Článek
Zatímco bohatí na krizích vesměs bohatnou, střední třída začíná splývat s tou nejnižší. Pracovat se musí vyplatit, jenže to už bohužel mnohdy neplatí. Není ostudou lidí živit se hůře placenou prací a žít skromně. Je však ostudou státu a vlády, když k tomu, aby pracující vyžil, nestačí ani všemožné triky na ušetření. Stát musí vytvořit podmínky pro život i bez sociálních dávek.
Jenže stát jde naprosto opačnou cestou a místo zlepšování podmínek pro život zpřístupňuje pravidla pro sociální dávky. Pak se však všichni diví, že je často tato pomoc státu zneužívána. Čím více je lidem pomoc přístupná, tím více se objeví lidí, kterým se pracovat zkrátka nechce.
Nevím, jak ostatním, ale mně by bylo velmi nepříjemné jít si v den volna vystát frontu na úřad práce. To zkrátka není správné a je mi líto, že takto musí opravdu někteří naši spoluobčané žít. Není to však vina lidí. Zkrátka existují povolání, která jsou sice nutná, ale i přesto velmi špatně placená.
Minimální důstojná mzda
Každý známe pojem minimální mzda. Ta je u nás v současnosti 18 900 korun. Málokdo si dokáže představit za takovou částku přežít, ale i přesto ji pobírají za své povolání zhruba 4 % pracujících. To, kolik peněz měsíčně lidé dostávají za práci, je vlastně irelevantní, protože jde vždy o to, kolik si za to mohou pořídit.
V rámci stále se zhoršující tržní situace vznikl výpočet „minimální důstojné mzdy.“ To představuje částku, za kterou je možné žít relativně zabezpečený život v České republice. Aktuálně je vypočítána na 45 573 korun měsíčně všude kromě Prahy, kde jsou životní náklady vyšší a tato částka je tam 47 718 korun.
Jde o kombinaci mnoha faktorů, které je nutné započítávat do nákladů běžného života. Patří sem strava a ubytování. Dále se propočítávají výdaje na ošacení, volný čas, komunikaci, dopravu, hygienu, zdravotní péči a vzdělávání. Také jsou tu náklady na úspory, které, ač si řada lidí nedělá, jsou nesmírně důležité.
Lidé mohou mít pocit, že i s méně penězi vyjdou bez problému. Většinou jim nic nezbyde před výplatou a když náhodou ano, tak to utratí za něco, co si užijí a chtějí. Vlastně to může znít idylicky až do chvíle, než se něco stane. Dlouhodobá nemocenská, rozbité auto nebo spotřebič dokážou lidem bez úspor udělat čáru přes rozpočet.
Podle výpočtu minimální důstojné mzdy je ideální, aby si každý člověk ukládal 4 500 korun měsíčně. Pokud žijí lidé v páru, tak by to měsíčně bylo 9 tisíc. To už je částka, která při chytrém spoření nebo investování může i hezky růst. Jenže kolik rodin je schopných nebo ochotných odložit tolik peněz každý měsíc?
Sociální pomoc státu by měla mít své limity
Existují mezi námi bohužel lidé, kteří se o sebe nejsou schopni postarat sami bez pomoci státu. Jsou jimi například handicapovaní, senioři, nezaopatřené děti a mnoho dalších. Těm jistě náleží neustálá pomoc státu, díky které jsou schopní žít, v mnoha případech bohužel však pouze přežívat.
Také dle mého názoru náleží jednorázové sociální dávky lidem, kteří by se o sebe byli schopní normálně postarat, ale v důsledku nepříznivých životních situací se jejich situace výrazně zhoršila. Takové lidi by stát rozhodně neměl nechat na holičkách, ale výše a doba pomoci by měly odrážet skutečnou situaci.
Současná vláda sice často kritizovala vládu minulou za špatné nesystematické řešení problémů a deklarovala, že to budou dělat jinak. Bohužel řešením Petra Fialy a jeho ministrů je to nechat všechny občany přisát se na státní rozpočet. Nejenom, že je to velmi drahé, ale jsem si jist, že to pokřivuje celou mentalitu národa.
Vše totiž může dospět do bodu, kdy tu budou celé generace zvyklé čekat s nataženou rukou na to, co jim politici milostivě dají. A až se do tohoto bodu dostaneme, tak již nebude návratu. Ekonomika bude v rozvratu a politici se budou předhánět v tom, kdo lidem rozdá více.
Pro stát by bylo mnohem výhodnější vzít to z druhé strany a podnikat opatření, která zlevní život. Dnešní Česká republika není místem, kde mohou žít chudí. Není to o tom, že by se chudým žilo zle, ale o tom, že je tu pro ně život téměř nemožný. To se musí změnit a nezvládne to nikdo jiný než politici.
Pracující si to nezaslouží
Nikdo, kdo poctivě pracuje na plný úvazek, nemůže být nucen hledat si druhou práci. To by negativně ovlivnilo jeho zdraví i sociální život. Jak má člověk, který jde z práce do práce, zakládat rodinu nebo se věnovat dětem? Tohle přece nemůže být správná cesta za úspěchem a spokojeným životem.
Stejně tak není možné nahnat pracující do fronty na úřady práce, kde si musí vyřizovat sociální dávky. Není to důstojné ani spravedlivé a poctiví zaměstnanci by neměli být vystaveni tomu, že buď budou muset obětovat svůj volný čas, nebo potupně stát frontu na dávky.
Zdroje:
