Válečné paradoxy - Jak americký pilot sestřelil vlastní dopravní letadlo, a ještě dostal vyznamenání

Louis Edward „Lou“ Curdes se narodil 2. listopadu 1919 ve státě Indiana ve Fort Wayne, což bylo městečko plné německých a irských uprchlíků. Jeho otec Walther Curdes se zajímal o létající aparáty a synka brával na letecké závody, které často provozovali bývalí váleční piloti. To stačilo k tomu, aby v něm vzbudil stejné, ne-li ještě větší nadšení pro letadla.

Cesta k letectvu

V roce 1938 Louis Curdes ukončil střední školu a přihlásil se na Purdueovu univerzitu. Tam však nevydržel a po třech letech vstoupil do armády. Pro milovníky konspiračních teorií – 6. prosince 1941… náhoda?

Následujících 12 měsíců strávil na nově otevřené (od 1. ledna 1942) základně Santa Ana Army Air Base (SAAAB), kde prošel základním výcvikem na školním dvojplošníku Stearman PT-13, pokračovacím na AT-6 Texan a Curtiss P-36 Hawk. Po ukončení výcviku se přihlásil do armádních záloh, byl povýšen do hodnosti poručík a převelen na Luke Field k dalšímu přeškolení na stíhací P-38G Lightning.

Po přeškolení a operačním výcviku byl převelen do Středomoří, konkrétně k 95. Pursuit Squadron „Boneheads“ (stíhací peruť), 82. Pursuit Group (stíhací skupina), kam patřily ještě 96. a 97. peruť. Peruť létala doprovody bombardérů, nudné protiponorkové hlídky a podnikala útoky na nepřátelskou lodní dopravu a letiště. Živo začalo být až ke konci tažení v Severní Africe. V té době začal „Lou“ Curdes létat bojové mise.

Rychlý začátek kariéry

Jeho nástup do leteckých bojů byl impozantní. První bojovou misí bylo bombardování základny německé stíhací eskadry JG 27 dne 29. dubna 1943. Při návratu narazil nad mysem Bon na osamělý Messerschmitt Bf 109. Mihl se mu v zaměřovači a zmizel doleva. Curdes nasadil do levé zatáčky a šel po něm. Palbu zahájil na 300 m, z těžkého úhlu s předsazením téměř 30o. Přesto dlouhá dávka ze všech zbraní „sedla“ a zasáhla příď Bf 109. S přebytkem rychlosti svou oběť předlétl, ale viděl, jak se stodevítka převrátila na záda a dopadla do moře.

Protože se během souboje odpoutal od ostatních, nabral kurz k letišti. Těsně nad vodou spatřil další tři Bf 109 pronásledující osamělý Lightning. Němci natolik hořeli touhou po dalším sestřelu, že nedávali příliš pozor, co se děje kolem. Curdes začal letounem na pravé straně formace, který trochu zaostával. Po jedné dávce se za Bf 109 objevily obláčky bílého a vzápětí černého kouře. Poslal za ním další dávku. Letoun se převrátil přes křídlo a zmizel vzadu.

Zbývající dva Němci v těsné formaci pokračovali v pronásledování Lightningu, který se snažil uniknout manévrováním. Curdes zahájil při rychlosti 560 km/h střelbu s velkou opravou na vedoucího. Soustředěná palba všech zbraní P-38 byla účinná. „Hun“ začal hořet, explodoval a trosky dopadly do vody. Zbývající Bf 109 pumpovala obsah zásobníků do nešťastné P-38. Curdes po Němci vystřelil, ale minul. Pronásledovaný Lightning spadl do moře a Bf 109 se odpoutala směrem k Itálii.

Curdes již neměl dostatek paliva, aby se staral o trosečníka. Nouzově přistál na podvozek na vyschlé pláni v Tunisku. Když mechanici dovezli PSP plechy (Pierced Steel Planks) vzlétl a vrátil se na základnu. Svůj P-38 pojmenoval „Good Devil“ a na příď si nechal namalovat hlavu čerta se svatozáří a blesky.

K další mele došlo 19. května při doprovodu bombardérů B-25 Mitchell k náletu na nepřátelskou základnu Villacidro na Sicílii. Na Mitchelly se vrhlo osm Bf 109 a piloti P-38 měli opět plné ruce práce. Curdes létal stále na čísle. Jeho vedoucí odháněl Bf 109 útočící na první roj B-25. Jemu samotnému se z boku „přimotala“ do zaměřovače další stodevítka, kterou poslal přesnou dávkou k zemi. Messerschmitty byly rychlé a otravné. Další tři se vrhly na P-38 z převýšení. Curdes obrátil svůj Lightning k protiútoku. Jednu dávku poslal po vedoucí Bf 109, ale minul. Další zasáhly číslo, které se zřítilo do moře. „Lou“ Curdes se stal během pouhých dvou misí esem a mechanici ozdobili příď jeho P-38G-10 pěticí svastik.

