Před 30 lety osvobodili Čečenci Groznyj a donutili Rusko ukončit první čečenskou válku

Plán na znovudobytí Grozného začal rozpracovávat Džochar Dudajev. Po jeho smrti v dubnu 1996, kdy jej Rusové lokalizovali podle signálu satelitního telefonu a zabili řízenou střelou, převzal přípravu operace čtyřiačtyřicetiletý Aslan Maschadov, generál a náčelník hlavního štábu ozbrojených sil Ičkerie, který dříve sloužil jako plukovník sovětské armády.

Maschadov během několika měsíců dopracoval konečnou podobu operace. Na jejím počátku měl k dispozici 851 bojovníků a spoléhal na to, že se k nim po zahájení útoku přidají další ozbrojené skupiny i místní obyvatelé.

Pět měsíců před operací, v březnu 1996, podnikly čečenské jednotky menší útok na Groznyj, který se stal generální zkouškou ruské obrany i zvolené taktiky. Ve spolupráci s pěti polními veliteli následně Maschadov připravil koordinovanou ofenzivu nejen proti Groznému, ale také proti Argunu a Gudermesu.

Plán počítal s tím, že malé mobilní skupiny proniknou hluboko do měst, obejdou opevněná kontrolní stanoviště, obsadí klíčové křižovatky a přístupové trasy a odříznou jednotlivé ruské posádky od velení, zásobování i přísunu posil. Čečenské síly tak nevyčerpávaly své omezené síly frontálním dobýváním každé ruské pozice, ale protivníka izolovaly, rozdrobily a uzavřely.

Moskva byla přesvědčena, že má Groznyj pevně v rukou. Ve městě působily tisíce příslušníků armády, ministerstva vnitra, FSB i proruských čečenských jednotek. Na první pohled šlo o dobře střežené město. Symbol ruské kontroly nad Čečenskem.

Jenže velká část nejzkušenějších ruských jednotek byla přesunuta na jih země. Velení tam připravovalo závěrečnou ofenzivu proti horským základnám čečenského odporu. Obrana Grozného tak zůstala rozptýlená mezi kasárna, kontrolní stanoviště a izolované opěrné body.

Maschadovovo velení této slabiny využilo. Už několik dní před hlavním útokem začaly do města nenápadně pronikat malé skupiny bojovníků. Přivážely zbraně, zaujímaly předem určené pozice a splývaly s místními obyvateli.

Ruské kontrolní body většinou nenapadaly přímo. Jednoduše je obešly, uzavřely přístupové cesty a postupně je odřízly od spojení, zásobování i posil.

Když ráno 6. srpna začal hlavní útok, byla část čečenských sil už uvnitř města a ruské posádky se ocitly v pasti. Další dvě skupiny čítající přibližně padesát mužů obsadily železniční nádraží a další strategické objekty a začaly postupovat do centra Grozného. Další jednotky mezitím přerušily hlavní příjezdové komunikace, zablokovaly ruská stanoviště a vytvořily mobilní přepadové skupiny.

V přesném počtu čečenských bojovníků se prameny rozcházejí. Čečenské výpovědi hovoří přibližně o 850 mužích, jiné odhady uvádějí kolem 1 500. Podle studie RAND čítala počáteční úderná síla jen asi 600 bojovníků, postupně se však s příchodem posil rozrostla na nižší tisíce. Proti nim stálo přibližně 7 000 až 12 000 ruských vojáků a příslušníků bezpečnostních složek. Jejich početní převaha však byla klamná: jednotky byly rozptýlené v oddělených kasárnách, velitelstvích a kontrolních bodech.

Čečenci se nepokoušeli dobýt každou budovu ani zničit každé ruské stanoviště. Posádky obcházeli, uzavírali je do izolovaných prostor, zaminovali příjezdové cesty a přerušovali spojení i zásobování. Poté čekali, až obklíčeným jednotkám začne docházet munice, voda a nakonec i vůle pokračovat v boji. Během krátké doby se Groznyj proměnil v síť desítek odříznutých ruských „ostrovů“.

Ruské ministerstvo obrany vyslalo posily z vojenské základny Chankala až druhý den. Mezi armádou a jednotkami ministerstva vnitra navíc panovaly nejasnosti, kdo má za obranu Grozného odpovědnost. Záchranné obrněné kolony proto vjížděly do úzkých ulic bez dostatečného průzkumu a pěšího krytí.

Čečenské skupiny je napadaly z několika směrů protitankovými granátomety RPG. Situace tak v mnohém připomínala katastrofu ruských obrněných kolon při prvním útoku na Groznyj na přelomu let 1994 a 1995. Za tehdejší debakl nesl politickou a velitelskou odpovědnost ministr obrany Pavel Gračov, přezdívaný Paša Mercedes. V srpnu 1996 už sice ve funkci nebyl, ruské síly však znovu opakovaly stejné chyby: špatnou koordinaci, nedostatečný průzkum a nasazování obrněné techniky bez odpovídající podpory pěchoty.

Ani vrtulníky nedokázaly v husté městské zástavbě účinně podporovat vlastní jednotky. Při jednom chybném raketovém úderu navíc zasáhly místní velitelství vlastního ministerstva vnitra.

Ruské síly přesto nebyly úplně zničeny. Udržely některé silně opevněné komplexy a mezi 10. a 13. srpnem dokázaly část obklíčených jednotek vyprostit. Výsledkem tedy nebylo jednoduché několikahodinové „dobytí celého města“. Čečencům se však podařilo získat většinu Grozného, rozložit systém ruské kontroly a především znemožnit Moskvě pokračovat ve válce bez dalšího masivního ničení města a vysokých ztrát.

Ruský velitel Konstantin Pulikovskij vydal kolem 20. srpna ultimátum: obyvatelé měli během 48 hodin opustit město, jinak mělo následovat rozsáhlé bombardování. V Grozném přitom stále zůstávaly desetitisíce civilistů a také tisíce obklíčených ruských vojáků.

Ruské bomby a dělostřelecké granáty ničily obytné domy i nemocnici a zasahovaly civilní čtvrti s velkou nepřesností. Zároveň existují svědectví o popravách civilistů považovaných čečenskými jednotkami za spolupracovníky proruské správy. Vojenský úspěch Ičkerie proto nelze oddělit od utrpení civilního obyvatelstva a porušování humanitárního práva na obou stranách.

Generál Alexandr Lebeď, tajemník ruské bezpečnostní rady, označil situaci za neudržitelnou a zahájil přímé rozhovory s Maschadovem. Dne 22. srpna uzavřeli v Nových Atagách dohodu o příměří, odsunu jednotek z Grozného a vytvoření společného velitelství.

V noci z 30. na 31. srpna 1996 následovaly Chasavjurtské dohody. Ty stanovily odchod ruských jednotek z Čečenska do konce roku a odložily konečné rozhodnutí o vztahu Čečenska k Ruské federaci. První čečenská válka tím fakticky skončila.

Rozhodující nebyla početní převaha, ale kombinace několika faktorů: překvapení, znalost města, rozdělení bojovníků do malých pohyblivých skupin, izolace ruských posádek, přerušení jejich zásobování a výběr politicky citlivého okamžiku těsně před Jelcinovou inaugurací.

Maschadov pochopil, že nemusí zničit celou ruskou armádu. Stačilo ukázat, že Rusko nedokáže bezpečně kontrolovat ani hlavní město a že jeho jednotky mohou být navzdory technické a početní převaze odříznuty. Proto bývá srpnová bitva o Groznyj studována jako výrazný příklad asymetrické městské války, v níž menší a hůře vyzbrojená síla překonala mnohem silnějšího protivníka organizací, pohyblivostí a volbou terénu.

Název Džihád zde označoval především mobilizující boj za osvobození země. Operaci řídil Maschadov, profesionální důstojník považovaný za umírněnějšího než radikální islamističtí velitelé. Nebyla to tedy operace stejného typu jako pozdější teroristické útoky spojované s globálním džihádismem, ale vojenská protiofenziva s rozhodujícím strategickým a politickým cílem.

Skutečný počet obětí první rusko-čečenské války už zřejmě nebude možné přesně určit. Dobové odhady hovořily o 18 500 až 80 000 zabitých civilistech, zatímco Human Rights Watch později pracovala s nejméně 50 000 mrtvými, tedy přibližně pěti procenty předválečné populace Čečenska.

Za těmito čísly však zůstávají konkrétní lidé: zabití, zranění, sirotci, pohřešovaní i ti, kteří prošli mučením v takzvaných filtračních táborech. Jejich příběhy a důkazy o závažném porušování lidských práv dnes shromažďuje a uchovává Dokumentační centrum Natálie Estěmirovové, jehož digitální archiv obsahuje více než milion dokumentů o zločinech spáchaných v Čečensku a na severním Kavkaze.

Ruská armáda oficiálně přiznala 3 826 padlých, 17 892 raněných a 1 906 nezvěstných vojáků, mezi nimiž byli i mladí branci a špatně vycvičení vojáci, které Moskva poslala do války bez dostatečné přípravy a často i bez pochopení, kam a proč míří.

Kolik první rusko-čečenská válka skutečně stála, Moskva nikdy přesně nevyčíslila. Historik Denis Tumakov v odborném časopise Historia provinciae uvádí, že samotné vedení války v letech 1994–1996 odčerpalo z ruského státního rozpočtu přibližně 3,8 miliardy dolarů. Přímé hospodářské a materiální škody přidaly dalších 5,5 miliardy dolarů. Historička V. F. Cvetková k tomu uvádí ještě asi 2 miliardy dolarů, které měla stát poválečná obnova Čečenska. Na papíře se tak celkový účet vyšplhal na více než 11 miliard dolarů.

V současné době se pokouší zástupci kavkazských národů vytvořit Kavkazské byro, které by mohlo propojit exilové politiky, dobrovolnické jednotky bojující na straně Ukrajiny, diaspory a ukrajinské instituce. Sídlo by mělo být v Kyjevě.

V červenci také vyzvali zástupci Čečenců, Ingušů, Dagestánců, Čerkesů a Gruzínců spolu s představiteli kavkazských jednotek bojujících na straně Ukrajiny ukrajinský parlament, aby začal jejich politický, vojenský a informační potenciál systematicky zapojovat do boje proti Ruské federaci.