Válečné paradoxy - Jak Nil zrudl krví, když slabá říční flotila rozdrtila námořní loďstvo

Obě zmíněné bitvy se odehrály v období pozdní doby bronzové ve východním Středomoří. Zdejší oblast ovládaly dva velké státní útvary. Na severu to byla Chetitská říše, rozkládající se na území jižního Turecka a severní části Sýrie. Na jihu - Nová říše egyptská, kopírující tok Nilu od delty až po Nubijskou poušť, Sinajský poloostrov, dnešní Izrael a Libanon.

První bitva s kusým záznamem

Egypt byl bohatou zemí s nadprodukcí obilí, což mu umožňovalo bez problémů uživit početnou a dobře vycvičenou armádu. Navíc ovládal obchod se zlatem z Nubie. Chetitská říše kontrolovala obchodní jantarové cesty a byla vyhlášená zpracováním kovů. Obě říše spolu soupeřily, což v roce 1274 př. n. l. vyústilo v bitvu u Kadeše. Bitva skončila patem a mírovou smlouvou, která nebyla, až do zániku Chetitské říše, nikdy porušena. V celé oblasti samozřejmě ležely další státní útvary, především Mykénská civilizace v Řecku a na Krétě nebo Asýrie na území dnešní východní Sýrie a západního Iráku. Vládl tu čilý obchod, využívající pozemní stezky i námořní komunikace.

Kromě potravin, obilí a olivového oleje byl klíčový obchod s dvěmi základními surovinami pro výrobu bronzu, mědí a cínem. Pro představu o jeho rozsahu; cín se dovážel z dnešního Afghánistánu a dokonce až z Cínového ostrova - Británie, s mědí to bylo jednodušší, protože vydatná naleziště se nacházela na ostrově Kypr. Na území Kypru se rozkládalo Alašíjské království. Z prodeje mědi, jako strategické suroviny pro výrobu bronzu, potažmo nástrojů a zbraní, mu plynuly nemalé zisky.

Měď se vyvážela ve velkém do Egypta. Dodávky byly bezpochyby velmi významné, protože v korespondenci z El-amarnského archivu egyptští faraonové oslovují alašíjského krále „bratře“ tedy jako sobě rovného. Alašíja byla několikrát cílem nájezdů, proto si udržovala silné loďstvo. Sousední Chetitská říše považovala Alašíju za „sféru svého vlivu“, což dokládá například záznam ze 14. století př. n. l. o tom, že chetitský král Arnuwanda I. ztrestal jednoho z nájezdníků za to, že útokem na Alašíju napadl chetitské území.

Alašíja si dlouho udržovala formální samostatnost, ale nic netrvá věčně. Mezi lety 1275 př. n. l. a 1205 př. n. l. k se tu odehrály tři námořní bitvy. Při poslední došlo i k pozemní invazi Chetitů. Jednalo se o první námořní střet, o němž se zachoval nějaký záznam. Řečeno dnešní terminologií, šlo o bitvu námořních sil ostrovního státu proti kontinentální „supervelmoci“.

V záznamech tesaných do kamene se nedochovalo příliš detailů ani o lodích, ani o průběhu bitvy. Z tehdejší úrovně technologií se dá odhadnout, že obě strany disponovaly veslicemi s pomocnou obdélníkovou plachtou, která usnadňovala plavbu po větru, ale neumožňovala křižování proti větru. Zmínky o ukořistění nepřátelských lodí svědčí o tom, že se používala abordáž a boj muže proti muži na palubách lodí.

Chetitům se podařilo v oblasti dnešní Sýrie nalodit pozemní armádu, přepravit ji přes moře a provést úspěšné vylodění. Námořní síly Alašíjského království napadly chetitské transportní lodě. Snažily se je zničit a tím invazní armádu odříznout od zásobování. To se jim nepodařilo. Alašíjci byli Chetity, pod vedením krále Šuppiluliumaše II., poraženi na moři i na souši.

Konec jedné epochy

Mnohem lépe, i když ne zcela dokonale, je zdokumentovaná Bitva v deltě Nilu mezi Egyptem a Mořskými národy, která se odehrála kolem roku 1175 př. n. l.. Z vojenského hlediska se jednalo o odražení rozsáhlé námořní invaze. Záznam o tomto, na svou dobu významném střetu, se dochoval na stěnách chrámového komplexu faraona Ramesse III. v Medinit Habu. Stěny pokrývá rozsáhlý nástěnný reliéf a doprovodný popis zachycující základní obrysy celé bitvy.

