Tváří v tvář bestii: Gabčíkova zbraň při útoku na Heydricha selhala, do dějin se zapsal jako vítěz

Pět měsíců se pohybovali po území Protektorátu Čechy a Morava, zejména v okolí Prahy a Plzně. Poslední týdny ale trávili v hlavním městě a každou chvíli zásadně měnili místa pobytu. Bylo to nutné, protože úkol, který je čekal, vyžadoval maximální utajení, maximální opatrnost. Proto se museli skrývat, proto téměř nikdo neznal jejich pravou identitu. Zdeněk Vyskočil a Jaroslav Navrátil, tak to měli uvedeno ve falešných dokladech. A tak se také představují Josefu Ogounovi, v jehož bytě v pražských Dejvicích nacházejí útočiště. Rodina ví, že jde o parašutisty, kteří do protektorátu přicestovali z Anglie, ale s jakým posláním oba mladí muži přijeli, netuší. 27. května 1942 krátce před osmou hodinou ranní Vyskočil ( Jozef Gabčík) a Navrátil (Jan Kubiš) opouštějí byt. Na smluveném místě na Žižkově si vyzvednou kola, na kterých pokračují ve své cestě. Snaží se nepřitahovat pozornost, stojí osamoceně, několik metrů od sebe. V okolí panuje běžný ruch, tu a tam projede auto nebo tramvaj.

Ale Gabčík s Kubišem nečekají na tramvaj. Čekají na muže, kterého mají zabít, a tím není nikdo jiný než Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě, jeden z nejvýše postavených vůdců Třetí říše. Vědí, že právě tudy jezdí každé ráno ze svého sídla v Panenských Břežanech na Pražský hrad. A právě tuto křižovatku, jejíž součástí je ostrá zatáčka, si vybrali jako místo svého útoku. Ručičky hodin ukazují 10:35, když se z Kirchmayerovy ulice konečně blíží černý kabriolet. Heydrich sedí vpředu na sedadle spolujezdce. V ostré zatáčce, kde atentátníci čekají, musí řidič zpomalit. Jakmile tak učiní, Jozef Gabčík stojící na chodníku odhodí plášť, který měl celou dobu přehozený přes rameno. Zakrývá samopal, který drží v ruce a kterým okamžitě míří na auto.

Těsně předtím, než mercedes vjel do zatáčky, Gabčík stál na obrubníku chodníku a čekal, až se k němu Heydrichovo auto přiblíží. Není jisté, zda se pokusil nejprve střílet, a teprve když se mu to nepodařilo, hodil Kubiš na auto granát. Gabčík s Kubišem nacvičovali při výcviku v Anglii zcela jinou taktickou variantu útoku. Nejprve měla být vhozena jedna bomba na přední část auta, aby se zničil motor a auto se zastavilo. Druhá pak měla být namířena do prostoru pro posádku a zabít Heydricha a případně i jeho řidiče. Gabčíkovým úkolem bylo v případě potřeby dílo dokončit. Buď střelbou ze samopalu, nebo z pistole. Jedno je však jisté, Jozef Gabčík v rozhodující chvíli nevystřelil. Dlouho se spekulovalo, zda mu selhala zbraň, nebo zda šlo o osobní selhání. Protektorátní policejní zpráva o vyšetřování atentátu však druhou možnost jasně vyloučila. Operace byla nakonec úspěšná , Heydrich nezemřel na místě, ale zraněním podlehl v nemocnici. Hlavní aktéři vešli do dějin. Atentát na zastupujícího říšského protektora je totiž dodnes považován za jeden z nejvýznamnějších odbojových činů během druhé světové války.

Jozef Gabčík se narodil v roce 1912 jako nejmladší ze čtyř dětí Františka Gabčíka a Marie. Jozef chodil do lidové a měšťanské školy v rodné obci, poté odešel do jižních Čech, kde se vyučil kovářem a zámečníkem, a po návratu narukoval do armády. Přestože František Gabčík chtěl, aby po něm nejmladší syn převzal hospodářství, zalíbilo se mu v armádě. Po základní vojenské službě, kterou absolvoval v Košicích, nastoupil v roce 1934 do poddůstojnické školy v Prešově. Otec se ho snažil přemluvit, aby se vrátil domů, ale marně. Jozef Gabčík nakonec ukončil vojenskou službu v roce 1937. K rolnictvu však neměl žádný vztah a našel si práci v chemické továrně na výrobu bojových látek. Když Němci chtěli obsadit sklady s bojovými chemickými látkami, četař v záloze Jozef Gabčík se postavil na odpor. Dopustil se sabotáže (povolil ventily na nádržích a vypustil plyn, bylo otráveno několik německých vojáků), za což mu hrozil trest a musel uprchnout.

V Polsku se seznámil s o dva roky mladším Janem Kubišem, rodákem z Dolních Vilémovic u Třebíče. Spřátelili se, odjeli spolu do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie, cvičili v Alžírsku a po vypuknutí války se opět ve Francii přihlásili do formujícího se československého vojska. Novým domovem československých vojáků se stalo Cholmondeley v hrabství Cheshire. Kromě výcviku se zde často setkávali s místními obyvateli, kteří si je oblíbili a často je zvali do svých domovů. Jozef Gabčík nakonec v jedné z rodin našel lásku. Právě díky svému příteli Janu Kubišovi se seznámil s Lornou Ellisonovou.

