Článek
Každý rok tisíce studentů sedí nad rovnicemi, funkcemi a goniometrickými výrazy a ptají se: „K čemu mi to bude?“ A upřímně – mají pravdu. Maturita z matematiky je pro většinu z nich jen stresující formalita, která má s reálným životem pramálo společného.
Kolik z nás v běžném životě opravdu potřebovalo určit směrnici přímky nebo spočítat diskriminant kvadratické rovnice? A kolik z nás by naopak ocenilo, kdyby nás ve škole naučili spočítat si výši splátek hypotéky, úroky z půjčky nebo čistou mzdu? Umět si propočítat, jestli se vyplatí pracovat na dohodu, živnost nebo HPP? To jsou dovednosti, které ovlivňují životy každého z nás.
Místo toho studenti investují čas i peníze do doučování, plní cvičebnice, nervují se. A rodiče doufají, že to jejich dítě nějak dá. Ale za jakou cenu? Kolik mladých lidí si kvůli této zkoušce připadá méněcenných, přetížených nebo dokonce úplně vyhořelých?
Nejde o to zpochybňovat matematiku jako takovou. Matematika je důležitá, učí logickému myšlení a systémovému přístupu. Ale něco jiného je matematika jako nástroj – a něco jiného je z ní dělat klíč k dospělosti.
Možná je čas zamyslet se, jestli opravdu testujeme to, co je podstatné. A jestli bychom neměli místo „maturity ze znalostí, které nikdy nevyužiju“ raději podporovat maturitu ze života. Maturitu, která připraví studenty na to, co je opravdu čeká: samostatnost, zodpovědnost a schopnost orientovat se ve světě, kde není důležité znát definiční obor, ale vědět, jak si poradit.
Život se totiž vůbec nechová jako školní příklady. V matematice si spočítáte, že když práci udělá jeden člověk za osm hodin, tak ji čtyři lidé zvládnou za dvě. V ekonomii vám ale řeknou, že s rostoucím počtem lidí klesá produktivita. A v praxi zjistíte, že někdy čtyři lidé udělají míň než jeden – protože si překážejí, hádají se nebo neví, kdo co dělá. A jindy se stane zázrak: tým začne fungovat a 1 + 1 = 3. To je život. Ne rovnice.
Nechceme víc rozumu a míň stresu? Nechceme školu, která připravuje pro život – ne pro test? Těším se na Vaše postřehy a názory.