Výhodou je, že máme aspoň nějaký popis bitvy. Nevýhodou, že je pouze jednostranný. Je tedy docela dobře možné, že něco z toho, co je v záznamu uvedeno, nemusí nutně odpovídat realitě a mohlo být přikrášleno. Ostatně nebylo by to poprvé. Egyptský popis výše zmíněné bitvy u Kadeše (kterou vybojoval Ramesse II.) se také liší od verze zaznamenané Chetity na hliněných destičkách, nalezených v Chattušaš. Ramesse III. dbal na to, aby jeho slavné činy a vítězné bitvy byly důkladně zdokumentovány pro další generace, ale šlo tak trochu o vlastní propagandu.

Na počátku 12. století př. n. l. byl Egypt oslaben. Jednak boji s nepřáteli, především s libyjskou invazí v roce 1207 př. n. l., ale také občanskými válkami a boji o trůn. Přesto byla Nová říše za vlády Ramesse III. stále jednou z nejmocnějších říší tehdejšího světa. Rozhodně na tom byla lépe, než většina okolních zemí.

Kolem roku 1200 př. n. l. došlo k sérii událostí, označovaných jako kolaps doby bronzové. Během půl století, prakticky během pouhé jedné generace, se většina mocných říší té doby zhroutila. Důvodem byl zřejmě řetězec událostí, jejichž kombinované následky byly devastující. Některá města byla poničena zemětřeseními. Některá z nich se sice podařilo opravit, ale staletí budované objekty se nedaly rychle nahradit. Města s takto oslabenou obranou a infrastrukturou se stala snáze obětí mocenských válek nebo útoků nájezdníků.

Prokazatelně došlo k ochlazení Středozemního moře, což snížilo úhrny srážek a způsobilo neúrodu a hladomor v celé oblasti. Sucha byla i dříve, ale nikdy ne v takovém rozsahu. Neúrodu v jedné oblasti se dařilo kompenzovat dovozem, ale teď nebylo kde brát. Důsledkem bylo, že se dala do pohybu nesourodá skupina popisovaná jako Mořské národy.

O tom, kdo byli a odkud pocházeli, se mezi archeology a historiky vedou rozsáhlé diskuse. Za nejpravděpodobnější se pokládá verze, že šlo zřejmě o lidi, které v těžkých dobách vyhnala na moře snaha uživit sebe a své rodiny. Pokud použijeme analogii s Vikingy, zpočátku se vydávali na loupeživé výpravy, ale záhy zjistili, že to nepřináší dlouhodobé řešení. Proto se přestali věnovat nájezdům a začali hledat nová místa, kde by se mohli trvale usadit. Jenže ta byla většino obsazena, takže to nešlo bez boje.

Všechny výše zmíněné vlivy měly katastrofální následky. Namátkou bylo vypleněno a vypáleno hlavní město Chetitů Chattušaš. Byla zničena Trója, Ugarit, většina mykénských měst v Řecku, stejně jako desítky měst po celém pobřeží Anatolie. Úpadek způsobil naprostý rozvrat obchodních vztahů a dokonce zánik lineárního písma B (používalo se především k obchodní evidenci).

Na Egypt Mořské národy poprvé zaútočily v roce 1181 př. n. l. za vlády Ramesse III. Několik kmenů Mořských národů pomáhalo armádě Libyjců při útoku vedeném ze Západní pouště. Spojené vojsko bylo Egypťany rozprášeno a většina zajatců byla prodána do otroctví. Navzdory tomuto debaklu plánovala jiná, mnohem větší koalice Mořských národů další invazi.

Přípravy k útoku a obraně

Koalice mořských národů se vytvářely a rozpadaly podle situace a v průběhu jednotlivých tažení se lišily. Podle záznamů v Medinit Habu, pro útok na Egypt vytvořilo alianci pět národů. Hlavní roli hráli zřejmě Pelištejci, kteří tvoří většinu vojáků zobrazených na reliéfu z bitvy a Tjekerové v typických přilbách s rohy. Mořské národy plánovaly vést útok ve dvou směrech. Východní rameno měl tvořit pozemní útok podél pobřeží ze Sýrie. Cílem bylo, zmocnit se Egypťany ovládaného území v Kanaánu a potom pokračovat přes Sinaj a vpadnout do Egypta. Druhé rameno měl tvořit obojživelný výsadek v deltě Nilu s cílem vyplenit hlavní egyptská města v oblasti.

