Článek
Naši českou společnost bychom v otázce války na Ukrajině a s ní spjatým bezpečnostním rizikem pro náš stát mohli zhruba rozdělit na dva tábory. Jeden, zastávající stanovisko, že je pro nás, potažmo celou Evropu, Rusko hrozbou číslo jedna, je na ni třeba upozorňovat a konat příslušné kroky pro naši společnou obranu. Druhý pak, obhajující názor, že se jedná o zbytečné strašení válkou, že ve válce nejsme – a že bychom se vlastně více měli věnovat naším vlastním problémům a ne problémům cizí země, s kterou ani nesousedíme. V určitém pohledu mají oba pravdu.
Podívejme se tedy nejprve, jak válku definuje nejznámější internetová encyklopedie: „Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů.“ Pokud se budeme držet této definice, na první pohled opravdu ve válce s Ruskem nejsme. Ovšem tento termín je při hlubší analýze mnohem komplexnější; zpravidla se rozumí právě tato zmíněná tzv. „konvenční válka“, avšak válka může být a také častokrát je „válkou hybridní“. Tento širší pojem pak zahrnuje rovněž i praktiky jako jsou propaganda, desinformace, internetová manipulace, ekonomický nátlak, špionáže, sabotáže, kybersabotáže, kyberšpionáže atd. Tohle všechno, jak nás nedávná historie poučuje, jsou způsoby, které Rusko využívalo a aktivně využívá vůči všem potenciálním nepřátelům, vůči tzv. „znepřáteleným zemím“, mezi něž nás Kreml zařadil hned jako první, a to společně se Spojenými státy americkými v důsledku diplomatických rozepří spjatých s vrbětickým atentátem (což je, mimochodem, obrovskou ctí – ne tedy pro zbabělce a ty, kteří hledají všechny důvody, proč nevěřit západním médiím, které dle nich neustále servírují "pouhou západní propagandu").
Domnívám se, že není třeba zabíhat do dalších podrobností (o nichž si zájemci sami mnoho naleznou) o tom, jak na nás Rusko útočí, a postačí nám k připomenutí případ výbuchu ve Vrběticích, jenž je všem moc dobře znám. Andrej Babiš poprvé toto podezření, tyto závěry našich bezpečnostních složek, vyslovil 17. dubna 2021 – tedy zhruba rok předtím, než započala invaze na Ukrajinu. Samotný atentát se odehrál dávno, a to v období po ruské anexi ukrajinského Krymu a Ruskem vyprovokované, skrytě podporované válce na Donbase. Jak vidno, Kreml cílil na náš stát od samotného počátku konfliktů na Ukrajině. To už je dostatečný důvod, proč považovat Putinův režim za hrozbu pro náš stát, v podobě nikoli konvenční, ale hybridní války. Po odhalení této nepřátelské akce ze strany ruských agentů došlo k vzájemnému odvolání diplomatů na ambasádách, přičemž Rusko svou vinu z pochopitelných důvodů nepřiznalo a rozhodlo se tento svůj postoj dotvrzovat další diplomatickou eskalací. Tak končí příběh, jak jsme se s USA stali velkými oblíbenci Putina.
Tímto tedy chci ukázat, že je docela nerealistické si myslet, že by nás Rusko v dohledné době viditelně napadlo. Ne tak ale pro pobaltské země, členy NATO, s nimiž máme vzájemný závazek ztělesněný v principu „jeden za všechny, všichni za jednoho.“ Jakmile by tohle nastalo, ve válce se skutečně ocitneme i my v důsledku kolektivní obrany NATO, na níž se musíme podílet. Jenže Rusko si tohle nemůže momentálně dovolit a Putin pravděpodobně není tak hloupý a naivní jako Hitler, aby vyhlásil válku na vícero frontách. A dost možná to neprovede ani poté, co by eventuálně vyhrál ukrajinský konflikt a revitalizoval svou armádu – a za to můžeme díkybohu vděčit všem, kteří se po únoru 2022 probudili ze svých iluzorních snů a pochopili, jakou hrozbou Rusko je a že je nadmíru důležité se na něj připravovat.
Koneckonců, ani k tomu zmíněnému vyhlášení války nedošlo. Kreml neustále označuje svou invazi na Ukrajinu za „speciální vojenskou operaci“, tudíž oficiálně ve válce vlastně není. A to je i způsob, podle něhož se s největší pravděpodobností budou ubírat další kroky Ruska. Nebude to nic explicitního ani viditelného, co by se mohlo rovnat vyhlášení války celému NATO. Putin moc dobře ví, že musí potenciální kořist oddělit od stáda a že nemůže za ní utíkat po otevřeném poli všem na očích, nýbrž se za ní musí plížit ve křoviscích. Jinými slovy – Rusko bude využívat všech možností, jak se infiltrovat dovnitř a jak destabilizovat jednotlivé demokratické státy, jak do nich potajmu vložit pomyslný klín a narušit jejich vzájemnou jednotu ať už v NATO nebo v EU. Bude hledat postranní cesty a zkratky, jak se dostat nepříteli do zad. A dost možná v tomhle bude spolupracovat s dalším diktátorským, totalitním režimem – Čínou. Oba dva mají stejné zájmy: bojí se demokracie, bojí se lidu, ačkoli se jím sami zaštitují. Proto je pro Rusko největší hrozbou sousední demokratická Ukrajina, zatímco pro Čínu sousední demokratický Taiwan. Si Ťin-pching i Putin prostě mají zájem na tom, aby se demokratické nálady nerozšířili až k nim a nerozklížili jejich nadvládu – proto musí důsledně cenzurovat a potlačovat svůj lid – a v geopolitickém rozměru pochopitelně bojovat proti rozpínání v jejich pohledu „imperialistické“ demokracie.
