Dadi-Jurt 1819: masakr Čečenců, který měl sloužit jako výstraha

Ruské vojenské pronikání na Kavkaz začalo už v 16. století. V roce 1567 nechal Ivan IV. na řece Těrek vybudovat pevnost Sunža a umístil do ní přibližně tisíc vojáků. Ruské impérium tehdy ještě formálně neexistovalo, jeho pozdější expanzivní politika už ale dostávala jasné obrysy. Pevnosti, posádky a postupné zabírání území se staly nástrojem ruského ovládání severního Kavkazu.

K prvnímu velkému střetu carských jednotek s Čečenci došlo v roce 1722 za Petra I. Ruský jízdní oddíl tehdy dostal za úkol obsadit sídlo Enderi. Cestou k němu vstoupil do soutěsky u řeky Aktaš, kde jej obklíčili čečenští bojovníci. Překvapené jednotky utrpěly těžké ztráty a musely ustoupit. Šlo o první velký boj pravidelné ruské armády s Čečenci přímo na jejich území.

Na počátku 19. století se Ruské impérium snažilo proměnit svou dosavadní přítomnost na severním Kavkaze v přímou vojenskou a politickou kontrolu území. Výrazně tuto politiku zostřil generál Alexej Petrovič Jermolov, který na Kavkaz dorazil v roce 1816. O dva roky později předložil caru Alexandru I. plány na podrobení regionu. Čečence v nich pokládal za zvlášť nebezpečné protivníky mimo jiné kvůli jejich útokům na ruská a kozácká stanoviště a odmítání ruské nadvlády. Jeho plán počítal s budováním opevněné linie podél dolního toku řeky Sunži a s posouváním vojenské přítomnosti Ruského impéria hlouběji do severního Kavkazu. V červnu 1818 založil pevnost Groznaja, z níž později vyrostlo dnešní město Groznyj.

Čečenci se nemohli rovnat vojenské síle Ruského impéria, a proto během dlouhých let pohraničních konfliktů spoléhali na pohyblivou nájezdovou a kořistnickou formu boje. Menší skupiny rychle útočily, ustupovaly do obtížně dostupného terénu a získávaly koně, dobytek, zbraně i zásoby. Nájezdy tak byly zároveň způsobem vedení války proti početně a materiálně silnějšímu protivníkovi. Generál Jermolov ve svých dobových zápiscích opakovaně popisuje útoky čečenských bojovníků na jeho vojska, komunikační trasy a stáda.

Bezprostředním podnětem k událostem roku 1819 se stal právě jeden takový útok. Tehdy čečenští bojovníci napadli stáda Jermolovova oddílu a odvedli nejméně 400 tažných koní patřících dělostřelectvu a plukům Ruského impéria. V okolí tábora se zároveň pohybovaly další ozbrojené skupiny a spojení s opevněnou linií musely zajišťovat silné eskorty.

Jermolov následně připravoval útoky proti čečenským vesnicím. Ve svých vlastních zápiscích přiznává, že očekával těžké ztráty, pokud obyvatelé před příchodem jeho jednotek neodvedou ženy, děti a majetek. Potřeboval tedy vytvořit precedens, který přiměje další vesnice k evakuaci ještě před příchodem ruského vojska.

Pro svou výstražnou operaci vybral Jermolov Dadi-Jurt, který ve svých zápiscích označuje jako Dadan-Jurt. Vesnice ležela u Těreku a měla přibližně 200 domů. Generálmajor Vasilij Sysojev dostal rozkaz Dadi-Jurt obklíčit a vyzvat obyvatele k odchodu. Pokud se postaví na odpor, měly proti nim jednotky Ruského impéria použít sílu.

Útok začal 26. září 1819. V tehdejším Ruském impériu, které používalo juliánský kalendář, připadalo stejné datum na 14. září. Obyvatelé vesnici neopustili a následoval tvrdý boj. Jednotlivé dvory a domy poskytovaly obráncům kryt, takže je vojáci Ruského impéria dobývali postupně. Podle Jermolova trval střet většinu dne.

Jermolov ve svých zápiscích popisuje také ženy útočící na vojáky dýkami. Uvádí i případy mužů, kteří měli zabít vlastní ženy, aby nepadly do zajetí. Ještě téhož dne byla vesnice podle Jermolova zničena do základů.

Ruské jednotky utrpěly během bojů vysoké ztráty. Dobové zápisky uvádějí až 200 mrtvých a raněných, přičemž do tohoto počtu nebyli zahrnuti důstojníci. Mezi obránci mělo zahynout nejméně 400 ozbrojených mužů. Přesnou bilanci dnes ověřit nelze, tato čísla ale představují nejpodrobnější dobový údaj o rozsahu bojů.

Ještě ničivější byly následky pro civilní obyvatele. Ženy a děti umíraly při útoku, v domech zasažených dělostřeleckou palbou i při požárech. Další skončily v zajetí.

Po skončení bojů z vesnice mnoho nezůstalo. Dadi-Jurt o přibližně dvou stech domech byl zničen do základů. Výstražný účinek se projevil při dalších operacích. Obyvatelé okolních vesnic začali před příchodem ruských jednotek odvádět ženy, děti i majetek do bezpečí.

Generál Alexej Jermolov později výsledek operace shrnul přímo ve svých zápiscích: „Příklad Dadin-Jurtu rozšířil všude hrůzu.“ Zastrašení obyvatelstva tak patřilo k samotnému smyslu celé operace a ruské velení jej považovalo za dosažený.

Mezi těmi, kteří masakr přežili, bylo malé čečenské dítě. Po dobytí vesnice ho vojáci našli vedle těla zabité matky. Jeho původní jméno se nedochovalo. Chlapec byl později osvojen a vyrůstal v ruské rodině.

Dostal jméno Petr Zacharov-Čečenec a stal se uznávaným portrétistou své doby. Studoval na Carské akademii umění v Petrohradě a později získal titul akademika. Ke svému čečenskému původu se hlásil i podpisem. Na některých obrazech uváděl své jméno jako „Zacharov z Dadi-Jurtu“.

O dvě desítky let později se osudy malíře a strůjce jeho dětské tragédie nečekaně protnuly. V roce 1843 Zacharov portrétoval generála Alexeje Jermolova, tedy muže, jehož brutální tažení vymazalo z mapy jeho rodný Dadi-Jurt a připravilo ho o matku.

O osudu některých zajatých žen se dochovaly také archivní záznamy. Odborná studie publikovaná Dagestánskou státní univerzitou národního hospodářství odkazuje na dokument, podle něhož byly dvě ženy a šest dívek z Dadi-Jurtu vyměněny za kozáka a kozáckou dívku, kteří se nacházeli v zajetí v čečenských horách. Později měla být další zajatkyně jménem Sabet vyměněna za Nogajce Ismaila, kterého drželi v zajetí abrekové.

Tyto údaje uvádí historik I. M. Chaidov ve studii publikované v roce 2018, která se věnuje Těreckým kozákům a národům severovýchodního Kavkazu v první polovině 19. století. Dokládají, že část žen a dívek odvlečených z Dadi-Jurtu skončila v zajetí a později byla využita při výměně zajatců.

Vedle archivně doložených osudů zajatkyň se s Dadi-Jurtem pojí také čečenská pověst o 46 mladých ženách. Carští vojáci je měli odvádět z dobyté vesnice a při přechodu přes řeku Těrek se ženy rozhodly, že se nenechají odvést do zajetí. Každá z nich měla strhnout do řeky jednoho ze svých strážců. Všichni se utopili.

Pozdější verze pověsti dodává, že kozáci při průjezdu kolem místa jejich smrti smekali pokrývky hlavy, křižovali se a vzdávali těmto ženám úctu.

Sám Jermolov ve svém podrobném líčení útoku uvádí, že přibližně 140 žen a dětí bylo zajato. Zároveň píše, že mnohem větší počet žen a dětí zahynul při útoku, ostřelování domů a požárech. Přesný počet mrtvých ale neuvádí.

Příběh 46 dívek proto patří k čečenské historické paměti a tradici spojené s Dadi-Jurtem. Jeho pramenná hodnota je jiná než u doloženého zničení vesnice, počtu zajatců nebo Jermolovova záměru vytvořit „příklad hrůzy“.

Zastrašení patřilo k předem formulovaným cílům masakru v Dadi-Jurtu. Jde o raný doložený příklad způsobu vedení trestné operace, jehož prvky se v různých obdobích znovu objevovaly při zásazích ruských ozbrojených sil. Patří k nim násilí proti civilnímu obyvatelstvu, kolektivní trestání, svévolné zabíjení, rabování, ničení obydlí a šíření strachu daleko za místem samotného útoku.

Podoba válek se během dvou století proměnila. Stejné mechanismy ruského násilí a zastrašování lze ale sledovat také v Samaškách, Buči a Izjumu.

V dubnu 1995 provedly ruské federální síly v čečenské obci Samaški takzvanou čistící operaci. Human Rights Watch zdokumentovala střelbu na civilisty, rabování, vypalování domů a smrt 100 až 200 civilistů. Lidskoprávní organizace Memorial shromáždila údaje o nejméně 94 civilních obětech.

Po odchodu ruských jednotek z Buči byly nalezeny desítky zabitých civilistů. Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva zdokumentoval 73 obětí a případy lidí zastřelených na ulicích nebo zabitých po zadržení. Část úmrtí nesla znaky sumárních poprav.

Po osvobození Izjumu v září 2022 vyšlo najevo rozsáhlé násilí z doby ruské okupace. Human Rights Watch zdokumentovala mučení zadržených ukrajinských civilistů pomocí elektrických šoků, bití a waterboardingu. Svědectví ukázala na nejméně sedm míst, kde byli lidé vězněni a mučeni.

U Dadi-Jurtu tento modus operandi popsal přímo ruský carský velitel Alexej Jermolov. Ve svých zápiscích po zničení vesnice konstatoval, že se hrůza rozšířila do celého okolí. Násilí tak nemělo zasáhnout jen jednu obec. Mělo působit i na ty, kteří věděli, že mohou přijít na řadu.

Od Dadi-Jurtu přes Samaški až po Buču a Izjum se změnily režimy, armády i podoba války. Princip zastrašení prostřednictvím násilí proti civilnímu obyvatelstvu se však v ruských vojenských operacích objevuje opakovaně. Dadi-Jurt tak zůstává raným dokladem mechanismu, jehož ozvěny jsou patrné i o dvě století později.