Článek
Žila jsem si normálním životem mladé ženy, která se snaží prorazit ve velké firmě. Brala jsem přesčasy a pohotovosti, abych si vydělala více peněz, protože jsem finančně pomáhala rodičům. Když jsem začala mít horečky na pravidelné bázi, kolegyně mi domlouvaly, ať se vydám k lékaři. A pak se mi na těle objevil bílý flek.
U lékařky jsem viděla zvláštní výraz v obličeji, jako by se bála. Netušila, co to vůbec je, a tak mě poslala na všechna možná vyšetření. Musím uznat, že nejhorší bylo to čekání na výsledky - trvalo to věčnost.
První dny po zjištění diagnózy byly jako zlý sen
Dodnes slyším doktora: „Momentálně nejste v ohrožení života..“ - dál jsem ani nevnímala, automaticky mi tam naskočilo: „Takže můžu být!“
Chodila jsem do práce, automaticky plnila úkoly, ale uvnitř jsem byla absolutně mimo. Večer co večer jsem si pročítala články na internetu, hledala informace o své nemoci, prognózy, alternativní léčby. Prostě všechno.
Postupně jsem si začala uvědomovat, že mám dvě možnosti - buď se té diagnóze poddat, nebo se vzepřít a bojovat. Nejtěžší moment ale teprve přicházel.
Jak to říct rodině?
Jak to vezme mamka, která velmi mladá přišla kvůli rakovině o maminku? Dodnes si pamatuji, jak se mi třásl hlas, když jsem jí to říkala. Plné oči slz, které se snažila zadržet kvůli mně. Táta, který se otočil k oknu, aby skryl své emoce. A sourozenci byli ticho, netušili, co říct své mladší sestře. To byl moment, kdy jsem se poprvé od diagnózy skutečně rozplakala.
Paradoxně mi to pomohlo
Právě tahle emocionální průtrž byla začátkem mého obratu. Uvědomila jsem si, kolik lidí mě má rádo a kolik síly mi můžou dát. Začala jsem postupně měnit svůj život.
Já, která jsem nikdy neodešla z práce dřív a vždy zvedala telefony, jsem se naučila vypínat počítač i telefon v rozumnou dobu. Místo přesčasů jsem začala chodit na procházky.
Meditace, které jsem dřív považovala za ztrátu času, se staly součástí mého každodenního rituálu. Změnila jsem radikálně jídelníček, najala jsem si osobního trenéra - prostě velká, zásadní změna života.
Musela jsem se naučit říkat „ne“
Byla jsem klasická kancelářská duše, která si vždy se vším poradila. Kolegové i šéf si na to zvykli a velmi mi nakládali věci, které sami nechtěli řešit. Moje první „ne“ nechápali, šuškali si za zády, že jsem se změnila. Neměli tušení, čím vším si procházím. Nechtěla jsem, aby mě litovali.
První kontrola po půl roce
Doktor si prohlížel moje výsledky a nevěřícně kroutil hlavou. Pochválil mě, že je znát velká změna mého životního stylu. Když to vydržím, mám šanci na normální život.
Dnes, s odstupem času, vím, že moje nemoc nezmizela a nikdy nezmizí. Ale vím, že když se budu dobře starat o své tělo i duši, když si dopřeju odpočinek, když se budu mít ráda - můžu žít plnohodnotný život.
Díky nemoci konečně žiju!
Naučila jsem se vážit si každého dne, každého úsměvu, každého objetí. Přestala jsem brát život jako nekonečný závod o úspěch a začala jsem ho vnímat jako dar, se kterým je třeba zacházet s láskou a péčí.
Sebeláska a péče je tím nejlepším lékem, který jsem mohla najít. A děkuji osudu, že mě včas nasměroval.
