Článek
Čínské jazyky
Čínština, respektive čínské jazyky, patří do Sinotibetské (Tibetočínské) jazykové skupiny. Nejedná se totiž o jeden jazyk, ale v mnoha případech o skupiny vzájemně nesrozumitelných jazyků, nářečí, slangů, dialektů apod.
Slova nebyla v čínštině dříve jednoslabičná, lze vystopovat v archaické čínštině doznívání původně víceslabičných slov. Všechny čínské jazyky jsou tónové a analytické. V závislosti na klasifikačním systému se v rámci čínštiny rozeznává 7-13 hlavních skupin, které se dále dělí.
Standardizovanou a spisovnou formou čínštiny je standardní čínština (Modern Standard Chinese), která je založena na pekingském nářečí. Zapisuje se pomocí čínských znaků, což jsou logogramy, takže jim nemají problém porozumět ani mluvčí vzájemně nesrozumitelných čínských jazyků. Standardní čínština je jedním ze sedmi jednacích jazyků OSN (jednací jazyky jsou angličtina, arabština, němčina, ruština, čínština, francouzština, španělština + italština). V Evropě, Rusku a na Západě se pojmem „čínština“ myslí současná standardní čínština. Čínské jazyky používá, kterak svou mateřštinu, 1,3 miliardy lidí, to jest 16 % světové populace. Není divu, že chce Čína dobývat mety ve vesmíru a osidlovat jej. Má velké plány.
Čínština se zapisuje čínskými znaky (logogramy), které mohou být přečteny v jakékoli výslovnosti, to jest v kterémkoli dialektu. Stejně, kterak byste napsali jakémukoli Evropanovi, např.: 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 WC ! ? … Zcela jistě význam pochopí, i když je bude číst jinak. Znaky jsou však v čínštině mnohem složitější. K zápisu se užívá nejen zjednodušených čínských znaků, ale též čínské hláskové abecedy nazývané, tzv. pin-yin čti [pȟin-jin] – viz níže. V první kratší tabulce jsou souhlásky, ve druhé delší tabulce samohlásky. Čtení je značeno v IPA (Internatinal Phonetic Alphabet – Mezinárodní fonetická abeceda).
Čínština dále rozlišuje 4 tóny: 1. “ 2. ´ 3. v4. \ . Pomůcky při výslovnosti jsou kterak české: 1. normální tón “, 2. có?, 3. klesavo-stoupající: ho-ří! 4. fuj\ !
Základní jednotkou je slabika. Struktura slabiky se dělí na tzv. „iniciálu“, kterou se začíná, a „finálu“, kterou slovo končí. Má se za to, že stará čínština pravděpodobně ohýbala slova, dnes tomu tak není.
Dá se říct, že jednotlivé slovo v čínštině nám moc nepoví, neboť zní kterak jiná slova, informaci se dozvíme z kontextu a umístění slova ve větě. V čínštině není časování sloves. Musíme znát slovní druh, a jak se používá. V čínštině není čas jako takový. Na začátku věty je uvedena minulost či budoucnost a tento čas pak platí po celý následující text. K vyjádření minulosti či budoucnosti používají Číňané tzv. „pomocná prázdná slova“, např. u minulosti si je lze představit jako takovou „příponu – sufix“. Lze hovořit tedy o „třech časech“: minulém, přítomném a budoucím a něčemu podobnému jako vidům dokonavému (děj je dokončen) a nedokonavému (děj není dokončen). Čínština má pevný slovosled větných členů ve větě. „Čas“ podmět („čas“) přísudek objekt. Čínské písmo pin-yin užívá - , . ! ? - i jiná znaménka, velká písmena má zejména u vlastních jmen. Slova jsou většinou jednoslabičná, ale i dvouslabičná (i tříslabičná), je-li slovo čtyř- až pětislabičné, většinou se nejedná o čínské slovo, ale o slovo převzaté.
Dějiny čínštiny
1) stará čínština (polovina 2. tisíciletí př. n. l. – 3./4. stol. n. l.) - starou čínštinu je možno rozdělit na:
a) čínština nápisů na věštebných kostech (1200–1000 př. n. l.),
b) předklasická čínština (1000–500 př. n. l.),
c) klasická čínština (500–200 př. n. l.) a
d) poklasická čínština (200 př. n. l. – 200 n. l.),
2) střední čínština (4. stol. – 12./13. stol.) - kterou je možno rozčlenit na přibližně stejně dlouhá období.
3) nová čínština (13. stol. – 19. stol.)
4) současná čínština (od r. 1919).
Existuje však řada jiných periodizací, založených na jiných kritériích a vykazujících větší či menší přesnost a podobnost.
Čínskými znaky (kulturou, vynálezy (střelný prach), wei-tči (go-go), pȟen-ťing (bonsai) atd.) se inspirovaly i jiné asijské národy, do jiné jazykové skupiny patří sice japonština, ta převzala však spousty znaků z čínštiny. Na základě nich vyvinula ještě vlastní abecedy, nejčastěji používanou kanu (má 2 „formy“ katakanu a hiraganu – viz tabulka). I dnes v nich lze čínské znaky vystopovat.
pin‑yin
i [i]
ie [je]
ia [ja]
iao [jau̯]
ian [jɛn]
iang [jaŋ]
io [jɔ]
iong [jʊŋ]
iu [jou̯]
in [in]
ing [iŋ]
ü, u [y]
üe, ue [ɥe]
üan, uan [ɥɛn]
ün, un [yn]
e [ɤ]
ei [ei̯]
en [ən]
eng [əŋ]
ê [ɛ]
er [aɚ̯]
a [a]
ai [ai̯]
ao [au̯]
an [an]
ang [aŋ]
o [ɔ]
ou [ou̯]
ong [ʊŋ]
u [u]
ui [wei̯]
ua [wa]
uai [wai̯]
uan [wan]
uang [waŋ]
uo, o [wo]
un [wən]
(n/a) [wəŋ]
m [m]
n [n]
l [l]
b [p]
p [pʰ]
d [t]
t [tʰ]
g [k]
k [kʰ]
z [ts]
c [tsʰ]
zh [ʈʂ]
ch [ʈʂʰ]
f [f]
w [w]
s [s]
sh [ʂ]
h [x = ȟ]
j [tɕ]
q [tɕʰ]
x [ɕ]
