Článek
Vítám vás u dalšího dílu zážitků táborníka, který se stal rodičem. Aneb první týden s našim synem doma.
P.S.: Pokud nevíte, o čem je řeč, přečtěte si první díl a nebo prostě pokračujte. :)
V pátek 23. září má k nám domů přivést tchýně s tchánem mou drahou polovičku s naším nejnovějším pokladem, dítětem. Ložnici, kde budeme přebývat (než dokončíme částečnou rekonstrukci), máme téměř připravenou. Topenář jen dodělává drobnosti na teplovodních rozvodech, a ani noc nás nezastavila, aby se vše stihlo doladit. Měl jsem pocit, že už to nemůže jít lépe.
Samozřejmě jsem byl připraven na to, že s dítětem přijde i nedostatek spánku a dalšího nepohodlí, ale vzhledem ke všem nastudovaným publikacím o péči a výchově dítěte, a taky nasbíraných zkušenostech od kamarádů a známých, jsem vůbec nepochyboval o tom, že to zvládneme.
Jsme připraveni na vše!
Oba přijeli domů, vše bylo nachystáno a uklizeno, teplovodní rozvody hotové, večeře navařená a v mrazáků dostatek polotovarů. Dřeva na topení bylo dostatek, kamna také připravena. Všechny dečky, plenky, oblečky, krémy, masti, dudlíky byly připraveny a seřazeny dle důležitosti.
Asi to znáte, že když své dítě vidíte poprvé a ještě doma, je to nezapomenutelný zážitek.
No, pro mě tenkrát rozhodně byl.
Nebo taky ne…
- Než jsem si syna pochoval, trvalo to asi 4 hodiny - nechtěl jsem ho v rukách „zlomit“. (Byl tak křehoučký)…
- U prvního velkého řevu jsem myslel, že vyskočím z kůže, protože prostě nic z těch knih nefungovalo na uklidnění. (Ani syna, ani mě)…
- Když si horem spodem roztrhaná Ivča musela odpočinout, tak i hodina s plačícím dítětem pro mě byla jako věčnost...
- U prvního kakání jsem se málem pozvracel a několikrát…
- No a do toho pořád štěkal náš pes, který také miminko viděl poprvé, a byl z toho celý nesvůj. Navíc jsme ho museli hodně hlídat, aby dítě „snesl“ a neublížil mu…
Ale stále jsem měl na paměti: musím se ovládat, musím zvládat své emoce, nesmím bouchnout, protože v tomhle období vzniká nejvíce psychických bloků a traumat… Asi vám nemusím říkat, že to opravdu snadné nebylo.
Konečně večer, odpočinek, spánek, klídek.
No a najednou jsme zjistili, že nová kamna prostě na celý dům nestačí, je tu chladno, a my jsme ještě v zadní místnosti, takže musíme přikládat dřevo několikrát za hodinu… Takže nejen vstávání kvůli dětskému pláči asi tak pětsetkrát za noc, ale ještě jsem musel udržovat oheň. Hned další den jsme si nechali koupit a přivézt elektrický přímotop.
Naštěstí jsme si přeci jen zhruba po dvou až třech týdnech dokázali udělat nějaký systém nového fungování (i s nedostatkem spánku). A ono to přeci jen (v rámci možností) fungovalo.
A pak to přišlo. Naše první VÁNOCE! :)
O tom, ale až příště. Sledujte mě, ať vám další článek a pokračování příběhu neuteče.
Do té doby mi napište, jaký byl váš první týden s novorozeným pokladem. Podělte se do komentářů.
