Achmed Zakajev: Čečenská republika Ičkerie mezi Londýnem, Kyjevem a Bruselem

Achmed Zakajev dnes stojí v čele vlády Čečenské republiky Ičkerie v exilu. Po ruském útoku na Ukrajinu v roce 2022 začal obnovovat její ozbrojené síly a propojovat exilové politické vedení s novou generací Čečenců bojujících na ukrajinské straně. Jeho vlastní příběh však začal ve Střední Asii, kam sovětská NKVD za Stalinova režimu deportovala jeho rodinu.

Achmed Zakajev se narodil 26. dubna 1959 v osadě Kirovskij v tehdejší Kazašské sovětské socialistické republice. Jeho rodina žila ve Střední Asii od února 1944. Tehdy sovětská NKVD zahájila na Stalinův příkaz operaci Čočka, při níž násilně deportovala Čečence a Inguše ze severního Kavkazu do Kazachstánu a Kyrgyzstánu.

Deportovaní byli zařazeni do režimu zvláštních osad, podléhali policejnímu dohledu a bez povolení se nesměli stěhovat. Sovětské úřady je přidělovaly na práci do kolchozů a průmyslových podniků. Přesto si rozptýlené komunity uchovávaly rodinné vazby, jazyk, náboženské tradice a systém vzájemné pomoci.

Narodil se v době, kdy se deportovaným rodinám znovu otevírala možnost návratu domů. Od roku 1957 se Čečenci a Ingušové směli vracet na severní Kavkaz. Návrat však probíhal postupně, protože byl organizačně i finančně náročný, a pokračoval přibližně až do roku 1963. Zakajevova rodina zůstala v Kazachstánu ještě dva roky po zahájení návratů a poté se přestěhovala do rodného Urus-Martanu.

Zakajev později vzpomínal, že se o deportacích za sovětského režimu otevřeně nemluvilo ani v čečenských rodinách. Jako školák slavil 23. únor coby Den sovětské armády a vůbec netušil, že ve stejný den začala deportace jeho národa. Rodiče si události připomínali jen mezi sebou.

Dětství a školní léta prožil v čečenském Urus-Martanu, kam se jeho rodina krátce po jeho narození vrátila. Po ukončení školy pokračoval ve studiu v Grozném, kde absolvoval choreografické oddělení kulturně-osvětového učiliště. Poté vystudoval herectví na divadelní fakultě Voroněžského státního institutu umění. Studium dokončil v roce 1981, kdy mu bylo 22 let.

V osmdesátých letech působil jako herec v Čečensko-ingušském činoherním divadle Chanpaši Nuradilova v Grozném. V roce 1989 byl soubor přejmenován na Čečenské státní činoherní divadlo. Zakajev ztvárnil mimo jiné Hamleta a Koriolana, tedy role z klasického shakespearovského repertoáru.

Na konci osmdesátých let začal soubor uvádět hry věnované kavkazské válce, nucenému vystěhování Čečenců do Turecka a stalinským deportacím do Kazachstánu a Střední Asie. Zakajev později uvedl, že právě v divadle se začal podrobněji seznamovat s čečenskými dějinami.

V divadelních kruzích byl velmi aktivní a proto byl v roce 1991 zvolen předsedou Svazu divadelních pracovníků Čečenska a stal se členem vedení Svazu divadelních pracovníků Ruska.

Na podzim 1991 se v Čečensku ujal moci bývalý generál sovětského letectva Džochar Dudajev. Dne 27. října byl zvolen prezidentem ve volbách, které Moskva neuznala, a 1. listopadu vyhlásil nezávislost Čečenské republiky. V lednu 1994 se název změnil na Čečenskou republiku Ičkerii.

