Válečné paradoxy - Jak posádka německé ponorky navrhla řád pro pilota letounu, který ji potopil

Bitva o Atlantik zuřila od okamžiku, kdy Británie vyhlásila, po napadení Polska, Německu válku, až do podpisu německé kapitulace v květnu 1945. V době, kdy došlo ke zmiňovanému souboji, již měla Británie nejhorší za sebou a Němcům začínaly v Atlantiku krušné časy. Nicméně útoky na ponorky byly pro spojence stále nebezpečné a výsledky závisely na zkušenostech, štěstí a momentálních okolnostech.

Účastníci souboje

Prvním účastníkem souboje byla německá ponorka Type VII, která je počtem 703 vyrobených jednotek zdaleka nejpočetnější třídou ponorek v historii. Konkrétně se jednalo o verzi VIIC, která měla proti základní Type VIIA, trup prodloužený o 60 cm, což umožnilo mimo jiné zvětšit objem palivových nádrží. Ponorku poháněly nové dieselové motory MAN M6V40/46 s trvalým výkonem 2 100 kW a krátkodobým až 2 400 kW. Maximální rychlost plavby na hladině byla 17,6 uzlu, trvale udržitelná 17 uzlů. S 38 tunami paliva navíc vzrostl dosah při plavbě na hladině rychlostí 10 uzlů až na 15 700 km (z původních 11 490 km).

Na základě předchozích zkušeností měl Typ VIIC silnější obšívku tlakového trupu, takže posádka mohla jít až do hloubky 230 m. Posádku ponorky tvořili 4 důstojníci a 40 až 52 poddůstojníků a mužstva, podle konkrétního plněného úkolu. Ponorka s plným výtlakem 1 070 t a celkovou délkou trupu 67 m nebyla typicky oceánským typem. Její nasazení v této roli byla z nouze ctnost. Úspěchy na začátku války nebyly výsledkem technických výkonů ponorek, ale spíše nepřipraveností a nezkušeností nepřítele.

Výzbroj ponorky tvořilo pět torpédometů ráže 533 mm, čtyři na přídi a jeden na zádi. Zásoba torpéd byla zvětšena na 14 kusů (z původních 11). Na ničení neozbrojených cílů, které nestály za odpálení drahého torpéda, byl na palubě před věží namontovaný kanon ráže 88 mm s palebným průměrem 250 nábojů. Tento kanon byl později většinou demontován, protože po zavedení konvojů a eskort byl prakticky k nepotřebě.

Na plošině v zadní části věže byl automatický kanon S.K. C/30 ráže 20 mm. Kanon měl délku hlavně 65 ráží. Úsťová rychlost střely byla kolem 850 m/s, podle typu. C/30 měl teoretickou kadenci 280 výstřelů/min, praktická rychlost střelby byla kolem 120 ran/min. Později zavedená verze C/38 měla kadenci 450 výstřelů/min, což zvýšilo i praktickou rychlost střelby na 180 ran/min. Pro kanon bylo k dispozici 4 820 nábojů v zásobnících po 20.

Ponorka U-468 měla posílenou protiletadlovou obranu. Hmotnost ušetřená demontáží 88mm kanonu byla využita k vybudování plošiny pro instalaci dalšího protiletadlového kanonu ráže 20 mm za věží. Standardní název byl Plattform II, ale ponorkáři jí běžně říkali Wintergärten – zimní zahrada.

Kýl ponorky U-468 byl založen 1. července 1941 v loděnici Deutsche Werke v Kielu. Na vodu byla spuštěna 16. května 1942 a do služby byla zařazena 12. srpna 1942 pod velením Oberleutnanta zur See (OLtzS ) Klemense Schamonga. Posádka ponorky zahájila svou služební kariéru výcvikem u 5. Unterseebootsflottille v Kielu, kde prošla operačním výcvikem. V té době flotile velel Kapitänleutnant Karl-Heinz Moehle. Po ukončení výcviku byla převelena k operační 3. Unterseebootsflottille, pod velením Korvettenkapitäna Roberta-Richarda Zappa.