Ramesse III. sice mohl záměry protivníka odhadnout, ale pravděpodobnější je, že byl o postupu nepřátel varován prchajícími obyvateli vypleněných měst. Každopádně měl čas s dostatečným předstihem připravit plány, jak nájezdníkům čelit. Nejprve musel vyřídit pozemní sledy. Tady se mohl spolehnout na svou silnou armádu. Odcestoval tedy k vazalům Egypta v Kanaánu a osobně dohlédl na přípravy. Nechal opevnit hranice a zmobilizoval pozemní jednotky. Armáda Mořských národů byla rozdrcena mimo jiné pověstnými nájezdy egyptských chariotů. V záznamech se píše, že: “ … do chariotů byli vybraní nejrychlejší válečníci. Jejich koně byli připraveni zadupat nepřátele svými kopyty."

Trochu jiná byla situace na moři. Egypt nebyl námořní velmocí. Egyptské loďstvo zajišťovalo dopravu především po řekách a podél pobřeží. Co se kapacit týká, tak jen logistické zajištění rozsáhlých staveb dává dobrou představu o schopnostech a výkonech egyptského obchodního loďstva. Naopak egyptské válečné lodě nebyly příliš velké, protože nemusely vozit zásoby pro početné posádky na dlouhých námořních plavbách a konstrukčně nemusely odolávat vlnobití na otevřeném moři.

Válečné lodě byly vyrobené většinou ze dřeva, stejně jako větší egyptské obchodní lodě. Lodě byly poháněny jedinou řadou vesel a nesly pomocnou plachtu pro plavbu po větru. Plachta byla z papyru nebo plátna. Na vrcholu stěžně nesly koše, což byl v tehdejším Středomoří poměrně ojedinělý prvek. Koše zajišťovaly dostatečný výhled a lepší situační povědomí. V nich umístění muži byli vyzbrojeni lukem, prakem nebo kopím. K řízení sloužilo jedno kormidelní veslo, což bylo zjednodušení proti dříve používané dvojici.

Vyobrazení egyptských válečných lodí v Medinit Habu ukazují, že měly 6 až 11 vesel na každé straně, ale pravděpodobně se jedná o zjednodušení, když v horní části reliéfu docházelo „umělci“ místo. Z jiných dokumentů víme, že egyptské lodě byly dlouhé kolem 25 m, měly kolem 15 veslařů na každé straně a dokázaly nést 15 - 20 válečníků bez toho, že by ztratily stabilitu.

Veslaři seděli na na nekrytých lavicích s hlavami nad bokem lodi. Z jiných vyobrazení je zřejmé, že veslaři byli „poháněni“ důtkami. Naskýtá se otázka, zda šlo o otroky nebo o trest pro nedisciplinované lodníky. Ostatně bičování nebylo v historii námořnictva dlouhá staletí ničím neobvyklým.

Na moři jako na zemi

Potah trupu tvořily asi metr dlouhé plaňky, spojované pomocí dřevěných kolíků. To bylo dáno tím, že v Egyptě nebyl dostatek vhodného dřeva. Egyptské lodě jsou vyobrazené se lvími hlavami na přídi, nepřátelské lodě nesou hlavy vodních ptáků. V obou případech se jednalo spíše o dekorativní prvky nikoli o kloun, protože konstrukce lodí bez kýlu ještě nedokázala absorbovat úder klounu, aniž by byla sama poškozena. Na přídi a na zádi byly nástavby podobné kastelům, jaké mívaly později hanzovní kogy.

Hlavní údernou silou každé lodi byli bojovníci na palubě. Lučištníci, prakovníci a muži s oštěpy byli vycvičeni k pobíjení posádek nepřátelských lodí dříve, než došlo k zahákování a abordáži. „Kastely“ na přídi a zádi využívali jako hradbu.

Pro boj zblízka byli na palubě muži vyzbrojení meči, kyji a sekerami. Chránili se středně velkými čtvercovými štíty. Žádnou jinou zbroj nenosili. Od těchto mužů se očekávalo, že provedou abordáž a budou zabíjet z bezprostřední blízkosti, v boji muže proti muži, na houpající se palubě. Proto byli vybíráni z těch nejzkušenějších vojáků. Zřejmé je to i z reliéfu, kde jsou bojovníci vyobrazeni větší než veslaři. V Egyptě velikost postav zdůrazňovala jejich význam. Samotný faraon je na reliéfu třikrát větší než všichni ostatní.