Zakajev zatím zůstával mimo vládní politiku a nadále vedl profesní organizaci divadelníků. Do Dudajevovy vlády vstoupil až v listopadu 1994, kdy nastoupil do funkce ministra kultury. Později vzpomínal, že kvůli hrozícímu ozbrojenému konfliktu považoval přijetí vládní funkce za nevhodné. Dudajev jej však ujišťoval, že válce zabrání. O osm dní později podnikla čečenská opozice podporovaná aktivními příslušníky ruských ozbrojených sil neúspěšný útok na Groznyj.

Když 11. prosince 1994 vstoupila do Čečenska ruská armáda, opustil ministerskou práci a zapojil se do ozbrojeného odporu. Zpočátku působil pod velením Ruslana Gelajeva, účastnil se těžkých bojů o Groznyj a vedl obranu obce Gojskoje.

Jeho jednotka následně operovala v jihozápadním Čečensku se základnou v Urus-Martanu. Zakajev tento kraj dobře znal, prožil tam dětství a školní léta. Časem převzal velení urus-martanského úseku fronty a v únoru 1996 se stal velitelem celé západní skupiny obrany Ičkerie. Již během války byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V srpnu 1996 se jeho jednotky zapojily do čečenské ofenzivy v Grozném, při níž čečenské síly získaly kontrolu nad velkou částí města a urychlily jednání o ukončení války.

Zakajev se poté účastnil politických jednání jako bezpečnostní poradce úřadujícího prezidenta Zelimchana Jandarbijeva a tajemník čečenské bezpečnostní rady. Byl členem čečenské vyjednávací skupiny při rozhovorech v Chasavjurtu. Samotné dohody podepsali 31. srpna 1996 náčelník generálního štábu ozbrojených sil Ičkerie Aslan Maschadov a tajemník ruské bezpečnostní rady Alexandr Lebeď. Zakajevovi bylo tou dobou 37 let.

Přestože Zakajev v lednu 1997 patřil mezi Maschadovovy soupeře v prezidentských volbách, po jeho vítězství přijal místo v jeho vládě. V následujících letech působil jako místopředseda vlády odpovědný za humanitární oblast, účastnil se jednání s Moskvou a později zastupoval Maschadova v zahraničí.

V květnu 1997 byl členem čečenské delegace, která přijela do Kremlu k podpisu Smlouvy o míru a zásadách vztahů mezi Ruskou federací a Čečenskou republikou Ičkerií. Dokument podepsali Boris Jelcin a Aslan Maschadov. Obě strany se v něm zřekly použití síly a zavázaly se rozvíjet vzájemné vztahy podle zásad mezinárodního práva.

Mírové období trvalo jen něco málo přes dva roky. Na podzim 1999 zahájila ruská armáda bombardování Čečenska a do republiky vstoupila federální pozemní vojska. Čtyřicetiletý Zakajev zůstal na straně prezidenta Maschadova a převzal velení brigády zvláštního určení, která podléhala přímo prezidentovi a byla nasazována na základě jeho rozhodnutí.

Na přelomu let 1999 a 2000 utrpěl v jihozápadním Čečensku zranění a odjel na léčení do zahraničí. Poté zůstal převážně mimo Čečensko a k přímému vojenskému velení se již nevrátil. Maschadov ho pověřil zastupováním Ičkerie v zahraničí a vedením rozhovorů s ruskou stranou. Z vojenského velitele se tak postupně stal hlavní čečenský vyjednavač pro kontakty s Moskvou a západoevropskými politiky.

V listopadu 2001 přiletěl Zakajev z Istanbulu do Moskvy a setkal se s Viktorem Kazancevem, zmocněncem prezidenta Vladimira Putina pro Jižní federální okruh. Šlo o první veřejně potvrzené jednání mezi zástupci Moskvy a Maschadova od obnovení války. Zakajev později deníku The Guardian řekl: „Kazancev měl jediný vzkaz: složte zbraně. My jsme navrhli okamžité příměří a vytvoření společné čečensko-ruské komise.“ Rozhovory skončily bez dohody a další oficiální setkání už nenásledovalo.