První krev

Na svou první hlídku vyplula posádka U-468 28. ledna 1943 z Kielu. Po krátké zastávce v norském Kristiansandu se vydala do středního Atlantiku. Během této plavby dosáhla svého prvního a zároveň posledního bojového úspěchu. Dvěma torpédy potopila 12. března jihovýchodně od grónského mysu Farewell britský tanker Empire Light s 6 537 BRT lodního prostoru. Popravdě nešlo o žádný oslnivý výkon. Tanker byl opozdilec z konvoje ON-168. Konvoj byl 7. března, jižně od Grónska, napaden ponorkou U-638 pod velením Kapitänleutnanta Hinricha-Oscara Bernbecka. Tanker Empire Light byl těžce poškozen torpédem a opuštěn posádkou, která předpokládala, že se loď každou chvíli potopí. Opuštěný Empire Light driftoval až do okamžiku, kdy ho posádka U-468 dorazila. U-boot se 27. března vrátil do svého nového domovského přístavu La Pallice v okupované Francii.

Na svou druhou hlídku do středního Atlantiku vyrazila U-468 z La Pallice 19. dubna 1943, ale nedosáhla žádných úspěchů. Naopak. U-boat se 22. května v 08:35 ráno dostal pod palbu torpédového bombardéru Grumman TBF Avenger ze smíšené peruti VC-9 eskortní letadlové lodi USS Bogue (CVE-9). O necelou hodinu později na ponorku zaútočil další letoun ze stejné peruti a U-boat poškodil. Do třetice na U-468 v 15:57 zaútočil letoun Fairey Swordfish II patřící 819. peruti Královského námořnictva, operující z paluby HMS Archer (D78) (třída Long Island). Ponorka se bránila palbou protiletadlových zbraní, ale útočníka se jí nepodařilo sestřelit. Sama U-468 utrpěla vážné poškození, byla nucena hlídku přerušit a 29. května se vrátila na základnu La Pallice k opravám.

Na svou třetí hlídku U-468 vyplula 7. července 1943 z La Pallice. Ale zamířila na jih k západoafrickému pobřeží. Důvod byl prostý. Spojencům se pomocí bombardérů B-24 Liberator VLR (Very Long Range) podařilo uzavřít „černou díru“ uprostřed Atlantiku, kde se konvoje musely obejít bez leteckého krytí. Díky simulacím WATU (Western Approaches Tactical Unit) se podařilo výrazně zdokonalit taktiku protiponorkového boje a lépe vycvičit velitele eskort.

V zuřivých konvojových bitvách v dubnu 1943 se vlčím smečkám podařilo potopit jen 39 lodí při vlastních ztrátách 15 ponorek. Naprostým zlomem byly bitvy o konvoje ONS-5 a SC-130. V prvním případě potopilo 30 U-boatů pouhých 13 lodí, při vlastních ztrátách 6 ponorek. V druhém, přišly vlčí smečky o tři ponorky a nepotopily vůbec nic. Dönic prohlásil, že Bitva o Atlantik je prohraná a ponorky ze Severního Atlantiku stáhl. Novou operační oblastí měl být jižní Atlantik západně od Zeleného mysu.

Protivník od protinožců

Kapitánem letounu, který U-468 během její třetí operační hlídky napadl, byl Flying Officer Lloyd Allan Trigg, VC, DFC z Nového Zélandu. Lloyd Trigg se narodil 5. června 1914 (některé zdroje uvádějí 14. květen 1914) v přístavním městě Houhora severně od Aucklandu. Vystudoval chlapeckou střední školu v Whangārei a již během studia navštěvoval kadetku. Následně studoval na Univerzitě v Aucklandu a od roku 1932 byl poddůstojníkem North Auckland Rifles, což byla jednotka teritoriální obrany. Původně uvažoval o tom, že by rovnou po škole vstoupil do řad Novozélandského královského letectva RNZAF (Royal New Zealand Air Force), ale osud s ním měl jiné plány.

