Článek
„Do práce jezdím jedině svým starým autem, jinak bych přišel o zakázky,“ říká David (50), elektrikář a letitý podnikatel. Není to rozmar, ale zkušenost, kterou získal kdysi dávno.
Když se mu totiž začalo dařit, udělal chybu. Po letech šetření, kdy makal jako mezek a odmítal posezení s kamarády v hospodě, si konečně splnil sen a koupil nové auto. Voňavé s klimatizací.
Bylo horké léto a Davidovi se zkrátka nechtělo sedět ve svém starém autě, kde se musela okna stahovat kličkou. „Přece se nebudu potit jako čuně,“ pomyslel si a vyjel na zakázku svým novým vozem.
Když zaparkoval před domem zákazníka, netušil, že ho čeká nepříjemné překvapení. Zákazník si ho změřil pohledem a po krátké chvilce ironicky prohodil: „To musíte mít tedy pořádnou přirážku u nás chudáků, že si můžete kupovat takhle drahá auta.“
Davidovi z toho bylo smutno. Na to auto šetřil přes pět let. Pracoval tvrdě, často i o víkendech, a pak ho někdo takhle zpraží. Přemohl se k úsměvu a odpověděl: „To víte, podnikám už dlouho, tak jsem si chtěl udělat jednou radost.“ A pracoval dál.
Zákazník mu neochotně zaplatil za práci a s naštvaným výrazem odešel domů. David si v autě uvědomil, že sem ho už asi jen tak nezavolá – a měl pravdu.
Když se u jeho domu zastavil kamarád Pepa, pochválil mu jeho nového mazlíka. David se mu svěřil s tím, co se mu dnes kvůli jeho novému plechovému kamarádovi stalo.
„Jo, to nesmíš!“ reagoval Pepa. „Pročpak si myslíš, že furt jezdím tou starou feldou? Abych se nedostal do situace jako ty. Lidi nikomu peníze nepřejou, Davide, nevidí tu práci kolem toho. Mají tě hned za zloděje, že vyděláváš na chudých.“
„Já mám taky v garáži ještě auto na domácí ježdění. A mám svatej pokoj!“ dodal Pepa.
„Ba jo, však ty máš tu potvoru silnou, na to jsem úplně zapomněl,“ uvědomil si David.
Pepa na to hned odpověděl: „Vidíš, máš mě spojenýho jen s tou starou plečkou. A to je tak správně, protože mě snáz někomu dohodíš a nebudeš mít předsudek, že už mám vyděláno na x let dopředu.“
David si povzdechl. Za ty roky podnikání se naučil mnoho o své práci, ale teprve teď poznával další pravidlo řemeslnického života – image je všechno. A někdy je lepší vypadat skromně, i když by si člověk mohl dovolit víc.
Rozhodl se, že na zakázky bude jezdit svým starým autem. Nové si nechá pro radost. Je to zvláštní svět, kde úspěch musíš někdy skrývat, aby ti ho lidé dovolili mít.
Cestou domů přemýšlel o všech zakázkách, které za ty roky udělal. O lidech, kterým pomohl vyřešit urgentní problémy, někdy i uprostřed noci. Svátek, nesvátek, práce nepočká. O těch, kteří mu byli vděční a doporučili ho dál. Ale také o těch, kteří smlouvali o každou korunu a vždy našli nějakou výtku. Hlavně ti majetní neustále komentovali cenu.
„Možná bych měl jít dělat něco jiného,“ napadlo ho. Ale pak si uvědomil, že své řemeslo miluje. Má ruce, které rozumí drátům a jističům. Ruce, které dokážou opravit to, co jiní pokazili. A to mu nikdo nevezme.
Doma zaparkoval své nové auto v garáži a dlouze se na něj díval. „Budeš moje tajná láska,“ zašeptal a pohladil kapotu auta. „Moje tajná radost.“
Druhý den ráno nastartoval svou staré auto. Měl promáčklý blatník a barva už dávno ztratila lesk. Ale motor naskočil na první pokus, jako by chtěl říct: „Jsem tady pro tebe, kámo. Jdeme makat!“
David se usmál. Možná to tak bude lepší. Aspoň ho lidé budou hodnotit podle jeho práce, a ne podle auta, kterým přijel.