Zakajev se přesto pokoušel v jednáních pokračovat neoficiální cestou. V létě 2002 se v Curychu setkal s bývalým tajemníkem ruské bezpečnostní rady Ivanem Rybkinem. Následně zastupoval Maschadova při uzavřených rozhovorech v Lichtenštejnsku, kterých se účastnili také bývalý předseda ruské Státní dumy Ruslan Chasbulatov a poslanci Jurij Ščekočichin a Aslambek Aslachanov. Jednali o zastavení bojů a možném politickém urovnání, rozhovory však neměly mandát Kremlu a k obnovení oficiálního mírového procesu nevedly.

Dne 30. října 2002 byl třiačtyřicetiletý Zakajev zadržen v Kodani, kam přijel na Světový čečenský kongres. Dánsko postupovalo na základě ruského zatykače a žádosti o vydání, ve kterém Moskva Achmeda Zakajeva vinila z násilných činů z období čečenských válek, mimo jiné z vražd, únosů a podněcování k vraždě. Dánské ministerstvo spravedlnosti však dospělo k závěru, že předložené podklady k extradici nestačí, a 3. prosince Zakajeva propustilo.

Od dva dny později byl po příletu na londýnské letiště Heathrow byl znovu zatčen a později propuštěn na kauci. Extradiční řízení skončilo až po roce v listopadu 2003. Soudce Timothy Workman označil ruskou žádost za politicky motivovanou a dospěl k závěru, že měla Zakajeva vyřadit z mírového procesu. U části obvinění soud konstatoval, že se vztahovala k bojům proti ruským jednotkám během vnitřního ozbrojeného konfliktu. Zohlednil také výpověď svědka, podle níž jej ruské úřady mučením přinutily podepsat prohlášení proti Zakajevovi.

Soud vydání odmítl jako nespravedlivé a utlačující, protože Zakajevovi v Rusku hrozilo mučení kvůli jeho čečenskému původu a politickému přesvědčení. O šestnáct dní později britské ministerstvo vnitra vyhovělo jeho žádosti o azyl a přiznalo mu status uprchlíka. Zakajev zůstal v Británii a ze svého londýnského exilu pokračoval v zastupování Ičkerie v zahraničí.

Po zabití Aslana Maschadova ruskými silami 8. března 2005 Zakajev dál zastupoval Ičkerii v zahraničí. Maschadovův nástupce Abdul-Chalim Sadulajev jej v únoru 2006 odvolal z funkce místopředsedy vlády, koncem května jej však jmenoval ministrem zahraničních věcí. Zakajev tak pokračoval v hledání politické podpory pro Ičkerii. Necelý měsíc poté byl Sadulajev zabit a prezidentské pravomoci převzal Doku Umarov.

Zlom nastal v říjnu 2007, kdy Umarov vyhlásil Kavkazský emirát, prohlásil se jeho emírem a Ičkerii začlenil do nové islamistické struktury jako čečenský vilájet. Dosavadní republikánské orgány označil za zrušené. Zakajev tento krok odmítl jako porušení ústavy a 20. listopadu rezignoval na funkci ministra zahraničí. O dalším uspořádání měl rozhodnout exilový parlament.

Poslanci, kteří Umarovův postup odmítli, dospěli k závěru, že vyhlášením emirátu pozbyl prezidentské pravomoci. V listopadu 2007 proto pověřili osmačtyřicetiletého Zakajeva vedením exilové vlády. Čečenské separatistické hnutí se rozdělilo mezi stoupence Kavkazského emirátu a zastánce republikánské Ičkerie. Zakajev od té doby vystupuje jako předseda její exilové vlády. Jeho kabinet však nevykonává moc v Čečensku, nezískal diplomatické uznání a jeho autoritu nepřijímají všechny proudy čečenské emigrace ani ozbrojeného odporu.