V roce 1938 se oženil s Nolou McGarvey a měli spolu dva syny. Před druhou světovou válkou se věnoval farmaření v Northlandu. Žena ho prosila, aby jako ženatý požádal o vyřazení z vojenské služby. Ale touha létat Trigga neopustila. Protože se královskému letectvu nedostávalo pilotů a leteckých osádek, požádal 15. června 1941 o zařazení do stavu RNZAF. Elementární výcvik zahájil na základně Levin a 22. září 1941 odletěl do Kanady, kde absolvoval výcvik v rámci programu Empire Air Training Scheme. Při loučení manželku utěšoval: „Neboj se, nejedu tam sbírat medaile.“

Pilotní odznak získal 16. ledna 1942 a byl povýšen do hodnosti Pilot Officer (P/O). K počátečnímu operačnímu výcviku byl převelen k 31. General Reconnaissance School na kanadském Ostrově prince Edwarda, kde prošel přeškolením na letoun Lockheed Hudson. Po skončení kurzu byl spolu s dalšími letci přepraven lodí do Velké Británie a v říjnu 1942 byl přidělen k Pobřežnímu velitelství.

Na ostrově však dlouho nepobyl. V lednu 1943 byl přidělen k 200. peruti RAF v Západní Africe. Peruť prováděla eskortní a pátrací mise ve východním Atlantiku. Na svou první misi šel P/O Lloyd Trigg již deset dnů po příjezdu. Zpočátku létal na dvoumotorových letounech Lockheed Hudson IIIA. Do konce února odlétal řadu dlouhých nudných misí. Na začátku března jeho osádka dvakrát za špatného počasí zaútočila hlubinnými náložemi na německé ponorky.

Za tento výkon byl povýšen do hodnosti Flying Officer F/O a byl navržen na Záslužný letecký kříž DFC (Distinguished Flying Cross). V citaci se uvádělo: “ … jde o důstojníka s vynikající operační kariérou, který předvedl mimořádně dobrý příklad nadšení pro létání za všech podmínek." O svém vyznamenání se bohužel nikdy nedozvěděl, protože schválení trvalo do 18. června 1943. Než se informace dostala k peruti, byl F/O Allan Trigg i s celou svou osádkou prohlášen nezvěstným MIA (Missing In Action).

V květnu 1943 byly tři osádky od 200. peruti odeslané na Bahamy k peruti pro operační výcvik 111. OTU (Operational Training Unit), kde se přeškolily na čtyřmotorové bombardéry Consolidated B-24 Liberator, respektive jejich britské verze GR. Mk.V, které byly pro dálkové protiponorkové hlídky mnohem vhodnější než Hudsony. Jednou z nich byla i osádka F/O Trigga. Do Severní Afriky se vrátily v červenci 1943, tedy v období, kdy se německé ponorky začínaly stahovat do východního Atlantiku.

V srpnu 1943 začala být 200. peruť přezbrojována na Liberatory. Verze VLR nebyly vyráběné oficiálně „na páse“ ale jednalo se o polní úpravu, provedenou poprvé u 120. peruti RAF na olétaných Liberatorech Mk.I. Letouny byly zbavené samosvorných obalů palivových nádrží, části pancéřování, spodní střelecké věže a nosily jen osm hlubinných náloží ráže 100 kg. Ušetřená hmotnost byla využita na montáž přídavných palivových nádrží do pumovnice. Vytrvalost Liberatorů VLR přesahovala 20 hodin. Postupně dostávaly radary ASV Mk.II (Air to Surface Vessel) schopné detekovat ponorky dobíjející na hladině baterie i pod rouškou tmy, Leighův světlomet pro nasvícení cíle v noci a některé ližiny pro 8 třípalcových neřízených raket RP-3 (Rocket Projectile).