Lodě Mořských národů byly stavěné pro plavbu na otevřeném moři. Měly vyšší boky než egyptské, což poskytovalo výhodu při abordáži a boji zblízka. Posádka, na rozdíl od egyptských lodí, neměla rozdělené funkce. Veslovali přímo válečníci na palubě. Obě řešení měla samozřejmě své výhody a nevýhody. Sdružení funkcí preferovali piráti a dobyvatelé, protože v případě zahákování lodi a abordáže představovali veslaři jen balastní zátěž. Posádky byly vyzbrojené kopími a meči. Muži nosili přilby, hrudní pancíř a chránili se kulatými štíty. Zjevně byli vybaveni lépe pro boj na pevnině a lodě měly zřejmě sloužit spíše k transportu.

Ukázková past

Egypťané si byli vědomi slabosti svého loďstva i síly své armády a hodlali tento nepoměr využít ve svůj prospěch. Slovy faraona: „Ústí řeky jsem nechal připravit jako pevnou zeď. Válečné lodě, galéry a pobřežní lodě jsem plně vystrojil. Od přídě až po záď byly kompletně obsazeny udatnými bojovníky se zbraněmi. Celá armáda se skládala z vybraných mužů Egypta.“

Egyptský plán počítal s nasazením početných oddílů lučištníků, vyzbrojených kompozitními luky. Ti měli být silou, která jako první „pustí nepříteli žilou“. V deltě Nilu se šířka toku mění o stovky metrů podle toho, jak řeka meandruje. Kde přesně k bitvě došlo, není zřejmé, ale dá se předpokládat, že to bylo v úseku, kde se Nil zužuje. Pro útok bylo nutné vybrat místo, kde se lodě dostaly na dostřel lučištníků. To předpokládalo i schopnost rychlých přesunů armády a dokonalou práci zvědů.

Egyptská flotila se stáhla hlouběji do vnitrozemí. Tím na svou stranu získala výhodu útoku po proudu. Oddíly egyptské armády se přesunuly tak, aby zaujaly výhodné výchozí pozice podél břehů. Zajímavé je, že reliéf v Medinit Habu zobrazuje bojovníky mořských národů probodané šípy, ale žádný z nich není vyzbrojen lukem. Pokud je vyobrazení věrné, měli Egypťané nejen taktickou, ale i technologickou převahu.

Mořské národy pravděpodobně vypluly ze Sýrie podél pobřeží Levanty. Flotila dorazila do delty Nilu, pronikla do jednoho z ramen (patrně do nejvýchodnějšího) a tam zakotvila. Posádky zřejmě neměly o přítomnosti Egypťanů ani tušení, takže vyložily z lodí vesla, skasaly plachty a velitelé plánovali další postup. Bylo poměrně obvyklé, že před bitvou se plachty úplně snímaly, protože zhoršovaly možnosti manévrování, zvyšovaly riziko požáru a převrácení lodi, ale na reliéfu jsou jen skasané.

Klíčem k vítězství Egypťanů byla znalost místních podmínek a správné načasování útoku. Jako první na Mořské národy zaútočili egyptští lučištníci. Kompozitní luky v tomto případě znamenaly to, čemu se dnes říká drtivá palebná převaha s využitím „Stand Off“ zbraní. Egypťané mohli masakrovat invazní loďstvo z bezpečné vzdálenosti bez toho, že by byli sami ohroženi. Mnoho nájezdníků bylo zabito již prvními salvami. Mrtví se skáceli na palubu nebo padli do vody. Někteří muži byli zastřeleni v koších nebo „přibiti“ šípy k dřevěným částem lodi.

Porážka neodvrátila úpadek

V druhé vlně zaútočily egyptské lodě. Posádky veslovaly po proudu, takže se rychle přiblížily k zaskočeným nehybným lodím Mořských národů. Tuto teorii podporuje fakt, že lodě Mořských národů jsou na reliéfu zachycené bez vesel. Pokud tomu tak bylo, neměly prakticky možnost manévrovat. Pro menší egyptské lodě, musely být snadnou kořistí.

Egypťané na nepřátelské lodě přehodili háky. Ty se zachytily v takeláži, někdy roztrhaly plachty, jindy se zaklesly do boků. Egyptští lučištníci na palubách stříleli zblízka do bojovníků Mořských národů, kteří ještě stáli na palubách. Lodě se přiblížily natolik, že došlo na boj zblízka. K většině ztrát, které Egypťané utrpěli, došlo zřejmě v této části bitvy, protože se ocitli v dosahu zbraní Mořských národů.