Po udělení azylu se Londýn stal Zakajevovým domovem i hlavním zázemím pro další politickou práci. Odtud udržoval kontakty s evropskými politiky, ruskými odpůrci války, obhájci lidských práv a představiteli čečenské diaspory. Snažil se, aby čečenská otázka nezmizela z evropské veřejné debaty ani poté, co Rusko obnovilo kontrolu nad Čečenskem.

V únoru 2005 jednal v londýnském zastoupení Evropského parlamentu se členkami Svazu výborů matek vojáků Ruska. Setkání se zúčastnil také tehdejší europoslanec a někdejší předseda litevské Nejvyšší rady Vytautas Landsbergis spolu s dalšími evropskými politiky a obhájci lidských práv. Výsledkem bylo memorandum nazvané „Cesta k míru v Čečensku“.

V květnu 2017 připomněl Zakajev na konferenci v Bruselu dvacáté výročí rusko-čečenské mírové smlouvy, kterou podepsali Boris Jelcin a Aslan Maschadov. Setkání připravila exilová vláda Ičkerie společně s Pax Christi Vlaanderen a několika europoslanci. Účastníci přijali prohlášení, v němž smlouvu označili za možný základ budoucích vztahů mezi Ruskem a Čečenskem.

Když Rusko 24. února 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, bylo Zakajevovi 62 let. Válka posunula jeho činnost od politických prohlášení k přímé spolupráci s ukrajinskou stranou. O dva dny později předsedal mimořádnému zasedání Státního výboru pro deokupaci Čečenské republiky Ičkerie, které se konalo v Bruselu. Výbor oznámil připravenost začít formovat dobrovolnické oddíly z Čečenců žijících v Evropě a vyslat je na pomoc Ukrajině.

V druhé polovině května přijel Zakajev s delegací do Kyjeva. Jednal zde s ukrajinskými politiky a úředníky i s čečenskými dobrovolníky sloužícími v ukrajinských ozbrojených silách. Další krok následoval 29. července, kdy v Kyjevě oznámil vytvoření Samostatného praporu zvláštního určení známého pod zkratkou OBON. Jednotka se hlásila k ministerstvu obrany Zakajevovy exilové vlády a současně působila v rámci ukrajinské Mezinárodní legie územní obrany.

Její příslušníci procházeli výcvikem na ukrajinských vojenských cvičištích. Ičkerijské zdroje na začátku srpna informovaly o jejich nasazení na doněcké frontě. Později se OBON zapojil do ukrajinské protiofenzivy na jihu a do osvobozování části Chersonské oblasti. Zakajev vznik praporu označoval za jeden z kroků k obnovení ozbrojených sil Ičkerie.

OBON ovšem vstupoval do prostředí, v němž čečenští dobrovolníci působili už od roku 2014. Na ukrajinské straně bojovaly prapory Džochara Dudajeva a Šejcha Mansúra a po začátku plnohodnotné invaze vznikaly další menší formace. Jednotlivé útvary měly vlastní velení a rozdílné vazby na ukrajinské ozbrojené struktury.

Vojenské sbližování doprovodil také významný politický krok. V říjnu 2022 ukrajinská Verchovna rada odsoudila ruskou agresi proti Čečenské republice Ičkerii, okupaci jejího území a genocidu čečenského národa. Pro usnesení hlasovalo 287 poslanců. Parlament označil režim dosazený Moskvou za okupační a nelegitimní a vyzval k vyšetření zločinů spáchaných během čečenských válek.

Na jaře následujícího roku získala tato podpora také symbolickou podobu. Volodymyr Zelenskyj převzal ičkerijský řád Čest národa a Řád Džochara Dudajeva, které mu osobně předal šéf ukrajinské vojenské rozvědky Kyrylo Budanov. Kancelář prezidenta přitom Zakajeva veřejně označila za hlavu vlády Čečenské republiky Ičkerie v exilu. Nešlo o navázání diplomatických vztahů, ukrajinské úřady jej však přijaly jako politického představitele Ičkerie a partnera v odporu proti Rusku.