Bylo 27. září 1941, když Reinhard Heydrich přijel do Prahy, aby se ujal funkce zastupujícího říšského protektora. S jeho příjezdem přišel nejtvrdší teror v zemi. Předseda vlády Alois Eliáš byl téměř okamžitě zatčen a bylo vyhlášeno stanné právo. Hned první den nacisté popravili generály Josefa Bílého a Huga Vojtu, podplukovníka Josefa Balabána a další významné osobnosti odboje. Došlo také k rozsáhlému zatýkání, po němž skončily ve věznicích tisíce dalších lidí. Jen málo z nich řádění přežilo. Popravováni byli nejen další prvorepublikoví důstojníci či veřejně činné osoby, ale i obyčejní lidé za porušení stanného práva.

Československá exilová vláda v Londýně se rozhodla, že na novou situaci je třeba reagovat rázně - odstraněním jednoho z hlavních představitelů německé okupační moci. Buď Reinharda Heydricha, nebo státního tajemníka Karla Hermanna Franka. Atentát měl být odvetou za rozpoutaný teror, ale také jasným signálem, že domácí odboj existuje a je aktivní a že exilový prezident Edvard Beneš má situaci v okupované vlasti pod kontrolou. O tom, že má být jedním z mužů, kteří odstraní nacistické prominenty, se Jozef Gabčík dozvěděl počátkem října 1941. Jeho partnerem měl být Karel Svoboda. Šéf československé rozvědky v Londýně jim vysvětlil, co bude jejich úkolem. Oba souhlasili. Svoboda se později při výcviku zranil, a tak ho nahradil Jan Kubiš. Oba měli stejnou hodnost, ale jen jeden mohl být velitelem skupiny. A Jozef Gabčík byl ten jediný.

„Najednou mi řekl, že se musíme rozloučit, protože se s Kubišem vracejí do okupované vlasti, kde budou organizovat odboj proti nacistům,“ vzpomíná Lorna Ellisonová na poslední chvíle se svým milovaným. Věřila, že až Josef splní svůj úkol, znovu se setkají. Gabčík však věděl, co ho čeká, a věděl také, že se možná vidí naposledy. V den svého úmrtí napsal závěť, v níž žádal, aby Ellisonovová byla informována o jeho smrti. „Tato anglická rodina má také mé věci a ví, co z nich a komu je poslat,“ napsal na konci závěti. „Působil na mě spíše dojmem chlapce než vojáka, nebo dokonce parašutisty, odhodlaného ke všemu a kráčejícího po cestě do pekel,“ vzpomínal po válce Eduard Táborský, tajemník prezidenta Beneše, s nímž se Gabčík a Kubiš setkali krátce předtím, než odletěli do Protektorátu Čechy a Morava plnit svou misi. Misi, o níž věděli, že pro ně dva znamená téměř jistou smrt. Misi, která vešla do dějin jako operace Anthropoid.

Od chvíle, kdy Gabčík s Kubišem v noci z 28. na 29. prosince 1941 seskočili padákem na území okupované vlasti, se jim lepila smůla na paty. Samotný výsadek byl nepřesný, místo do okolí Plzně byli vysazeni u Prahy, poblíž obce Nehvizdy. Gabčík byl navíc při výsadku zraněn a potřeboval ošetření. Nesměli prozradit nic o tom, co bylo jejich úkolem, ani to naznačit. To bylo úzkostlivě dodržováno, i když podle jejich příprav a chování někteří příslušníci domácího odboje nakonec pochopili, o co Gabčíkovi a Kubišovi, respektive Vyskočilovi a Navrátilovi jde. Z místa útoku na Heydricha se jim podařilo uprchnout, ale gestapo je nakonec vypátralo díky zradě jejich kolegy Karla Čurdy.

Posledním útočištěm Gabčíka, Kubiše a dalších pěti československých parašutistů vyslaných z Londýna se stala krypta kostela svatého Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Rozpoutal se tu urputný boj, v němž čelili přesile jednotek SS, jejichž příslušníci kostel obklíčili. Když střelba konečně utichla, vynesli Němci ven jen nehybná těla mužů, kteří jim několik hodin hrdinně vzdorovali. Každý z nich si nechal poslední kulku pro sebe. Odcházeli hrdě, jako vítězové.

Atentát na zastupujícího říšského protektora a jednoho z nejvýznamnějších mužů v jejich mocenské hierarchii nacisté krutě pomstili. Tisíce lidí byly popraveny trestnými oddíly, další tisíce byly poslány do koncentračních táborů a obec Lidice a osada Ležáky byly vyhlazeny. Trestu neměli uniknout ani lidé, kteří Gabčíkovi a Kubišovi pomáhali při jejich pobytu a pohybu v protektorátu, a samozřejmě rodiny parašutistů. Na přímý Hitlerův rozkaz měli být všichni zastřeleni. Tento osud potkal i příbuzné Jana Kubiše.

Zdroje : Deník.cz, Lidovky.cz, iDnes.cz