Dalším možným scénářem může být, ať už se konflikt na Ukrajině vyvine jakkoli, že se Moskva rozhodne napravovat svou mezinárodně velmi pošramocenou reputaci. Do ukončení války to zřejmě nikoho (až na tzv. vyvrhelské státy typu Maďarska nebo částečně i Slovenska) příliš nebude oslovovat. Jakmile se však situace trochu uklidní, mohl by Putin této příležitosti využít a výše zmíněné proruské vlády by na svou stranu mohli, zejména z ekonomického hlediska, přetáhnout některé další evropské země. Tím by ještě více narušili jednotu a integritu jak Evropské unie, tak aliance NATO, což by následně mohl Kreml při vhodných záminkách uplatnit k svým dalším expanzivním, revanšistickým, militaristickým operacím. Každá vnitřní krize jakéhokoli státu je vodou na mlýn pro Rusko. Každé pokulhávání demokratické vlády je příležitostí, které prostě nelze odolat a nevyužít. Mějme na paměti, že v evropských státech platí pravidelné střídání vlád - a následující vlády už zdaleka tak nemusí být opatrné nebo antagonisticky nakloněné vůči Rusku.
Z dlouhodobého hlediska se problémem nestává jen Rusko, ale také právě výše zmíněná Čína. Jednak z toho důvodu, že nepřímým způsobem podporuje válečné úsilí Putina dodáváním nesmrtících vojenských materiálů a součástek (a tak obchází obavy z reakce Západu), rovněž samotným faktem, že je Rusko největším dovozcem ropy do Číny - což opět podporuje státní pokladnu a válečnou ekonomiku Kremlu. Pak je to však zejména militaristicky laděná politika a vize Si Ťin-pchinga. Velmi se svými vizemi až překvapivě shoduje s Putinem. Jeho cílem je vytvořit Čínu silnou, aby se jí, hlavně demokratický, svět bál - což dotvrzuje samotnými neustálými vojenskými cvičeními poblíž Taiwanu. Peking značně investuje do modernizace a vyzbrojování své lidové armády - a že při tom nezapře své umění napodobovat všechno na světě dokazují náramné podobnosti leteckých strojů s americkou armádou, v důsledku jimi odcizených plánů a dokumentů. Si Ťin-pching si stejně jako Putin nárokuje sousední demokratický Taiwan z historických, revanšistických důvodů - a nestydí se přitom ani zdůrazňovat, že je ochoten použít ve svých spasitelských plánech velké mocné čínské říše pro dosažení svých cílů vojenskou sílu!
Pro dlouhodobý efektivní boj s Čínou je nejdůležitější omezovat ekonomický potenciál této země - a to zejména dvěma způsoby. Jednak strategickými, účinnými sankcemi a restrikcemi, jednak modernizací a umocňováním ekonomik západních demokracií. Peking svůj úspěch staví na dosti zvrácené a pokrytecké věci - totiž přesně na onom „kapitalistickém“ vykořisťování dělníků jako levné pracovní síly - a to je zřejmě pro tyto marxisticky zbožné soudruhy naprosto v pořádku! Komunistická Čína je holt země, kde individuální hodnota člověka nemá, podobně jako v Rusku, místo. Nade vše se prosazuje -nutno podotknout odporná - myšlenka mocného kolektivního společenství a státu -a že při tom zemře pár, možná i dost jedinců, s tím se počítá jako s postranními, marginálními, nepříliš důležitými ztrátami. Si Ťin-pching už dávno vyhlásil Západu novou studenou válku ve zbrojení i v obchodě - není tedy na co čekat a je na místě na tuto v budoucnu geopoliticky ještě mocnější hrozbu než Rusko reagovat. Americké administrativy Donalda Trumpa, a pak hlavně i Joa Bidena už uštědřili Číně první obchodní rány. Ovšem Evropská unie je v tomhle naprosto a zásadně pozadu - a to se zdá být fatální, už jen při konkurenci čínských elektromobilů.