Na podzim 2022 přijel na Ukrajinu Rustam Ažijev, známý jako Abdul Hakim al-Šišání. Jeho cesta vedla přes několik válek. Jako mladý muž bojoval ve druhé čečenské válce a později velel skupině Ajnad al-Kavkaz, vojáci Kavkazu, která se v Sýrii účastnila bojů proti režimu Bašára Asada podporovanému Ruskem.

Krátce po jeho příjezdu jej Zakajev povýšil na plukovníka a jmenoval zástupcem úřadujícího vrchního velitele ozbrojených sil Ičkerie. Vedle působení v exilových strukturách se Abdul Hakim přímo účastní bojových operací. Ičkerijští dobrovolníci pod jeho velením působí ve speciální jednotce Šamanbat, která spadá pod Hlavní správu rozvědky ukrajinského ministerstva obrany známou jako HUR.

Abdul Hakim se zapojil do bojů u Bachmutu, Torecku a Charkova i do operací v Bělgorodské oblasti. V roce 2024 se stal vrchním velitelem ozbrojených sil exilových struktur a v srpnu 2026 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

Jejich spolupráce spojila dvě generace čečenského odporu. Zakajev patří ke generaci Džochara Dudajeva a Aslana Maschadova, která budovala nezávislou Ičkerii a Abdul Hakim vstoupil do války v době, kdy tento stát zanikl pod ruskou okupací. O dvě desetiletí později se setkali na Ukrajině. Jeden jako představitel politické kontinuity státu, druhý jako velitel armády, která má podle jejich představ jednou pomoci tento stát obnovit.

Ruské úřady reagovaly na Zakajevovu podporu Ukrajiny a jeho podíl na vytváření čečenských ozbrojených struktur dalším trestním stíháním. V lednu 2025 jej vojenský soud v nepřítomnosti odsoudil k dvaceti letům vězení.

Na jaře 2026 pak soud v Grozném zařadil mezi teroristické organizace celou Čečenskou republiku Ičkerii spolu s devětadvaceti jejími strukturami ve čtrnácti evropských zemích. Tato klasifikace platí podle ruského práva a nepředstavuje relevantní mezinárodní označení.

Dnes je Zakajevovi 67 let. Nadále stojí v čele exilové vlády a Státního výboru pro deokupaci Ičkerie. Jeho instituce udržují kontakty s ukrajinskými představiteli, jednotlivými evropskými politiky a s částí čečenských jednotek bojujících proti Rusku.

Jeho postavení zůstává stejně rozpolcené jako novodobé dějiny Ičkerie. Pro ruské úřady je odsouzeným vůdcem zakázané organizace, zatímco pro své stoupence představuje politickou kontinuitu republiky Džochara Dudajeva a Aslana Maschadova.

Zakajevovo postavení ale zůstává stejně rozpolcené jako novodobé dějiny Ičkerie. Pro ruské úřady je odsouzeným vůdcem zakázané organizace. Pro své stoupence představuje politickou kontinuitu republiky Džochara Dudajeva a Aslana Maschadova.

Zakajev tak stojí mezi minulostí a možnou budoucností. Zastupuje stát, který nikdy nepřestal existovat v paměti a politických představách svých stoupenců. V roce 2022 nastínil také svou představu o jeho poválečném uspořádání. „Myslím, že půjde o parlamentní republiku. Během přechodného období by měl po dobu pěti až deseti let fungovat mezinárodní protektorát,“ uvedl v rozhovoru pro ukrajinský server Glavkom. O budoucnosti Ičkerie však nerozhodnou samotné exilové instituce. Záležet bude na výsledku ruské války proti Ukrajině, vývoji v samotné Ruské federaci a schopnosti rozdělené čečenské opozice najít společný hlas.