Cílem zahákování však nebyla obvyklá abordáž. Jakmile byly háky pevně zaklesnuté do nepřátelských lodí, začali egyptští veslaři veslovat dozadu. Podle výjevů v Medinit Habu se lodě Mořských národů začaly naklánět a nakonec se převrátily. Do Nilu padali mrtví i zatím přeživší muži. Egyptští lučištníci si vybírali další cíle. Nešťastníci ve vodě se neměli kam schovat. Někteří muži odhodili zbroj a doplavali na břeh. Egyptští vojáci vyčerpané nepřátele buď dorazili, nebo je vzali do zajetí. Zajatci byli spoutáni, ocejchováni a skončili jako otroci.

V té době už byly lodě Mořských národů z velké části převrácené nebo opuštěné. Voda zrudlá krví, byla plná mrtvých, umírajících a mužů bojujících o holý život. Touto spouští proplouvaly egyptské lodě, lovily přeživší z vody a braly je do zajetí. Není známo, zda se některým lodím Mořských národů podařilo uniknout. Pravděpodobně ano, i když na „vítězném reliéfu“ nic takového pochopitelně zobrazeno není. Jisté je, že loďstvo mořských národů bylo rozprášeno.

Mořské národy úspěšně vyplenily mnoho pobřežních měst a oblastí ve východním Středomoří, ale Egypt zdolat nedokázaly. Mnoha svých vítězství pravděpodobně dosáhly díky rychlosti a momentu překvapení. V Egyptě se však karta obrátila. Z omezených informací, které o bitvě máme, je zřejmé, že Mořské národy byly zaskočeny a napadeny v úzkém úseku řeky, kde neměly prostor na manévrování. Egypťané využili přavahu své armády a díky zvolené taktice na maximum využili možnosti svých lodí. Vybrali si místo a čas střetu a vyšli z něj vítězně. Ramesse III. mohl ohlásit své velké vítězství.

Porážka Mořských národů však nebyla ani úplná, ani definitivní. Jejich loďstvo sice bylo zničeno a pokus o invazi do Egypta byl odražen, ale pozdější dokumenty ukazují, že Pelištejci, Tjekerové a další Mořské národy obsadili území, které předtím formálně držely egyptské vazalské státy. Při zpětném pohledu získalo vítězství Ramesse III. Egyptu více času. Nezabránilo však Pelištejcům a jejich spojencům, aby se usadili v oblasti Gazy. Egypt byl nadále napadán a ohrožován cizími mocnostmi, což vedlo k územním ztrátám. Krátce po smrti Ramesse III. Egypťané opustili Kanaán.

Egypt byl sice oslaben, ale společně s Asyrskou říší, kolaps doby bronzové „přežil“. Mykénská a Minojská kultura zažily úpadek, Chetitská říše byla prakticky zničena. Naopak Féničanům zmírnění tlaku mocných sousedů pomohlo. Doba bronzová byla mrtvá. Nastupovala doba železná s novými technologiemi, novými zbraněmi a novými obchodními vztahy.

Pokud se vám článek líbil, využijte možnost sledovat autora, aby vám neunikly žádné novinky.

Další díly:

- Jak německý křižník bránil sovětský Leningrad proti německé armádě

- Jak americký pilot sestřelil vlastní dopravní letadlo, a ještě dostal vyznamenání

- Jak posádka německé ponorky navrhla řád pro pilota letounu, který ji potopil

Zdroje:

Dothan, Trude; Dothan, Moshe (1992). People of the Sea: The search for the Philistines. New York: Scribner.

Gregory P. Gilbert, Ancient Egyptian Sea Power, Origin of Maritime Forces, The Sea Power Centre Australia

D’Amato, R. & Salimbeti, A., ‚The War of the Eighth Year – The Battle of the Delta‘, in Ancient Warfare, IV

Drews, R., ‚Oxcarts, ships and migration theories‘, in Journal of Near Eastern Studies, Vol. 59, No. 3 (July 2000)

Gorelik, M., Weapons of the Ancient East, IV Millennium BC–IV Century BC (St Petersburg, 2003 - Russian language)

Killebrew, A. & Lehmann, G., The Philistines and other ‚Sea Peoples‘ in Text and Archaeology

Casson, L., Ships and Seamanship in the Ancient World, Johns Hopkins University Press, Princeton (1995)

Gardiner, R. (ed.), The Earliest Ships, Conway, London (1996)

Vinson, S., Egyptian Boats and Ships, Shire, Princes Risborough (1994)