Článek
PRVNÍ ČTENÍ: Římanům 12,2
2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
DRUHÉ ČTENÍ: 1. Korintským 9,19-23
19 Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. 20 Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. 21 Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. 22 Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. 23 Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.
KÁZÁNÍ
V minulém kázání jsem se vás snažil povzbudit k tomu, abyste byli svědky víry. Každý z nás nějakým způsobem svědčí svým životem o Bohu. A napsal jsem větu, že při svědectví nemáme co zkazit. To však platí pouze částečně. Ano, pokud svědčíme o víře autenticky, jak nejlépe umíme, najdou se v našem okolí lidé, kteří se naší vírou inspirují ke své důvěře v Boha. To platí. Zároveň je ovšem pravdou, že křesťané obecně napříč církvemi své svědectví o Bohu kazí, a to ve velkém. Nechci nás všechny házet do jednoho pytle, ale mám dojem, že jistou míru viny za to neseme více či méně všichni. Já sám jsem tím vinen ve velké míře. My totiž máme obvykle představu, že ta naše denominace, naše církev, a tedy i náš způsob víry, jejího prožívání, vyučování a předávání jsou správné. Ale nejen to. Že jsou jediné správné. Když jsme to my, kdo věří v Boha správně, pak dává smysl, že ti ostatní to dělají špatně. A odtud je už jen krůček k tomu, abychom těm druhým začali vysvětlovat, v čem dělají chybu. A náboženská hádka je na světě.
Aby nedošlo k omylu: na diskusích či dokonce hádkách o víře, pokud nevedou k nenávisti a násilí, není nic špatného. Řekl bych, že by bylo horší, kdybychom spolu vůbec nemluvili. Naopak, z vášnivých diskusí, a dokonce i hádek, může kolikrát vzejít něco dobrého. Kdyby se naši předkové ve víře v minulosti nehádali, tak bychom dnes například neměli farářky. Ale protože jim stálo za to se hádat, máme je dnes díky Bohu. Problém nastává tehdy, když se hádáme z pozice majitelů pravdy. Já mám pravdu, což znamená, že ty se zcela určitě mýlíš. A pak už je jen kousek ke vzájemnému citování biblických veršů vytržených z kontextu, a k tomu ještě tendenčně vykládaných. Nakonec ještě zbývá poslání oponenta do pekla. Buď přímo, nebo větou: „Budu se za tebe modlit,“ s podtextem, „abys v tom pekle neskončil.“
Nejčastější biblický verš, který se tímto způsobem používá a vytrhává z kontextu, je ten z prvního čtení: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku…“ Například v římskokatolické církvi se v poslední době diskutuje postavení žen v církevní službě a tzv. synodalita neboli větší zodpovědnost laiků za fungování církve. Zastánci by argumentovali přibližně takto: muži a ženy jsou si podle Písma rovni a skrze větší zodpovědnost laiků by mohl Duch svatý v církvi mnohem lépe působit. Církev by navíc byla mnohem srozumitelnější společnosti, která usiluje o rovné postavení žen a mužů a ve které funguje demokracie. Na to by odpůrci argumentovali tradicí a poukázali by na to, že Ježíš i apoštolové byli muži. Duch svatý přece vždy působil skrze duchovní hierarchii, a navíc, jak píše apoštol Pavel: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku…“ Následně by se oponenti hádali, nakonec by se vzájemně odsoudili a korunu by tomu nasadili protestanti (kteří mají ženské duchovní a synodální uspořádání) větou: „To jsou holt katolíci, ti jsou stále ve středověku.“
Přitom kontext té Pavlovy věty nám často uniká a její smysl je leckdy úplně opačný. Pavel touto větou reaguje na fenomén své doby, kdy se křesťané cítili nábožensky a morálně nadřazení Židům, protože oni přijali víru v Krista, kdežto Židé ne. Pavel jim v listu Římanům připomíná dvě věci. Zaprvé, mnozí Židé víru v Krista přijali, takže nemají všechny házet do jednoho pytle. Vždyť i Pavel byl Žid. Zadruhé, ani římští křesťané s Bohem původně neměli nic společného. Jejich víra je darem Boží milosti. Tudíž nemají důvod cítit se nadřazení nad Židy. Mají důvod být Bohu vděční za milost. Proto Pavel píše: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku…“ Jinými slovy: „Ve společnosti je běžné, že se lidé potřebují neustále povyšovat nad ostatní, ale vy to nedělejte.“ Pavel nabádá křesťany, aby jejich život byl svým způsobem bohoslužbou, a říká jim, jak na to. Radí, aby sloužili druhým podle svých vlastních nadání. Cituji: „Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“
A teď se zamysleme: zná společnost křesťany jako ty, kteří milují bez přetvářky, pláčou s plačícími, radují se s radujícími a milují se navzájem bratrskou láskou? Nebo nás znají jako ty, kteří se neustále hádají, povyšují se jedni nad druhými i nad společností a vzájemně se posílají do pekla? Upřímně, výsledky průzkumu od nějaké agentury na toto téma bych snad ani nechtěl znát. Když totiž člověk otevřený duchovním otázkám uvidí na sociálních sítích nebo jinde ve veřejném prostoru křesťany, jak spolu nebo o sobě tímto způsobem komunikují, garantuji vám, že poslední, co by ho napadlo, by bylo přidat se k nám. A opakuji, sám jsem tím vinen. Sám mám máslo na hlavě kvůli své povýšenosti a hádavosti.
Ale co s tím? Každý musí začít sám u sebe. Každý jednotlivec, ale i každá církev. Chceme svědčit druhým o víře v Boha? Fajn. V tom případě se nechme inspirovat tím, co apoštol Pavel psal Korintským. Když on zvěstoval evangelium Židům, maximálně se jim přizpůsobil. Stejně tak pohanům, slabým ve víře a dalším skupinám. Snažil se je pochopit, vžít se do jejich kůže, aby jim mohl jejich jazykem říct, že Bůh je tu i pro ně, že Ježíš se obětoval i za ně a vstal z mrtvých i pro ně. Že jim Bůh odpouští jejich viny, má je rád a oni z této lásky a odpuštění mohou žít. Chceme toto předávat české společnosti? Pak se ji musíme snažit pochopit, mluvit jejím jazykem, snažit se jí jít naproti. Chceme o evangeliu a všem, co se ho týká, diskutovat s ostatními věřícími a církvemi? Dobře, pak se je musíme snažit pochopit a jít jim naproti. Stát se katolíkovi katolíkem, evangelikálovi evangelikálem, adventistovi adventistou. A ano, nejspíš u toho uděláme spoustu chyb. V tom je ale velikost Ježíšova odpuštění. Díky němu to nemusíme vzdát. Můžeme se snažit znovu a znovu. Díky Bohu za to. Amen.
TŘETÍ ČTENÍ: Římanům 12,16–21
16 Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. 17 Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. 18 Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. 19 Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ 20 Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. ‘ 21 Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