Do srpna nalétal 44 bojových misí a 200 hodin. Při další eskortě bombardérů otevřel účet u druhého z hlavních členů Osy – Itálie. Nad Golfo Aranci na severovýchodním pobřeží Sardinie sestřelil italský stíhací letoun Macchi C.202 Folgore. O necelý týden později poslal k zemi nad Pratice di Mare další Bf 109, za což mu byl udělen záslužný letecký kříž DFC.

Když se štěstí unaví

Ale nic netrvá věčně a štěstí je ošidné. Další akcí byl 27. srpna doprovod bombardérů B-25 Mitchell při náletu na italské Benevento. Američtí stíhači se zapletli do boje s asi 50 messerschmitty. Curdes slyšel volání jednoho pilota P-38 o pomoc. Neváhal a vrhl se na nepřítele. Podařilo se mu sestřelit dvě Bf 109, ale potom se stal sám obětí nepřátelské palby. S poškozenými motory musel nouzově přistát na italském pobřeží, asi 15 km jižně od Salerna. Po opuštění letounu vrak zapálil, aby nepadl do rukou nepříteli.

Počítačovým „párováním“ údajů se podařilo zjistit, že jeho pravděpodobným přemožitelem byl Oberleutnant Franz Schieß od stíhací eskadry JG 53 „Pik As“. Bylo to jeho 63. vítězství. Sám padl v souboji s P-38 nad ostrovem Ischia 2. září 1943 se 67 sestřely na kontě.

Jeho oběti se vedlo lépe. „Lou“ Curdes byl sice zatčen italskými vojáky, ale ti se k zajatcům chovali o poznání lépe než Němci a navíc jej odmítli Němcům přes opakované žádosti vydat. Vděku se však nedočkali, protože Curdes se s dalšími čtyřmi kumpány ještě v Salernu pokusil ukrást člun Červeného kříže a prchnout. Byli však dopadeni a umístěni do kláštera poblíž Říma, který sloužil jako zajatecký tábor.

Válka pokračovala a „Lou“ Curdes rozhodně nemínil nečinně čekat, co bude dál. Po týdnu v klášteře se pokusil znovu utéct, ale znovu neúspěšně. Útěkem si vykoledoval umístění v lépe střežené části tábora. Naštěstí události ve Středomoří nabíraly spád. Itálie 8. září kapitulovala. Italští dozorci nechali vězňům pokrývky a umožnili jim uprchnout dříve, než dorazili Němci a zavedli svoje pořádky.

Protože nikdo neznal podrobnosti, byl „Lou“ Curdes prohlášen za nezvěstného (MIA, Missing in Action). Jeho kolegové psali rodičům soustrastné dopisy, ale ti stále věřili, že jejich syn žije, i když podle dopisů a zpráv se domnívali, že se zřítil do Středozemního moře. Naděje jim svitla v březnu 1944, kdy dostali zprávu od Curdesova spoluvězně ze zajateckého tábora, že přežil a z tábora odešel.

Daleko od svých

„Lou“ Curdes, s několika dalšími zajatci, byl sice volný, ale stále na nepřátelské straně fronty. Přes osm měsíců se protloukali, jak se dalo, po italských horách, přespávali v jeskyních a pomalu postupovali na jih. Setkali se i s italskými partyzány, kteří jim nabízeli pomoc a zbraně. To však odmítli, protože kdyby byli chyceni se zbraněmi nebo s partyzány, nemohli by se dovolávat práv válečných zajatců a Němci by je mohli bez dlouhých cavyků popravit. Jejich trápení skončilo 27. května 1944, kdy se jim podařilo dostat do rukou průzkumných jednotek britské 8. armády generála Olivera Leese.

„Lou“ Curdes se v polovině června 1944 vrátil do Fort Wayne jako válečný hrdina. Oslavy za účasti novinářů a veřejnosti zahrnovaly i vojenskou přehlídku na jeho počest. Do konce války mohl zůstat doma a užívat si bezpečí. Ale rozhodl se jinak.

V srpnu požádal o další turnus. Protože nesměl být jako válečný zajatec nasazen na stejném válčišti, byl zařazen ke 4. Fighter Squadron, 3. Air Commando Group (dnes 335. Special Operations Wing), patřící pod 5. AF bojující v Tichomoří. Tato jednotka byla vyzbrojena moderními P-51D Mustang. Hlavním úkolem byla letecká podpora vlastních jednotek a ničení japonských leteckých základen.

