Článek
Určitě to zná většina rodičů a maminek zvláště. Máte ratolest, která se nechce vzdát svého oblíbeného všudypřítomného a nejdůvěrnějšího kamaráda v podobě dudlíku. Snažíte se napřed nenápadně jej schovat, pak nápadně ho prostě uklidit a „jako“ nenajít a pak to pomalu a pomalu vzdáváte, protože jakmile máte dítě, které je na ten malinký dudlavý předmět zvyklé už víc jak rok, tak se ho tak snadno nevzdá. A řve a vzteká se tak, že raději vzdáte jakýkoli další pokus o „zmizení dudlíku“ a volíte klid a ticho a spokojenost dítěte a ten dudlík mu prostě dobrovolně zase dáte do pusinky. Vždyť je to jeho nejmilejší a nejspolehlivější kamarád, se kterým už je spjaté snad i citově.
A tak jsem vychovávala s láskou i jednoho z mých synů. Byl odmalička svérázná osobnost. Období vzdoru bych ani snad raději nezmiňovala dopodrobna, byly to nervy a trvalo to snad až do pěti let. Pak to přešlo. Syn byl odmalička více vznětlivý, tak trochu neurotický a zkoušel mou svatou trpělivost, kterou jsem měla přehršel. Jakmile nebylo po jeho, začal se vztekat, dupat, brečet, a to tak dlouho, dokud nedosáhl svého. A tak například měl kufřík s malými autíčky, který si nosil všude s sebou. Kufřík se mu jednou zničehonic otevřel a všechna autíčka se mu vysypala na zem. To bylo křiku, pláče, dupání, vztekání. Tak jsem mu dala jeho oblíbený dudlík a byl klid. Přežvykoval ho ve své pusince, očička mu svítila spokojeností a blahem a úplně v klidu si ta autíčka začal uklízet zpět do kufříku. Musím zde zmínit, že v té době synovi byly už dva roky a už jsem se i pomalu styděla za to, že můj syn, který běhá jako kamzík po dětském hřišti, drandí si to na dětské tříkolce nebo si hraje na pískovišti s kamarády, žužlá v pusince dudlík.
Po několika neúspěšných pokusech zbavit ho dudlíku a po obrovské mateřské trpělivosti s jeho vztekáním, kdy jsem k synovi přistupovala jako k té nejúžasnější lidské malinké bytosti s otevřenou náručí, pohlazením, obejmutím a důvěrou v jeho dětské vnímání a nadějí, že snad ho obměkčím klidným hlasem a pusinkami, jsem vymyslela nakonec lest. A pevně doufala, že to vyjde. Nevyšlo. Byli jsme jednou na procházce v přírodě , byla tam domácí zvířátka, slepice, husy, kozy, ovečky. A já dětem ukazovala a vyprávěla, jak které zvířátko dělá, a jak jsou roztomilá a syn byl tak unešený , že zapomněl i na to, že v pusince zrovna nemá dudlík. Smál se od ucha k uchu, když viděl, jak koza dělá méééé. A já nenápadně ten dudlík schovala do kapsy. Jakoby to syn tušil, začal brečet a hledal svůj dudlíček. A já mu nakukala, že ho snědla koza. No to jsem si teda dovolila hodně. Syn dostal záchvat pláče a sápal se na kozu, ať mu ten dudlík okamžitě vrátí, jinak bude řvát a vztekat se ještě víc. Tyyyjooo, mně bylo najednou strašně líto chudinky kozy, která vůbec za nic nemohla a já měla výčitky, že jsem to mé mrně obelhala. Tak jsem šla k chudince koze blíž a nahlas jsem ji prosila tak, aby to syn slyšel i přes ten svůj vzteklý řev: „Kozo, moc tě prosím, vyplivni náš dudlík, my ho moc potřebujeme!“ A syn mne nenápadně pozoroval, jak s kozou komunikuji a přemlouvám ji, že jí ten dudlík vůbec nemže přece chutnat a že ji bude bolet bříško a podobné nesmysly, které ale zabraly, protože jsem ten dudlík najednou našla v trávě. A syn radostí bez sebe, že ta koza dudlík opravdu vyplivla. Museli jsme ho jít ještě omýt, aby byl čistý a nebyl od kozy oslintaný, jak se u nás na Moravě říká.
Takže pokus nevyšel. A pak jsem vymyslela jednou něco, co konečně zabralo. Hurááá! Dětem jsem četla každý večer před spaním pohádky a dost často jsem si pohádkové příběhy vymýšlela a vyprávěla jim to tak věrohodně, že začaly věřit i na skřítky, kteří s nimi usínali, v noci je hlídali a taky jim rozhazovali jejich hračky, protože to byli malincí rošťáčci a pro každou legraci. A tak mé děti měly kamarády v podobě neviditelných skřítků, které měly moc rády. Ten jejich dětský svět, tu jejich dětskou nekonečnou fantazii jsem v nich podporovala, co nejdéle to šlo. Jednou jsem jim zase před spinkáním vyprávěla pohádkový příběh o skřítcích. Byl to příběh veselý, plný kouzel a legračních vylomenin. Syn bedlivě poslouchal, smál se, unaveně začal zívat a já mu v té chvíli řekla, že ten jeho kamarád skřítek moc touží mít jeho dudlík a že by byl moc rád, kdyby mu ho syn daroval. A že se mu skřítek za to odmění nějakou dobrůtkou nebo novým autíčkem, které možná ráno najde pod polštářem až se vzbudí. A co se nestalo? Syn řekl, tak jo. Dudlíček daruji skřítkovi. Ale maminko, budu mít ráno pod polštářem od něj autíčko? A já ho uklidnila a řekla, to víš, že ano. Skřítek nikdy nelže a má tě moc rád a bude šťastným, že jsi mu svůj dudlíček daroval.
A syn pomalu usnul poprvé bez dudlíku. Já byla napnutá jak kšandy, jestli tahle lest konečně vyjde a zbavíme se toho dudlíku nadobro. Když syn usnul hlubokým spánkem, opatrně jsem mu pod polštář dala nové autíčko a malinkou čokoládku. Ráno se syn probudil a hned nadzvedl polštář a jaké bylo jeho nadšení a obrovská radost, že našel to, co skřítek slíbil. Autíčko a sladkost. A já byla překvapena, že se z toho mého malinkého mrňouska stal během jediné noci malinký chlap. Nevztekal se, byl na sebe pyšný, že mohl skřítkovi udělat radost a že mu daroval svou nejoblíbenější žvýkací pomůcku k uklidnění. Mělo to ještě jeden vedlejší efekt. A to ten, že se syn se skřítkem skamarádil natolik, že mu vždy před usnutím dal pod polštářek nějakou hračku. Vysvětlil mi to tak, že chce, aby si skřítek měl také s čím hrát. A já byla konečně šťastná, že jsme to společně všichni dokázali. Syn, skřítek i já .
Má zkušenost maminky? Vše je to o nezměrné a bezpodmínečné lásce, trpělivosti, sebeovládání, klidu a důvěře, že to vaše dítě zvládne. A vy s ním. Tak se mějte moc rádi a projevujte si každičký okamžik lásku a pusinkujte a objímejte své děti a ukazujte jim, že se dá vše zvládnout klidně a s úsměvem na tváři a čtěte a vyprávějte jim každý den pohádky.