Domovská základna perutě v Yundum v Gambii měla kvůli období dešťů brzy podmáčenou dráhu, takže Liberatory a jejich osádky přeletěly na základnu amerického armádního letectva USAAF (United States Army Air Force) v Rufisque poblíž Dakaru ve Francouzské západní Africe, dnešním Senegalu.

První a poslední

F/O Trigg se svou osádkou vyfasoval novotou vonící Liberator GR. Mk.V s výrobním číslem BZ832 s kódovým písmenem D na trupu. Ke svému prvnímu operačnímu letu na novém stroji odstartovali 11. srpna 1943. Na místě druhého pilota seděl P/O G. N. Goodwin, prvním navigátorem byl F/O Ivan Marinovich, který létal v Triggově v původní osádce na Hudsonu, druhým navigátorem F/O J. J. S. Townshend. Radista/střelec Flight Sergeant (F/Sgt) Arthur G. Bennett byl dalším členem Triggovy původní osádky, ostatní muži F/Sgt Terry J. Soper, F/Sgt Lawrence J. Frost a F/Sgt A. R. Bonnick byli v osádce noví.

Na dráze se k nim připojil Liberator BZ830, kterému velel W/O „Rikki“ Johnson. Oba bombardéry vzlétly v 07:29 hodin a zamířily nad moře na dlouhou dvanáctihodinovou protiponorkovou hlídku. Hlídkovat měly v prostoru 725 km jihozápadně od Bathurst. Letouny byly vyzbrojené americkými hlubinnými náložemi Mk.IX s náplní 91 kg Torpexu. Tyto nálože měly aerodynamický tvar a byly stabilizované rotací, takže jejich trajektorie byla mnohem přesnější než u běžných „popelnic“ Mk.VII, které byly válcového tvaru a měly jen jednoduchý oddělitelný aerodynamický kryt a stabilizační plochy.

Během letu dostaly oba bombardéry rozkaz zaútočit na ponorku, kterou objevil a napadl létající člun Consolidated PBY Catalina 490. peruti RNZAF, za jehož řízením seděli Wing Commander(W/Cdr) D. W. Baird a druhý pilot F/O N. A. Ward. Johnsonův Liberator BZ830 se po neúspěšném pátrání vrátil na základnu. Triggův letoun však beze stopy zmizel. Když se nevrátil na základnu byla zorganizována pátrací akce s cílem najít letoun nebo alespoň jeho osádku.

Druhý den hned ráno vzlétly pátrací letouny. Patrick Dempsey, navigátor létajícího člun Short Sunderland Mk.II ze stavu 204. peruti RAF spatřil na poslední známé pozici nafukovací „dinghy“ plnou trosečníků. Muži na palubě Sunderlandu předpokládali, že jde o pohřešovanou osádku Liberatoru BZ832. Kolem člunu i pod ním plavali velcí žraloci. Protože kvůli počasí nemohli přistát, zahájili střelci při nízkých průletech palbu, aby žraloky odehnali. Navigátor zjistil polohu člunu, radista ji oznámil na základnu a požádal o vyslání záchranných lodí.

Potom se osádka Sunderlandu připravila na shození dvou balíků nouzových zásob. Každý byl velký asi jako dospělý muž a vážil kolem 80 kg. Sunderland provedl dva shozy. První shoz byl tak přesný, že balík málem zasáhl člun a trosečníky dost vyděsil. Napodruhé byla osádka opatrnější. Druhý balík dopadl dál - bohužel příliš daleko na to, aby se k němu dalo dostat, protože v člunu nebyla pádla. Nakonec hlídkující letoun vyznačil celou oblast zeleným barvivem a zamířil na základnu.

Na hlášení zareagovala korveta HMS Clarkia (K88) třídy Flower. Vyrazila na souřadnice ohlášené osádkou Sunderlandu, aby trosečníky vyzvedla. Když korveta dorazila druhý den na místo, její posádka s překvapením zjistila, že v člunu nejsou trosečníci z Liberatoru, ale námořníci z německé ponorky. Britové je vyzvedli na palubu, ošetřili a začali je vyslýchat.

Zachráněnými byli velitel ponorky OLtzS Klemens Schamong, jeho první důstojník LtzS Alfons Heimannsberg, hlavní strojník Emil Giesbert a další čtyři muži. Přestože byli vyčerpaní a zachráněni nepřítelem, nikdo z nich se netajil obdivem ke statečnosti osádky britského bombardéru. Na základě jejich výpovědí se začala záhada zmizelého Liberatoru BZ832 pomalu rozplétat.

Vražedný duel

Dne 11. srpna 1943 v 09:45 hodin spatřila posádka ponorky U-468 Triggův Liberator. Letoun byl vzdálený asi 5 kilometrů. Pozorování muselo být vzájemné, protože Liberator okamžitě nasadil k útoku. Při jeho letové rychlosti bylo otázkou necelé minuty, než bude nad ponorkou. Obsluhy dvou protiletadlových kanonů U-468, které sledovaly oblohu, počkaly pár sekund, než se letoun dostane na dostřel. Palbu zahájily asi na 2000 m dlouhými dávkami. Palba německých střelců byla překvapivě přesná. Podle stopovek Liberator několikrát zasáhli, což vzápětí potvrdily plameny, které vyšlehly z pravého vnitřního motoru.

Němci v duchu doufali, že osádka letounu útok vzdá a pokusí se o nouzové přistání. Ale nestalo se tak. Kapitán Trigg, navzdory protiletadlové palbě a hořícímu motoru, pokračoval v přímočarém útoku a ani se nepokoušel palbě vyhnout. Němci pokračovali v palbě a stříleli tak rychle, jak nabíječi stíhali měnit zásobníky. Viděli, jak 20mm granáty explodují v otevřené pumovnici a vytrhávají v potahu velké díry. Liberator stále klesal a nabíral rychlost. Z výšky asi 15 metrů shodil šikmo podél trupu U-468 řadu šesti hlubinných náloží. Dvě z nich explodovaly ve vzdálenosti zhruba dvou metrů od ponorky.

Mohutné exploze nadzvedly ponorku z vody, protrhly trup, vytrhly z uložení dieselové motory, zničily uchycení elektromotorů, rozpáraly palivové nádrže a poškodily vnitřní přepážky. Do prostoru baterií se nahrnula mořská voda, která reagovala s elektrolytem. Interier ponorky zaplnila oblaka jedovatého chloru - nejhorší noční můra ponorkářů. Kapitán Klemens Schamong vydal rozkaz plavidlo opustit.

Ale i Liberator měl dost. Těžko říci, zda byl tak těžce poškozen, zda byla osádka zraněná nebo mrtvá. Každopádně letoun proletěl těsně za věží ponorky, nezačal stoupat, ale pokračoval v klesání. Ve vzdálenosti asi 200 metrů od ponorky narazil na vodní hladinu a explodoval. Nikdo z osádky výbuch nepřežil.

Deset minut po zahájení útoku Liberatoru zmizela U-468 pod hladinou i s většinou posádky. Z potrhaného vraku se podařilo uniknout jen asi dvaceti námořníkům. Řada z nich byla zraněná nebo přiotrávená chlorem. Krev zraněných námořníků přilákala žraloky a tragédie pokračovala. Každou chvíli se hladina zbarvila do ruda a někdo zmizel. Někteří ani nestačili vykřiknout.

Nakonec měla hrstka Němců štěstí v neštěstí. Asi hodinu po souboji spatřili tři námořníci dinghy, kterou exploze vyhodila z havarovaného Liberatoru. Člun byl normálně uložen na hřbetě trupu nad hlavním nosníkem křídla. Ponorkáři se s vypětím sil nasoukali dovnitř. Potom pomohli kapitánovi, prvnímu důstojníkovi a hlavnímu strojníkovi, který držel na zádech dalšího zraněného muže. Po své záchraně, výslechu a nezbytném ošetření strávili všichni zbytek války v britských zajateckých táborech.

V odtajněné zprávě Oddělení námořní rozvědky z října 1943, je uvedena citace z výslechu kapitána Schamonga: „Tak statečný bojovník jako byl F/O Trigg by byl v Německu vyznamenán nejvyšší medailí nebo řádem“. Výpovědi německých námořníků a jejich bezvýhradný obdiv ke statečnosti svých přemožitelů nakonec vedly k udělení nejvyššího britského vyznamenání za statečnost. Dne 2. listopadu 1943 oznámily noviny The London Gazette, že král za tento výjimečný statečný čin udělil F/O Lloydu Allanovi Triggovi Kříž královny Viktorie (Victoria Cross).

Nejdražší aukce

Triggův VC a DFC předal vdově Nole generální guvernér Nového Zélandu Sir Cyril Newall v květnu 1944 na farmě Triggova bratra, nedaleko Aucklandu. W/Cdr W. H. Ingle, Triggův velící důstojník, napsal vdově dopis, v němž popsal okolnosti jeho smrti. Svůj dopis zakončil takto: „Doufám, že pro Vás bude určitou útěchou, když budete vědět, jak statečně Váš manžel zemřel v boji za svou vlast. Jsem velmi hrdý na to, že jsem ho znal.“

Victoria Cross Lloyda Trigga je unikátní v tom, že je to jediný doložený případ, v dlouhé a bohaté historii tohoto vyznamenání, kdy bylo uděleno výhradně na základě informací poskytnutých nepřítelem. Současným majitelem Triggových vyznamenání je známý filantrop lord Michael Anthony Ashcroft, který za ně v roce 1998, kdy se dostaly v Londýně do aukce, zaplatil tehdy rekordní sumu 120 000 liber. Medaile jsou vystaveny v Imperial War Museum v Londýně.

Těla F/O Lloyda Trigga a jeho posádky nebyla nikdy nalezena. Jejich jména jsou připomínána na památníku ve Vallettě na Maltě. Památník je věnován památce 2 298 členů leteckých posádek Commonwealthu, kteří přišli během druhé světové války o život v oblasti Středomořského válčiště a jejichž hrob není znám.

Pokud se vám článek líbil, využijte možnost sledovat autora, aby vám neunikly žádné novinky.

Další díly:

- Jak německý křižník bránil sovětský Leningrad proti německé armádě

- Jak americký pilot sestřelil vlastní dopravní letadlo, a ještě dostal vyznamenání

- Jak na přelomu epoch, slabá říční flotila rozdrtila silné námořní loďstvo …

Zdroje:

Harper, Glyn; Richardson, Colin (2007). In the Face of the Enemy: The Complete History of the Victoria Cross and New Zealand. Auckland, New Zealand: HarperCollins

Halley, J.J. (1969). Royal Air Force Unit Histories: Volume 1 Nos 1 to 200 Squadron

Blair, Clay (1998). Hitler's U-Boat War: The Hunted 1942–1945. Vol. 2. Cassell

Miller, David (2000). U-boats : history, development and equipment 1914-1945. London: Conway Maritime Press

Rohwer, Jürgen (2005). Chronology of the War at Sea 1939–1945: The Naval History of World War Two

The Register of the Victoria Cross (3rd ed.). This England. 1997

Bowman, Martin. Combat Legend: B-24 Liberator. Shrewsbury, UK: Airlife Publishing Ltd, 2003

Langford, Thomas (2005). „Anti-Submarine Warfare“. In Tucker, Spencer