V té době se vedly urputné boje o Filipíny. Od ledna 1945 operovala 3. Air Commando Group z nově vybudovaného letiště Mangaldan na ostrově Luzon. „Lou“ Curdes létal na P-51D/20-NA Bu.No. 44-63272, pojmenovaném pro změnu „Bad Angel“.

Po měsíčním působení na nové základně se „Lou“ Curdesovi podařilo sestřelit japonský průzkumný letoun Mitsubishi Ki-46 Dinah, což byla do jisté míry „obdoba“ britských D.H. 98 Mosquito. Rychlý, aerodynamicky jemný letoun, který při rychlosti 630 km/h v 6 000 m rozhodně nepatřil mezi snadnou kořist. „Lou“ Curdesovi se tak podařil „hattrick“ – sestřelil alespoň jedno letadlo každému z hlavních členů Osy. Kromě něho to zvládli jen tři američtí piloti: John „Gil“ Bright, Levi R. Chase a Carl Wilson Payne (ten měl na kontě ještě vichistickou D.520).

Bludička z Leyte

O tři dny později, 10. února 1945, došlo ke kuriózní akci. „Lou“ Curdes vedl roj čtyř Mustangů k jižnímu cípu ostrova Formosa (dnes Tchaj-wan), protože zpravodajci předpokládali, že tu Japonci vybudovali nové letiště. Jeho číslem byl poručík Schmidtke, druhou dvojici tvořili poručíci La Croix a Scalley.

Piloti nic nenašli, tak obrátili k domovu. Nad ostrovem Batan, zhruba na půl cestě k Luzonu (neplést s poloostrovem Bataan, 650 km jižněji), se dostali do křížku s Japonci. Dva sestřelili a na zemi poškodili další tři. Poručík La Croix však byl protiletadlovou palbou sestřelen a musel nad mořem vyskočit na padáku. Naštěstí se mu podařilo nafouknout záchranný člun a dostat se do něho.

Curdes poslal poručíka Scalleyho na základnu, aby sehnal záchrannou Catalinu, která by jeho vedoucího vyzvedla. On se Schmidtkem vystoupal do 4 500 m, aby La Croixe chránili. Občas pokropili letiště, aby Japonce přešla chuť poslat do vzduchu vlastní letadla.

Při jednom průletu spatřili, jak se od východu blíží dvojmotorový letoun, evidentně nasazující na přistání. Silueta byla nezaměnitelná, identita nikoli. Mohlo se jednat o Douglas C-47 Skytrain, ale také o japonský Showa L2D, což byla licenční verze původního DC-3. Příliš jasno neměli piloti ani po přiblížení, přestože jasně viděli bílé hvězdy na trupu a křídlech. Na volání vysílačkou neznámý letoun nereagoval.

Mohla to být past. Nebylo by to poprvé, kdy Japonci bezostyšně používali ukořistěné letouny s původními znaky. Curdes se odvážil blíže, zatímco Schmidtke ho kryl. Při druhém průletu přečetl na boku letounu velký nápis „Jungle Skippers“, což byla přezdívka 317. Troop Carrier Unit. Kromě toho viděl, že v kokpitu nejsou Japonci. Nicméně letoun pokračoval v přistávacím manévru a piloti zjevně netušili, že ostrov je stále obsazen nepřítelem.

Trošku předběhneme, když prozradíme, že se jednalo o C-47A-DL od 317. TCU, 39. Military Airlift Squadron. Piloti vzlétli v 07:00 z Leyte s osmi pasažéry (z toho dvě zdravotní sestry), nákladem a poštou směrem na Clark Field na Luzonu. Kvůli špatnému počasí nad Manilským zálivem však zabloudili. Po téměř pěti hodinách letu byli stále nad vodou. Pomoci se rádiem nedovolali, tak cestujícím oznámili, ať se připraví na nouzové přistání. Byli rozhodnuti „sednout“ na první kus země, který uvidí, nebo na vodu. Na poslední chvíli spatřili spásný ostrov s přistávací dráhou – bohužel to byl Batan obsazený Japonci.

Palba do vlastních řad

Po tom, co „napáchali“ nad Batanem, si „Lou“ Curdes uměl spočítat, co by lidi na palubě C-47 čekalo, kdyby padli do rukou Japonců. Protože piloti „dopraváku“ nereagovali, prolétl před kokpitem, aby je od přistání odradil. Marně. Skytrain pokračoval v sestupu, vysunul „malé“ klapky a začal vysouvat podvozek. Zoufalý Curdes vypálil varovnou dávku před příď C-47. Trasírky by musel vidět i „slepý“. Ze strany „dopraváku“ opět bez reakce.

