aférou přidal samotný deník Moskovskij komsomolec. V roce 1997 jeho redakce koupila na vládní aukci jeden z mercedesů, kvůli nimž celý skandál začal.