Ještě jednou to zopakuji. Pro západní demokracie je nadmíru důležité, aby se spojily ve své snaze zastavit tyto zvrácené, kolektivistické, militaristické, autoritářské a totalitní režimy. Pravidlo zní jasně: demokracie pro ně byla a vždy bude hrozbou číslo jedna. Demokracie narušuje jejich klidné uchvácení moci a ukazuje, že když se sejde dost lidí pohromadě a semknou se, jsou schopni tyto diktátory odstavit od moci. A to si oni nikdy nenechají líbit a udělají všechno pro to, aby to zarazili. Čína není žádné ořezávátko a ve špionáži, kyberšpionáži, propagandě ani desinformacích za Ruskem nijak nezaostává. V tomto smyslu je opravdu potřebné iniciovat a pěstovat vztahy s hlavními antagonisty Pekingu a Moskvy: Indií, Japonskem a Austrálií. Jestli existují nějací potencionální spojenci Západu na Dálném východě, pak jsou to tyto země a my musíme udělat všechno pro to, abychom posílili vzájemné diplomatické, obchodní i vojenské vztahy.
A pokud Rusko i Čína uplatňují všechny možné i zdánlivě nemožné mechanismy cenzury a potlačování politické opozice (vezměte si například zřízení čínských detenčních táborů za účelem indoktrinace ujgurské menšiny a vyhlazení ujgurské kultury - v podstatě velmi podobné koncentračním táborům), stejně tak je spravedlivé a důležité, abychom na jejich hrozby pro naše demokracie reagovali i my. V porovnání se Západem investují až neuvěřitelné množství zdrojů lidských i materiálních pro to, aby byli napřed jak v propagandě, tak ve špionáži (připomeňme nedávné odhalení působení čínských agentů u nás v Česku). Stejně tak musíme pro tyto účely, za ochranou naší bezpečnosti, investovat i my. Nedávné vystopování připravované rozsáhlé ruské desinformační kampaně na výročí invaze na Ukrajinu a volby do Evropského parlamentu má být pro nás alarmujícím signálem.
Naše obrana proti takovým prostředkům hybridní války se za poslední dobu prakticky vůbec nikam neposunula, stagnuje. Známý je výrok Tomáše Pojara, že neumí desinformace definovat. To je ve vší úctě k němu a k vládě jen prachsprostá alibistická výmluva. Není nic jednoduššího, než utvořit pracovní skupinu předních odborníků na tuto problematiku, předních profesorů na našich univerzitách, a přizvat i samu veřejnost, aby společně probrali všechna úskalí, možnosti a návrhy, jakým způsobem bude stát v boji s desinformacemi pokračovat. Tohle není otázka politických kampaní a slibů, tohle je jednoduše vitální otázka sebezáchovy a bezpečnosti ČR a dalších evropských zemí.
Rozumím obavám a námitkám, kteří někteří vznášejí vůči takovým státním zásahům a varují před nemístným omezováním svobody slova. Proto je také důležité započít žhavou, celospolečenskou diskuzi všech odborníků na toto téma. Ten problém se sám od sebe nikam nevypaří a stále bude propaganda diktátorských režimů bezpečnostním rizikem pro naši demokracii. Také bych se rád zeptal těch, kteří se této palčivé otázce vyhýbají, zda jim vadí cenzura nacistické a neonacistické propagandy? Protože náš problém se od tohoto v zásadě příliš neliší. Jistě, můžeme sice argumentovat, že nacismus byl o stupeň horší ideologií s explicitně nenávistnou a genocidní politikou. Znamená to však, že budeme schovávat hlavy do písku před těmi, kteří na to jdou jinak, vychytraleji a lépe, ačkoli jejich režim se svou brutalitou místy klidně tomu nacistickému přibližuje? Ne, není zkrátka ospravedlnitelné tolerovat veřejné schvalování a přímou podporu a propagandu přinejmenším zločinného Ruska, pokud ne Číny, v dnešní nad míru vyhrocené době, zatímco nacistický režim je pro nás naštěstí, prozatím, už jen minulostí. A dokonce na to máme zákony, ty se však často vůbec nedodržují nebo spíše ignorují, jakoby Rusko vlastně skoro žádný problém nebyl. Pouze osvěta o propagandě, desinformacích a falešných historických narativech nestačí (takovým typickým příkladem je poukazování na nacistické tradice Ukrajiny - o tom už bylo napsáno dost, kontrujme třeba stalinistickými tradicemi Ruska, které jsou v něm extrémně populární, při obhajobě jednoho z největších masových vrahů dějin). Musí být zavedeny v nějaké míře i kontrolní mechanismy. Ctít západní hodnoty, svobodu a demokracii, neznamená dovolit ostatním, aby nám šlapali po hlavách, a tvářit se přitom hyperkorektně. Pro lidská práva a svobody neexistují žádné relativizující pravdy, jak se někteří příznivci Ruska a Číny snaží ve své pomýlené multipolaritě prosazovat.
Jestli existuje způsob pro každého z nás, občany demokratických států, jak prosazovat naše myšlenky, tak je to společným, důrazným a neustálým apelem na naše domácí i evropské politiky.
Vstoupili jsme do éry nové studené války, a proto je na místě podle toho co nejdříve i jednat.