Zato Japonci se probrali. Po varovné dávce dospěli k závěru, že jde o jejich dopravní letadlo, které se Mustang snaží při přistání sestřelit, a zahájili zuřivou protiletadlovou palbu, aby ho chránili. Skytrain pokračoval tvrdošíjně k ostrovu. Curdes věděl, že nesmí dopustit, aby přistáli. Zprava zezadu se přiblížil k C-47 až na 20 m a krátkou dávkou jí „vypnul“ pravý motor. Zatímco cestující s hrůzou sledovali, jak po nich střílí vlastní stíhačka, piloti se snažili na jeden motor dotáhnout nad ostrov. Nebylo zbytí. Curdes stejným způsobem rozstřílel i levý motor. Piloti „posadili“ C-47 na vodu asi 300 m od břehu.

Všech 12 lidí na palubě C-47 se přesunulo do tří záchranných člunů. Vítr a proud naštěstí odnesly čluny od pobřeží, takže když se na břeh seběhli Japonci, byly asi 1,5 kilometru daleko, tedy mimo dostřel ručních zbraní. Přesto Japonci asi půl hodiny pokoušeli štěstí a plýtvali střelivem. Nikoho naštěstí nezasáhli. Curdes a Schmidtke kroužili nad trosečníky, dokud je nedostatek paliva nepřinutil zamířit k Mangaldanu. Ráno se oba piloti vrátili i se záchrannou Catalinou. Všechny čluny byly stále na hladině. Catalina posbírala trosečníky a dopravila je do bezpečí. Na základně se vysvětlilo, co se vlastně stalo a že sestřelením „s chirurgickou přesností“ dostali všichni na palubě zbloudilé C-47 šanci na přežití.

Krátce po této akci dostal „Lou“ Curdes dubové ratolesti k DFC, v citaci se uvádí: „… za mimořádné úspěchy , jako pilot stíhacího letounu P-51 Mustang 4. stíhací perutě ,… v boji proti nepříteli, v leteckém souboji na tichomořském bojišti nad Batanem na Filipínách dne 10. února 1945.“

V Pacifiku bojoval až do konce války. Pro změnu v řadách 49. FG vyzbrojené P-38 Lightning. Po válce létal na C-54 Skymaster, například při udržování berlínského vzdušného mostu. Do výslužby odešel v říjnu 1963. Podplukovník Louis Edward „Lou“ Curdes zemřel v 5. února 1995. Je pohřben na Lindenwoodově hřbitově ve Fort Wayne. Tolik fakta

Co je a co není pravda

Na netu se dá o tomto sestřelu najít spousta článků. Na některých, hlavně clickbaitových pseoudovojenských webech, se dočtete, že na palubě sestřelené C-47 byla jeho budoucí manželka. „Lou“ Courdes se noc před akcí sice seznámil se zdravotní sestrou, která byla na palubě sestřelené C-47. Ale podle jeho dcery Valerie Whitney se rodiče poznali až v Los Angeles, při schůzce na slepo. „Pohádka“ o zdravotní sestře vznikla až po válce.

„Lou“ si v roce 1946 vzal za manželku Svetlanu Valerii Shostakovich Brownell, která byla údajně neteří sovětského hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče. Shodné příjmení a fakt, že se narodila v Harbinu, kde byla početná ruská enkláva, k této myšlence svádí, ale… Uvádí se, že Svetlana Valerie byla dcerou Valeriana Šostakoviče a jeho ženy Ljubov. Jenže Dmitrij Šostakovič měl jen dvě sestry, starší Marii a mladší Zoju, ale žádného bratra.

Každopádně, Svetlana byla krásná žena, která se věnovala modelingu a zahrála si drobnou roli ve filmu Bathing Beauty. Manželství bylo šťastné a oba rozdělila až Louisova smrt. Svetlana následovala svého muže v říjnu 2013 ve věku 87 let.

Naopak pravdou je, že „Lou“ Curdes si nechal na bok svého Mustangu za sestřelení C-47 namalovat „kill mark“ v podobě americké vlajky. Tato skutečnost je doložena fotografiemi i filmem. Koho by zajímal Curdesův P-51D Mustang, s touto unikátní „ozdobou“, tak v Pima Air Museum v Tusconu v Arizoně je vystavena jeho replika.

Pokud se vám článek líbil, využijte možnost sledovat autora, aby vám neunikly žádné novinky.

Další díly:

- Jak německý křižník bránil sovětský Leningrad proti německé armádě

- Jak posádka německé ponorky navrhla řád pro pilota letounu, který ji potopil

- Jak na přelomu epoch, slabá říční flotila rozdrtila silné námořní loďstvo …

Zdroje:

Yank for Good Measure, Air Force Magazine. Vol. 28, no. 8. Air Force Association

Louis Curdes WWII Serviceman 82FG Squadron, www.82fg.org. Retrieved May 17, 2023.

American Flying Ace Louis Curdes USMC Record Search and Veteran Locator,marines.togetherweserved.com. Retrieved May 13, 2023